Filharmonie ve znamení Česka

Od severských mlh k burácivým ruským bouřím

Pierre Gerges

Není to zdaleka poprvé, co dirigent Semyon Byčkov rozehrál na lucemburském pódiu velkolepé těleso České filharmonie, a opět se ukázalo, že publikum přichází v hojném počtu, aby se nechalo unést zvukovým světem „střední Evropy“ a jeho hlubokým zakořeněním v lidové inspiraci. Zvláště když hosté, kteří přijeli „From Prague with Love“, přivezli kromě půvabné Dvořákovy předehry – prodchnuté pohádkovými výjevy a nenapodobitelnou barevností – také sólistku nejvyššího formátu, aby pronikla melancholickými mlhami Edwarda Elgara: violoncellistku Sol Gabetta.

Ačkoli Semyon Byčkov emigroval do Spojených států již ve dvaadvaceti letech, nikdy se neodvrátil od své původní vlasti – ani od jejích skladatelů, ani od intenzivně expresivního způsobu, jímž přistupuje k hudbě a nechává v ní zaznít tragickou hloubku, kterou v sobě nese každé dílo hodné pozornosti. Právě tato spíše niterná než výbušná, spíše lyrická než dramatická interpretace vytvořila velkorysý prostor pro vroucí zpěv primadony Sol Gabetty, která jej beze zbytku naplnila sametovými frázemi v Elgarově záhadném Violoncellovém koncertu.

Jako by mohutný orchestr tušil, že značná část publika přišla právě kvůli této sólistce – zářící ve zlatavém světle, s gesty plnými smyslné ladnosti, která si dopřála čas rozvinout se s takovou velkorysostí, až téměř zastínila dramatický potenciál, jejž jiní interpreti (v tradici Jacqueline du Pré) z díla vyzdvihují.

Nutno ocenit i neobvyklou jemnost této všeobecně oslavované divy, která do přídavku přizvala celý violoncellový pult: namísto striktně sólové skladby zahrnula do své vznešené přítomnosti i hutnou harmonickou strukturu, již vytvářeli její kolegové. Příjemná alternativa k obvyklému dilema výběru přídavku.

A kdo tedy rozpoutal ony „burácivé ruské fúrie“, zeptáte se? Je pravda, že od roku 1913, kdy Stravinského Svěcení jara vyvolalo veřejné pozdvižení, proteklo pod mosty mnoho (ne zcela čisté) vody. Natolik, že původní divokost – extrémně vyhrocené hudební ztvárnění rituální oběti mladé dívky, jež má usmířit božstvo jara – si dnes vydobyla pevné místo i v nejklasičtějším hudebním repertoáru.

Naše doba už neusiluje zdůrazňovat rytmickou zuřivost v jejím trhaném děsu, kdysi považovaném za noční můru pro interprety i posluchače. Čas vykonal své a rostoucí zájem o tzv. primitivní kultury přispěl k tomu, že rituál vnímáme spíše antropologicky než jako hudební šok.

Je pravda, že za orchestrem bylo možné zahlédnout otce, který nenápadně vzal svou malou dceru do náruče a odvedl ji pryč, ale celkově se večerní provedení vyhnulo křeči i hrůze. Tato posvátná extáze nebude nikdy „příjemnou zábavou“, ale zdá se, že podtext oběti ztratil část své krutosti a metafyzické úzkosti a získal podobu lehčího přijetí – snad dokonce radosti z iniciačního vstupu do společného, obnovujícího prožitku. Místo romantické představy o nadřazenosti primitivního nad kulturním se dnes spíše ukazuje, že nespoutaná divokost ustoupila čistému životnímu elánu.