První československá armádní jednotka v Rusku, tzv. Česká družina, vznikla po schválení ruskou carskou ministerskou radou 31. července (12. srpna) 1914 z krajanů usazených v Ruském impériu, poddaných cara, a především z dobrovolníků -  Čechů a Slováků, kteří byli stále formálně rakousko-uherskými poddanými a v Rusku byli za prací či  studiem.

Od podzimu 1914 se příslušníci  České družiny osvědčovali na frontě v roli rozvědčíků (např. při bojích v Karpatech či při dobytí pevnosti Přemyšl) a od roku 1916 byly budovány vyšší vojenské jednotky z dobrovolníků, kteří se do československých jednotek v rámci ruské armády přihlásili ze zajateckých táborů. Na podzim 1917, po úspěšné účasti prvních tří československých  pluků (bitva u Zborova 2. 7. 1917) v jinak neúspěšné Kerenského ofenzivě, se jednalo již o 1. a 2. československou střeleckou divizi o síle přibližně 40 000 legionářů.

V době chaosu začínající ruské občanské války legionáři vyhlásili neutralitu k vnitřním ruským záležitostem a formálně se stali součástí československé armády ve Francii. Na přelomu února a března 1918 při bojích s Němci stanuli po boku Rudé armády při obraně Bachmače a postupně se stáhli z Ukrajiny. Po německo-sovětském separátním míru uzavřeném v Brestu podstupovali za pomoci sovětské moci evakuaci do Francie, aby mohli pokračovat v boji s Němci na západní frontě.

Sověty způsobené prodlužování průběhu evakuace a rozprostření československých  jednotek po celé délce Transsibiřské magistrály vyústilo v konflikty se sovětskou mocí a  následně na konci května 1918 v otevřené boje.  Na jedné straně stály především internacionální jednotky Rudé armády (složené převážně z Němců a Maďarů ze zajateckých táborů, ale také z Čechů a Slováků – např. Slavojar Častek, Jaroslav Hašek či Jaroslav Štrombach) a narychlo formované tovární milice, na druhé straně jednotky československého armádního sboru (často ještě s ruskými veliteli, např. na rozkaz velitele 1. československého střeleckého pluku, ruského plk. Alexandra Petroviče Stěpanova, došlo k útoku na Kazaň), podporované bývalými ruskými elitami, především Výborem členů Ústavodárného shromáždění, a jejich bojovými útvary.

Vzhledem k omezeným silám československých  jednotek a převratu v ruských kruzích, kdy se chopil moci diktátor A. V. Kolčak, došlo v průběhu podzimu 1918 k převzetí frontových úseků čistě ruskými oddíly a legie následně chránila jen týl ruských armád proti bolševickým partyzánským jednotkám. Od jara 1919 prováděly jednotky postupnou evakuaci starých, invalidních a nemocných příslušníků do Československa. Po zhroucení ruských antibolševických armád na podzim 1919 a po uzavření mírové smlouvy mezi velením československého vojska na Sibiři a vládou RSFSR ve stanici Kujtun u Irkutska dne7. února 1920 se všechny československé jednotky, včetně bojových, postupně evakuovaly v roce 1920  z Vladivostoku do Československa.

Ve 20. letech dochází k migraci levicových Čechoslováků na území Sovětského svazu do oblasti budoucího Biškeku v rámci Interhelpa a k vzestupu československých velitelů v Rudé armádě (např. Jaroslav Štrombach, popraven 1931 v rámci stalinských čistek). Dne 16. května 1935 došlo k podepsání československo-sovětské spojenecké smlouvy pro případ napadení Německem.

Po obsazení Československa nacistickým Německem, došlo k opětovnému formování čs. odboje v zahraničí a 3. září 1939 byla oficiálně utvořena v napadeném Polsku „Legie Čechů a Slováků“, která vlivem bojových operací ustoupila na východ Polska, kde byla internována 18. září 1939 postupující Rudou armádou. Kádrové jádro této skupiny vyčkávalo pod velením Ludvíka Svobody (československého  legionáře 1. světové války z Ruska, československého důstojníka a budoucího generála, ministra národní obrany a prezidenta Československa - Životopis) v sovětské internaci až do roku 1941, kdy bylo po jednáních umožněno utvořit od začátku roku 1942 v Buzuluku 1. československý samostatný prapor.

Československá jednotka se postupně rozrostla  až na 1. československý armádní sbor v SSSR a do dějin se zapsala pod přezdívkou „Svobodovci“. V bojích po boku Rudé armády u Sokolova, při osvobozování Kyjeva, v bitvách u Rudy a Bílé Cerkve či Žaškova v rámci Korsuň-ševčenkovské obkličovací operace pomohly československé jednotky vyhnat německé okupanty ze Sovětského svazu a následně zvítězit ve Velké vlastenecké válce. Do přechodu československé hranice padlo či zemřelo na území SSSR více než 2400 Čechoslováků.

Titul hrdina sovětského svazu získali v době trvání války za své hrdinství ve velké vlastenecké válce tito Čechoslováci:

Otakar Jaroš (in memoriam) – První cizinec v historii, který tento titul získal; za hrdinství v bitvě u Sokolova (1943).

Josef Buršík – Velitel tankového praporu, vyznamenán za odvahu při osvobozování Kyjeva (1943).

Antonín Sochor – Velitel samopalníků, oceněn za průlom nepřátelských linií během osvobozování Kyjeva (1943).

Richard Tesařík – Tankista, vyznamenán za hrdinské činy při bojích o Kyjev (1943).

Jan Nálepka (in memoriam) – Velitel 1. československého partyzánského oddílu v SSSR,  oceněn za statečnost při osvobozování města Ovruč v roce 1943 (dekorován 1945).

Stěpan Vajda (in memoriam) – Velitel tankové roty, oceněn za vzorné plnění bojových úkolů velení v boji (1945).

 

Doporučené odkazy:

Vojenský historický ústav Praha – https://www.vhu.cz/

Československá obec legionářská – https://www.csol.cz/

Mapa paměti Volyňských Čechů – https://www.volynaci.cz/

Společnost Ludvíka Svobody – https://www.ludviksvoboda.cz/sls/