Vyjednávání dopadla úspěšně, a tak se roku 1205 slavil v Lübecku sňatek Markéty (1186-1213) a Valdemara II. (1171-1241). Královna Dagmar, jak Dánové Markétu nazývali, si svou povahou získala úctu a lásku dánského lidu, který ji začal oslavovat ve svých písních. Dagmařina legenda se rozšířila zvláště po její brzké smrti. Byla pohřbena do královské hrobky v katedrále sv. Bendta v Ringstedu.

Další významnou osobou, která spojila oba národy, byl astronom Tycho Brahe (1546-1601), který po svém odchodu z Dánska se roku 1597 usadil na dvoře císaře Rudolfa II. Tento slavný astronom přivedl do Prahy i svého žáka, pomocníka a posléze i zetě, potomka staré šlechtické rodiny Franze Gansneba Tengnagla z Kampu.

Mezi naše známé osobnosti, které se zajímaly o skandinávské země, patřil i profesor archeologie a dějin umění Jan Erazim Vocel, který byl jmenován rytířem dánského řádu Dannebrog. Před první světovou válkou přednášel v Dánsku Arnošt Kraus, profesor Univerzity Karlovy a z těchto svých pobytů vytěžil materiál k sérii přednášek, které později vydal tiskem. Dá se říci, že to byl on, kdo povýšil vzájemné styky na vědeckou úroveň a významně šířil znalosti o obou zemích.

Musím připomenout, že na osobnost královny Dagmar a Tycho de Brahe se odvolávaly obě strany a při většině významných společenských událostí se tyto osoby staly předmětem rozhovorů o dávných a přátelských vztazích mezi oběma zeměmi.

První diplomatické kontakty Československé republiky a Dánského království po první světové válce se datují od roku 1919, kdy ministr zahraničních věcí dr. Edvard Beneš požádal nótou ze dne 20. května 1919 dánské vyslanectví v Paříži, aby dánská vláda oficiálně uznala Československou republiku. Na tuto žádost odpověděl ministr zahraničních věcí Dánska telegramem ze dne 25. května 1919, ve kterém sdělil, že Dánsko oficiálně uznává Československou republiku. Edvard Beneš pověřil dne 10. května 1920 Miroslava Plesinger-Božinova zvláštní misí s posláním zřídit v Kodani zastupitelský úřad s podmínkou, že dánská vláda přistoupí k recipročnímu vytvoření svého zastupitelského úřadu v Praze. Dánská vláda však původně nezamýšlela svůj zastupitelský úřad otevřít v Praze, ale chtěla, aby Československo spadalo do obvodu působnosti dánského vyslanectví ve Vídni. Poté co Miroslav Plesinger-Božinov přijel do Kodaně, odevzdal dne 27. května 1920 ve zvláštní misi své pověřovací listiny ministru zahraničních věcí Dánského království Haraldu Rogeru Scaveniusovi. Zřízení diplomatického zastupitelství v Praze souviselo nejen s budoucností dánského vyslanectví ve Vídni, ale i s celkovou reformou dánské zahraniční služby. H. R. Scavenius pokládal zřízení zastupitelství v Praze za prospěšné z obchodních i hospodářských důvodů, ovšem nejdříve zamýšlel poslat do Prahy chargé d`affaires a teprve poté, až by bylo zredukováno vídeňské vyslanectví a do budoucnosti by bylo obsazeno pouze chargé d`affaires.

Československý vyslanec též dr. Edvardu Benešovi z Kodaně sdělil, že znalosti a názory o Československé republice jsou v oficiálních kruzích slabé. Nejen z těchto důvodů, ale i z přesvědčení, že nová republika nebude mít dlouhého trvání, nepřistoupila dánská vláda ke zřizování nových diplomatických zastoupení v nástupnických státech. Po četných intervencích M. Plesinger-Božinova přehodnotila komise pro reformu dánské zahraniční služby své původní rozhodnutí a navrhla do předlohy zákona o reformě dánské zahraniční služby uvést Prahu jako sídlo svého zastupitelského úřadu.

Dne 14. srpna 1920 byl v ministerské radě v Praze schválen návrh na zřízení československého vyslanectví v Kodani, jehož správou byl pověřen v hodnosti vyslance Miroslav Plesinger-Božinov. Titulářem byl vyslanec v Kodani.

