Vyhlášení nezávislosti Ukrajiny odstartovalo radikální změny v pohledu na historické vědy, zejména v kontextu světových dějin. Zmizel monopol centrálních stranických a vědeckých institucí SSSR a jejich vliv na formování konceptů. S ním i kontrola dodržování metodologických omezení, přestaly existovat zákazy a doporučená hodnocení minulosti. Výrazně se však zvýšil počet vědců zabývajících se historií. Tyto změny se promítly i do zkoumání dějin českých zemí. Více než dvacetileté období vývoje historických věd i současné ukrajinské bohemistiky je spojeno se jménem předsedy krajanského spolku Česká beseda ve Lvově, Evženem Topinkou (1941-2011).

Evžen Topinka se narodil v česko-ukrajinské rodině 15. listopadu 1941 ve vesnici Orepy v Novohrad-Volyňském okresu Žytomyrské oblasti na Ukrajině. Jeho otec, Václav Topinko (1921-2003) byl Čech, matka, Lidija Dračuk (1924-1984) byla Ukrajinka. Evženův dědeček z otcovy strany pocházel z Rožmitálu pod Třemšínem, odjel na Volyň v roce 1870 a usadil se v české vesnici Olšanka. V roce 1946 byl Václav Topinko stíhán sovětskou mocí a odsouzen k trestu smrti, který mu byl později změněn na 25 let odnětí svobody, k tomu 5 let vyhnanství a 5 let odebráni občanských práv. Evženovu matku jako manželku “nepřítele lidu” mnohokrát propustili z práce, což ji nutilo stěhovat se, a tak její syn každý rok navštěvoval jinou školu. Po Stalinově smrti, kdy začalo tzv. Chruščovovské tání, odjel čtrnáctiletý Evžen jako první z celé rodiny za otcem do Komiské ASSR v Rusku. Zažil tam obrovský šok, bydlel dokonce v barácích, jejichž obyvatelé byli většinou političtí vězni. Vždy v noci Evžen poslouchal, o čem si vězni vyprávějí. Teprve tehdy se od svého otce dozvěděl o svém českém původu a zde se od něj začal učit česky. Studium na střední škole dokončil ve městě Horodok ve Lvovské oblasti. Po první pracovní zkušenosti, sloužil v letech 1960-1963 v armádě. Od roku 1964 do  roku 1968 studoval na Lvovském polytechnickém institutu obor “Elektrické stroje a přístroje”. Několik let pracoval na katedře, avšak později odešel pracovat do výroby na pozici inženýra. Jako hlavní inženýr pak celý život uváděl do provozu různé podniky potravinářského průmyslu. V roce 2001 odešel do důchodu. Topinka patřil do skupiny ukrajinské inteligence, na niž měla vliv rodinná výchova, a také zvláštní atmosféra západní Ukrajiny, která se vyznačovala demokratičtějším ovzduším, než tomu bylo v ostatních ukrajinských regionech tehdejšího Sovětského svazu. Mezi osobnostní rysy, které byly pro Topinku příznačné, patřila soustředěnost, noblesa, pečlivost, spolehlivost, dobré srdce a velká pracovitost”. Byl to “člověk s obrovskou cílevědomostí, pracovitostí a zájmem o obnovení ukrajinsko-českých vztahů”.

V době "perestrojky" v SSSR, jakmile to politická situace umožnila, již 26. května 1990, obnovil ve Lvově krajanský kulturní spolek Česká beseda. Stal se jedním z jeho členů-zakladatelů, místopředsedou a od prosince roku 1996 i předsedou tohoto nejstaršího krajanského spolku na světě. Topinka popsal cíl činnosti takto: “Základními statutárními úkoly obrozené České besedy ve Lvově je propagace dobrého jména Česka a Čechů na Ukrajině, posílení dobrých vztahů mezi ukrajinským a českým národem a v tomto kontextu i výzkum historie Čechů v Haliči. Cílem je také všemožná podpora prohloubení česko-ukrajinské spolupráce”.

Topinka se také stal členem výboru Hledání (ukr. Pošuk) a hnutí Memorial, založeného ve Lvově spolupracovnicí akademika Sacharova, Innou Feduščak. Tyto organizace se aktivně zabývaly vyhledávání důkazů o politicky pronásledovaných a pátráním po obětech represí. Topinka tuto činnost prováděl i z osobních důvodů, jelikož v jeho rodině byla řada pronásledovaných příbuzných. Zařadil do příslušné databáze několik tisíc jmen obětí represí. Byl jedním z prvních badatelů na Ukrajině, který se začal zabývat osudem hrobů válečných zajatců na hřbitovech ve Lvově, Stryji, Samboru a Drohobyči.

