Při příležitosti zahájení českého předsednictví Evropské unii (CZ PRES), jež probíhá v první polovině r.2009, se koná výstava fotografií z bývalého Československa „1968/69 - 1988/89". Vystavené fotografie dokumentují období let v bývalém Československu, která ve svém důsledku napomohla pádu železné opony a následnému vytváření Evropy bez bariér - motto CZ PRES.
Slavnostního zahájení výstavy ve středu 7. ledna 2009 se účastní velvyslankyně České republiky Ivana Hlavsová a další významné osobnosti. Výstavu v Lublani pořádá Muzeum novodobé historie / Muzej novejše zgodovine Slovenije (MNZ) ve spolupráci s Velvyslanectvím ČR v Lublani.

Místo výstavy: Muzej novejše zgodovine Slovenije (MNZ)
adresa: MNZ - Celovška 23, 1000 Ljubljana, Slovinsko
Termín: 8. ledna - 8. března 2009
Kontakt a další informace: www.muzej-nz.si

*****

 

Bloudění mezi srpnem 1968 a listopadem 1989
Realita československého roku 1968 - podobně jako celých poválečných dějin - je velmi spletitá. Představitelé komunistického režimu se od ledna pokoušeli o reformu totalitního systému, která ovšem neměla omezit jejich absolutní vládu nad společností. Věřili, že jim veřejnost ponechá veškerou moc a výsady, pokud se vzdají násilného pojetí politiky. Chtěli zlidštit moc, ve svých základech nelidskou, která od roku 1948 ve jménu utopického komunistického projektu násilně přetvářela nedokonalou a mnohotvárnou skutečnost života a světa. Dubčekovi reformisté poskytli v únoru 1968 společnosti svobodu slova, aby si ji získali na svou stranu, ale brzy je vyděsilo, když se necenzurovaná média proměnila v jejich přísného kritika. Už na jaře byli sevřeni dvojím tlakem. Z jedné strany naléhala Moskva na okamžité obnovení absolutní autority strany ve společnosti, z druhé strany na ně tlačila společnost směřující k úplné svobodě a demokracii. Rozpolcení progresivní komunisté ujišťovali znepokojeného sovětského vůdce Brežněva, že si svoji moc udrží, a před veřejností tajili nebezpečí roztržky a vojenského vpádu. V týdnu před invazí podlehli tlaku z Východu a rozhodli se omezit občanské svobody. Moskva se však mezitím rozhodla pro vojenské řešení.
V noci na 21. srpna 1968 vtrhly do Československa armády pěti států Varšavské smlouvy, aby zabránily sotva zahájenému, ale prudkému procesu osvobozování společnosti z komunistické diktatury. Veřejné mínění, které čelilo tankům jen pomocí rukou a slov, se ve dnech 21.-27. srpna stalo zcela svobodným a demokratickým. Syrová zkušenost invaze obnažila skutečnou situaci Československa až na dřeň a ukončila sen o suverenitě a československé cestě k socialismu. Rozjitřené mínění okamžitě postavilo vedle sebe dvě okupace - nacistickou z roku 1939 a komunistickou z roku 1968. Ruský imperialismus považovalo za rovný německému a s neúprosnou věcností označilo promoskevské funkcionáře KSČ za zrádce a kolaboranty. Touha veřejnosti po nezávislosti Československa se zhmotnila do hesla „Neutralita", napsaného na rozstřílených zdech.
„Konsolidace a normalizace" začala návratem československých stranických funkcionářů z Moskvy 27. srpna 1968. Veřejnost považovala Dubčekovy komunisty, kteří invazi neuznali a byli 21. srpna odvlečeni ze země, za symboly svobody a suverenity. Oni se však, s čestnou výjimkou Františka Kriegla, podrobili moskevskému diktátu a kapitulovali. Zůstali komunisty - „lidmi zvláštního ražení" - neschopnými politické praxe mimo struktury a zvyklosti totalitní politické strany. Nepochopili skutečné cíle protestu proti okupaci v oněch sedmi pamětihodných dnech a jednoznačnou vůli osvobozeného veřejného mínění neproměnili v politiku nebo alespoň gesto protestu a rezistence. Očekávání veřejnosti, že symboly Pražského jara povedou národ ke svobodě, se tedy minulo účinkem. Bývá to označováno za zradu, ale spíše se hodí označení fatální nedorozumění. Dubčekovi reformisté o opoziční politiku neusilovali, dál pokračovali v balamucení veřejnosti o pravém stavu věcí a zasloužili se o postupné zabředávání společnosti do marasmu normalizace.
16. ledna a 25. února 1969 se na protest proti tomuto směřování upálili studenti Jan Palach a Jan Zajíc. Smyslem jejich absolutní oběti bylo vyburcovat svědomí společnosti, která se začala se ztrátou svobody a návratem totalitních poměrů smiřovat. Svou dobrovolnou smrtí se pokusili zacelit trhlinu mezi demokratickými cíli Pražského jara a kapitulační politikou reformních komunistů zatlačených v Moskvě ke zdi. Za rakví Jana Palacha kráčely 25. ledna tiché a žalem zlomené zástupy vstříc dvacetileté nesvobodě a poddanství. Nebylo třeba hrdelních politických procesů, neboť společnost vystavená spektakulární demonstraci síly - ruské v srpnu 1968 a československé v srpnu 1969 - se podrobila vnucenému pořádku. Lidé se přizpůsobovali podmínkám života v obnoveném „reálném socialismu". Ti, které srpnová veřejnost označila za zrádce a kolaboranty, převzali v dubnu 1969 moc na dlouhých, morálně rozvratných 20 let. Pravda byla překroucena a lež se stala normou. Pražské jaro prožívala veřejnost jako spontánní, autentický, radostný proces a nyní bylo závazně označeno za „kontrarevoluční spiknutí". Takové znásilnění pravdy vedlo k rozštěpení svědomí, morálce dvojí tváře a pasivitě. A vedle toho, ve skryté sféře společenského vědomí, se násilně přerušené Pražské jaro stalo mýtem a jeho představitelé v čele s Alexandrem Dubčekem
symboly oběti, nikoli kapitulace.
Proti normalizační schizofrenii se otevřeně postavilo několik set občanských aktivistů, kteří podepsali prohlášení Charty 77 - jedné z prvních helsinských iniciativ ve východní Evropě. Na důsledné obhajobě lidských a občanských práv, k níž se ryze formálně a účelově zavázal i československý stát, se shodli intelektuálové a umělci z undergroundu, křesťané katolického i evangelického vyznání a reformní komunisté (ovšem bez Alexandra Dubčeka). Mnozí z nich za to zaplatili perzekucí, vězením či emigrací. Charta se zasloužila o obranu politických vězňů, trvalý růst nezávislé kultury a vznik dalších nezávislých občanských iniciativ. Díky ní byly západní politikové a veřejnost informováni o dění v Československu i z jiných než oficiálních zdrojů sloužících Komunistické straně Československa. Češi a Slováci získávali nezávislé informace ze západních rádií, která vysílala v českém jazyce, především ze Svobodné Evropy a Hlasu Ameriky. Až v druhé polovině 80. let se výrazně rozšiřoval okruh alternativně informovaných lidí prostřednictvím samizdatové a exilové literatury a publicistiky.