Jelikož dne 4. září 1920 bylo československému mimořádnému vyslanci a zplnomocněnému ministru udělen agrément, došlo k navázání diplomatických styků mezi oběma zeměmi. O čtyři dny později, 8. září, byl M. Plesinger-Božinov pozván k ministru Scaveniusovi, jemuž odevzdal opis pověřovacích listin. Během audience ministr vyslanci sdělil: "že v nejbližší době dojde k otevření dánského vyslanectví v Praze. Poté co Československá republika vyslala do Dánska mimořádného vyslance a plnomocného ministra, Kodaň se zachová podle zásady reciprocity".

Mocným impulsem pro rozvoj československo-dánských diplomatických styků se stalo 24. září 1920. V ten den byl československý vyslanec pozván ke králi Christianu X., aby mu odevzdal své pověřovací listiny.

Nový vyslanec ve svém novém působišti neměl na starosti pouze diplomatické záležitosti, ale musel se též starat, zprostředkovávat a sjednávat nové republice podmínky životně důležitého vývozu československých výrobků. Jak si ve zprávě pro ministerstvo zahraničí stěžoval, tak v prvních měsících plnil obchodní zájmy Československé republiky ve spolupráci s pracovníky vyslanectví jen s největším vypětím sil, neboť "program obchodně-politické činnosti vyslanectví nelze systematicky plnit tak na dlouho, dokud nebude obsazen obchodní referát vyslanectví zvláštní silou". Jelikož nedoufal v brzké zřízení konzulátu, který by mu usnadnil práci, začal jednat o zřízení dánsko-československé obchodní komory v Kodani

Konečné rozhodnutí o založení komory padlo na schůzi dánského ministerstva obchodu 10. ledna 1921, na první plánované schůzi konané 31. ledna byl zvolen předsedou komory Hjalmar Hartmann, místopředsedou velkoobchodník V. Walter, do vedené komory byli zvoleni také ředitel Benny Dessan a velkoobchodník H. Schake. Účelem komory bylo upevnit styky našeho průmyslu, obchodu, financí a také vědecko-technické a umělecké styky mezi Dánskem a Československou republikou.

I když obchodní styky s Dánskem existovaly a perspektiva jejich dalšího rozvoje tu byla, tak se velvyslanec Božinov při každé návštěvě Prahy snažil povzbudit československé podniky k vývozu na sever a upozorňoval průmyslové a obchodní kruhy na nedostatečné obchodní spojení s Dánskem.

Nadšení pro Československo však neproniklo česko-dánskou společností tak, jako tomu bylo mezi členy obchodní komory. První diplomatický zástupce se musel vyrovnávat i s mnoha problémy. "Ve své nové pozici musím našemu státu dobývat krok za krokem uznání a porozumění. Narážím přirozeně na poměr severských států germánských k Slovanům, který je dán jejich historickými vztahy s Rusy a Poláky. Vůči oběma těmto národům mají Dánové nedůvěru pohlížejícena ně jako na lidi, jimž nelze valně důvěřovat a přenášejíce tyto své city také na nás".

Při pravidelném pobytu v Praze M. Plesinger-Božinov během dalšího rozhovoru a kancléřem Šámalem konstatoval, že situace pro vývoz do Království dánského je pro československé firmy příznivá, ale naše obchodní a průmyslové kruhy na jeho podněty a výzvy nereagují a nemají zájem o tamní trh. Spíše jsou věrny balkánskému prostoru, kde však k politickým poměrům musely brát v úvahu rizikové zisky a "nemají ochotu spokojit se sice s menšími ale zato reelními a stálými zisky" od státu jako je Dánsko. Kancléř Šámal postoupil záznam rozhovoru politickému oddělení ministerstva zahraničí, aby jeho šéf tuto záležitost projednal s ministrem obchodu.

V dalším rozhovoru s Přemyslem Šámalem si M. Plesinger-Božinov postěžoval, že "Spolek průmyslníků a obchodní komory navzájem na sebe nevraží a jedni dokonce na druhé svalují nepříznivé výsledky. Z obchodních komor jedině hradecká ústředna pracuje čile, ostatní české komory velice liknavě. …Naproti tomu německé komory, chebská či liberecká jsou velmi čilé. Rovněž tak i členové komor." Jako příklad uvedl libereckého továrníka Liebiga, který na liberecký veletrh na své náklady pozval dánské žurnalisty, kde je hostil a "hleděl tímto způsobem rozšířit známost německého průmyslu v Čechách". Vyslanec Božinov musel proto v dánském tisku za pomoci svých známých žurnalistů zmírnit nekritickou reklamu libereckého veletrhu a v článcích bylo zdůrazněno, "že je Liberec jen městem provincionálním".