Toto téma Topinka realizoval společně s profesorem Mečislavem Borákem (1945-2017). Detailně o něm vypověděl v roce 1994 v dokumentárním filmu Bílé skvrny na černé zemi, který natočila ostravská redakce České televize. Svou badatelskou práci završil příspěvkem ve vydání 36. svazku Kroniky UPA (Ukrajinské povstalecké armády), který byl věnován padlým členům OUN (Organizace ukrajinských nacionalistů) a vojákům UPA ve Lvovské oblasti.

Topinka zkoumal i osudy Čechů v Haliči, neboť “neexistovala žádná část haličského společenského života, na kterou by místní Češi neměli alespoň malý vliv”. Uspořádal kartotéku téměř 10 tisíc Čechů, kteří byli aktivní součástí místního společenského života, zkoumal česko-ukrajinské vztahy v minulosti, hledal stopy Čechů, pronásledovaných na území bývalého SSSR (nalezl 800 osob). Výsledky své práci zveřejňoval v českých a ukrajinských časopisech. Jako redaktor se Topinka podílel i na vydání publikace Češi v Haliči v roce 1998.

Mezi Topinkovy vědecké aktivity patří jeho účast při organizaci konferencí: roku 1999 věnované památce vědci-etnografovi, “apoštolovi česko-ukrajinské vzájemnosti” Františku Řehořovi; v roce 2000 se na půdě Lvovské národní univerzity Ivana Franka podílel na akci věnované 150. výročí narození prvního prezidenta Československa, kde vystoupil s projevem K. Čapek o T. G. Masarykovi. Zúčastnil také dalších akcí, např. odhalení pomníku T. G. Masaryka ve Lvově 31. října 2000.

V roce 2001 se ve Lvovském muzeu etnografie a uměleckého průmyslu konala prezentace ukrajinského vydání knihy Karla Čapka Besedy s T.G. Masarykem. České texty do ukrajinštiny přeložila L. Kicyla. Autorem předmluvy knihy a iniciátorem jejího vydání byl Evžen Topinka. Na její prezentaci představil vztah T. G. Masaryka k Ukrajině. Mimo jiného uvedl, že Masaryk byl zvolen členem Vědeckého spolku Tarase Ševčenka a že se seznámil s předními představiteli ukrajinské intelektuální elity: V. Vynnyčenkem, I. Horbačevským, M. Hruševským, C. Dnistrjanským, S. Petljurou, M. Sičynským, I. Frankem, L. Ceheljským aj. Nezávislá ČSR byla ve 20. - 30. letech. 20. století největším evropským centrem ukrajinské emigrace s vlastními vysokými školami i vědeckými institucemi. První novodobý prezident České republiky V. Havel ocenil svým dopisem Topinkovu práci při vydání tohoto díla.

Česko-ukrajinské vztahy jsou tématem Topinkovy další práce Češi ve vojenských formacích Ukrajinských sičových střelců a Ukrajinské haličské armády, vydané v roce 2002 v časopise Problémy slavistiky.

Mezi Topinkovy osvětové aktivity je nutné zmínit odhalení pamětní desky ke 150. výročí narození významného Ukrajince, zakladatele české školy lékařské biochemie, rektora a profesora Pražské univerzity Ivana Horbačevského, který působil na 1. lékařské fakultě Univerzity Karlovy. Na pamětní desce je ukrajinsky a česky zvěčněný text: “Ivan Horbaczewski - je česko-ukrajinský vědec, zakladatel české školy lékařské chemie, profesor a rektor. Od společnosti města Lvov”. Pamětní deska byla vyrobena a přivezena do Prahy díky iniciativě a úsilí spolku Česká beseda ve Lvově a je umístěna v mezipatře budovy 1. LF UK na ul. Kateřinská 1660/32. Tématu byl věnován i seminář, organizovaný Univerzitou Karlovou v Praze, Sdružením Ukrajinek v ČR a lvovskou Českou besedou.

Další Topinkova akce proběhla dne 11. prosince 2004, kdy byla z iniciativy spolku Česká beseda odhalena pamětní deska věnovaná Čechům-zakladatelům vesnice Komarivka. Jednalo se o připomenutí osudu dvaceti rodin ze západních Čech z okolí Klatov a Domažlic, které na konci roku 1830 osídlily část ukrajinského území.

