Ateliér, který se stal úkrytem

Když na Charkov dopadly první bomby, zakladatel studia Mykola Kolomijec – dnes jeho jediný pedagog – odmítl přerušit chod studia. Namísto toho proměnil ateliér v prostor, kde se mohou cítit bezpečně: v útočiště, které je zároveň fyzickým krytem i místem, kde se strach mění v barvy a tvary. Mykola tráví ve studiu šest dní v týdnu a jeho práce dalece přesahuje běžnou výuku. Pod jeho vedením vznikají velkoformátová díla, jež se stala symbolem vzdoru i naděje. Studio Aza Nizi Maza je zároveň známé svým inkluzivním přístupem – společně zde tvoří i děti s Downovým syndromem či poruchami autistického spektra. V podmínkách válečného Charkova dokázal Kolomijec vytvořit prostředí, kde se kreativita stává formou arteterapie a kde každé dítě nachází prostor pro vyjádření svých pocitů, strachů i nadějí.

Cesta z podzemí do evropských metropolí

Film režiséra Juliana Ulybina sleduje nejen tvorbu v podzemních prostorách, ale i cestu těchto děl do Evropy.Děti doprovázejí svou výstavu osobně — a právě tato cesta je pro ně prvním setkáním se světem mimo válku. V Berlíně film zachycuje jejich návštěvu Charkiw-Platz, v Praze pak vernisáž v Trojském zámku a unikátní instalaci ve stanici metra Národní třída.

Anna Kovalenko: tvář generace, která odmítá rezignovat

Lucemburská projekce filmu získala výjimečný rozměr díky osobní účasti Anny Kovalenko, jedné z hlavních postav filmu. Anna, dnes sedmnáctiletá studentka architektury, cestovala do Lucemburku společně se svou maminkou — cesta z Charkova trvala dva dny. Její přítomnost ukázala, že příběh filmu není abstraktní, je to příběh konkrétních mladých lidí, kteří navzdory válce pokračují ve studiu, tvoří a plánují svou budoucnost. Anna je všestranně talentovaná a její vystoupení v Lucemburku bylo důkazem toho, že podpora mladé generace má smysl a přináší konkrétní výsledky.

Lucemburská mládež jako partner v dialogu

Akci podpořila i účast studentů z Lycée Athénée de Luxembourg, nejstarší vzdělávací instituce v zemi. Jejich zapojení ukazuje, že lucemburská mládež má zájem porozumět tomu, co jejich ukrajinští vrstevníci prožívají. Přítomnost studentů z Lycée Athénée byla symbolem solidarity, otevřenosti a ochoty vést dialog napříč hranicemi i generacemi.

Zahrada, která kvete i v podzemí

Underground Garden není film o válce, je to film o tom, co v člověku zůstane, když se svět kolem něj rozpadá. O odvaze tvořit, i když okolnosti velí opak. A o tom, že i v nejtemnějším podzemí může vyrůst zahrada – pokud se najdou lidé s vizí, jako je Mykola Kolomijec, a mladí tvůrci s odvahou, jakou má Anna Kovalenko.

Příběh Underground Garden ukazuje, že kultura dokáže spojovat lidi i v době, kdy se svět zdá být rozdělený. Umění se tak stává nejen prostředkem vyjádření, ale i mostem mezi společnostmi, které sdílejí společné hodnoty — solidaritu, lidskost a respekt k lidské důstojnosti.