Na veřejný odpor proti upevněné totalitní moci se čekalo celých 20 let. První spontánní protirežimní demonstrace se nikoli náhodou uskutečnila 21. srpna 1988. Následovaly další protesty a rostoucí nespokojenost a odvaha kulminovala sérií demonstrací v Palachově týdnu 15.-21. ledna 1989, komunistickou mocí tvrdě potlačených. V drsné kolektivní zkušenosti na ulicích se obnovilo občanské sebevědomí, které se odvolávalo na příklad Pražského jara a Charty 77. Komunistickému režimu se je už nepodařilo potlačit. Absolutní oběť Jana Palacha a Jana Zajíce se nepředvídaným a úžasným způsobem zhodnotila. Zrcadlová symetrie zlomových událostí z let 1968/1969 a 1988/1989 jako by nebyla náhodná, jako by ji způsobil zásah vyšší moci. Aktivní lidé se zbavili syndromu nehybnosti a strachu a za své morální autority si vybrali Václava Havla, kardinála Františka Tomáška a Alexandra Dubčeka. V pokojné revoluci v listopadu 1989 občanská veřejnost dovršila úmysly své předchůdkyně ze srpna 1968. Osvobodila společnost z diktatury, prosadila demokratický řád, státní nezávislost a zasloužila se o odchod Sovětské armády. Poslední ruský voják opustil Československo v polovině roku 1991.

PhDr. Jiří Suk, Ph.D.
Ústav pro soudobé dějiny AV ČR