V roce 2007 Topinka zorganizoval prestižní oslavu 140. výročí společnosti Česká beseda ve Lvově, které se zúčastnili i vysocí představitelé několika států. Mezi další události zaměřené na podporu vzájemných vztahů patří odhalení pamětní desky I. Horbačevskému ve Lvově; v obci Skelivka (Felštýn), Starosambirského okresu byl postaven pomník proslulé literární postavě, a to dobrému vojáku Švejkovi, který cestou do Felštýna padl do zajetí. Na pomníku jsou zaznamenána slova z románu J. Haška: “Všechny cesty musejí vést do toho Felštýna”. Je nutno zdůraznit, že Topinka byl velkým znalcem díla J. Haška. O Švejkovi se vyjádřil takto: “Podle mne je Švejk dílem srovnatelným se Cervantesovým Donem Quijotem. Byla-li to nejlepší parodie na rytířský román, pak Švejk je nejlepší ukázkou absurdity války. V dnešním Česku je Haškův hrdina vnímán velmi široce. Na místních trzích vždy najdete obdobné figurky, karikatury života a podobné výjevy. Existuje hodně pomníků Švejkovi jak v Česku, tak i v jiných zemích. A máte pravdu, někteří Češi říkají, že je Švejkův typ uráží, jiní naopak říkají, že všichni jsme trochu Švejci a já si myslím totéž. Jde o to, že můžeme různými způsoby vnímat osobu Švejka. Někteří mu věnují jen letmý pohled a považují jej za idiota. Jiní pokládají Švejka za moudrého člověka, až filozofa. Pro mne je postava Švejka obrazem člověka, který se ocitl v absurdních životních situacích. Voják Švejk plní všechny rozkazy do puntíku a díky tomu je všechna nesmyslnost těchto rozkazů ihned zřetelně patrná.“

U příležitosti 140. výročí založení České besedy Topinka vydal také soubor archivních dokumentů pod názvem Archiv spolku Česká beseda ve Lvově a Sbírku článků a dokladů k dějinám česko-haličských vztahů, ve které byly zveřejněné materiály o etnografovi Františku Řehořovi a o českých vojenských muzikantech, kteří působili v Haliči.

Topinka se koncem ledna 2009 zúčastnil také celonárodní vědecké konference Ukrajina od doby UNR do začátku 21. století v Žytomyru. Jeho projev byl věnován otázkám přestoupení volyňských Čechů k pravoslaví.

V květnu 2011 Topinka zveřejnil svou rozsáhlou práci Tomáš Masaryk a Ukrajinci. Jedná se o soubor 206 archivních dokladů vypovídajících o životě ukrajinské společnosti v meziválečném Československu a o dějinách vzájemných česko-ukrajinských vztahů. Kniha byla oceněna odborníky Lvovské národní univerzity Ivana Franka a stala se významnou publikací, dokumentující historii ukrajinsko-českých vztahů.

Jedním z nejdůležitějších Topinkových životních úkolů bylo uspořádání díla svého otce, nadaného novináře V. Topinky. Evžen připravil a nechal vytisknout jeho novely (vzpomínky) o životě ve stalinských koncentračních táborech. Črta Hlad (o hladomoru roku 1933 na Ukrajině) vyšla v novinách Mikroskop pana Jurka na konci roku 2008. Jiné novely – Terjochin, Táborna Lenniniana, Syročaj, Noviny (ukr. Hazeta), Pavlo Maksymovyč - pod souhrnným názvem Otroci v “nejsvobodnější” zemi byly vydány na konci roki 2012 v časopise Zvon. V úvodu Topinka napsal: “Náměty zde uvedených črt znám od samého dětství, vyprávěl mi o tom otec, když jsme spolu bydleli na stanici Ižma v Komiské ASSR po jeho propuštění z vězení v roce 1955. A proto mohu potvrdit, že základy příběhů jsou pravdivé a všechny postavy autentické”. Některé texty byly přeloženy také do češtiny.

Topinka měl hodně tvůrčích plánů nejen v rámci aktivit České besedy ve Lvově. Uvažoval např. i o instalaci pomníku T. G. Masaryka v Kyjevě. Svůj český původ hrdě spojoval s rodnou Ukrajinou, byl milovníkem Lvova a společné historie.

Evžen Topinka odešel na věčnost v čase Letnic, 12. června 2011, cestou na mši v kostele sv. Michaela. Zádušní mše proběhla v kapli na ul. Pekarské o dva dny později a pohřeb se konal 15. června na starobylém Lyčakivském hřbitově ve Lvově.

Topinka se stal výraznou a nedílnou součástí vývoje bohemistiky v novodobé Ukrajině. Ve svých výzkumech se soustředil na mapování ukrajinsko-českých vztahů, života ukrajinských Čechů a postavě T. G. Masaryka.

Olexandr Kravčuk, Ludmila Dejneka

Překlad: Petr Zenker