Spolek německých průmyslníků měl v Dánsku svého jednatele, který pomáhal zprostředkovávat obchodní kontakty, kdežto čeští průmyslníci takového zástupce neměli. Vyslanec si též stěžoval na špatné způsoby obchodníků, kteří své zboží prodávali do Německa a to pak tento sortiment pod svojí značkou reexportovalo do Dánska. "Všechno upozorňování ministra na tyto věci v průmyslových kruzích byla dosud marná." Z těchto vyslancových slov plyne, že jeho snahy ne vždy padly na úrodnou půdu a mnohdy byly zcela opomíjeny.

Rok 1921 přinesl zásadní obrat ve vzájemných vztazích. Poté, co byla provedena reorganizace dánské zahraniční služby, podal československý vyslanec 4. května 1921 zprávu obsahující hlavní body, ke kterým komise došla: "ČSR, když byla officiálně uznána za samostatný stát dánskou vládou, jmenovala mimořádného a zplnomocněného vyslance a zplnomocněného ministra do Kodaně". Dánská vláda požádala o agrément pro mimořádného vyslance a zplnomocněného ministra Dánského království Paula Norgaarda, který předal během slavnostní audience 19. května 1921 presidentu Masarykovi své pověřovací listiny. Dánské ministerstvo zahraničí zakoupilo pro důstojné zastupování své země v Československu budovu barokního paláce ve Vladislavově ulici v Praze.

V roce 1922 navštívil ministr obchodu Ladislav Novák Dánsko, aby studoval tamní hospodářské poměry a připravil půdu k projednávání obchodních smluv. Dánský vývoz do Československa se skládal především ze zemědělských komodit a některých speciálních průmyslových výrobků. Československý export představovaly především průmyslové komodity. Vysoká cla velmi ovlivňovala rozsah a výši vzájemného obchodu. Bylo zamýšleno založit dánsko-československou plavební společnost, která by sloužila k propojení dánské námořní plavby s československou říční plavbou a která by přispěla k rozvoji vzájemného obchodu. Projekt zamýšlel využít československých teritorií v přístavech Hamburg a Štětín, do kterých by Československá říční plavba zboží dovezla, zde by bylo přeloženo na dánské námořní lodě, které by zajistily další rozvoz do ostatních zemí. Tato jednání o dánsko-československé plavební společnosti probíhala v Praze a v Kodani.

V diplomatickém světě však nedocházelo pouze k příjemným událostem. Řady diplomatických zástupců cizích států v Praze opustil zesnulý Paul Norgaard, jehož pohřeb se konal 11. července 1923. Dánská vláda nato žádala agrément pro Johan/a Niels/e Wulfberg/a Høst/a , který mu byl udělen, a nový dánský vyslanec se ujal úřadu 21. září 1923.

U příležitosti stříbrné svatby královského páru dekoroval král dne 26. dubna 1923 některé členy diplomatického sboru a velkokříž řádu Dannebrog propůjčil i československému vyslanci.

V září roku 1924 se uskutečnila návštěva delegace města Kodaně v Praze. Toto osobní setkání představitelů obou hlavních měst položilo základ k dalším kontaktům mezi oběma státy nejen v úzké diplomatické, politické, či hospodářské rovině, ale i k osobním setkáním v přítomnosti členů dánského tisku.

Král Christian X. udělil k 75. narozeninám prezidentu Masarykovi řád Elefantordenen, nejvyšší dánské vyznamenání. Dánská strana očekávala, že v Praze bude postupováno obdobně a králi bude uděleno československé vyznamenání. Prezident Masyryk rozhodl 28. dubna 1925 o propůjčení československého Řádu Bílého lva I. třídy Jeho Veličenstvu králi Dánskému a Islandskému Christianovi X. za občanské zásluhy a vlastním předáním tohoto řádu byl pověřen vyslanec Božinov, který tak učinil, když byl 18. května 1925 přijat Christianem X. ve zvláštním slyšení.

V roce 1925 pozvala kodaňská obecní samospráva zástupce obecní správy Prahy, Hradce Králové a Plzně k návštěvě Dánska, která se uskutečnila ve dnech 16.-26. září téhož roku. V čele delegace stál primátor Prahy dr. Baxa se starostou Hradce Králové dr. Ulrichem a dánským honorárním konzulem v Plzni Celestýnem Rypšem. Součástí cesty byla i návštěva hrobu královny Dagmar v městečku Ringsted, kde dr. Ulrich pronesl projev, později citovaný v dánském i domácím tisku. Delegace vykonala zevrubnou cestu po celém Dánském království a dne 25. září byla přijata dánským králem na zámku Sorgenfri, kde byli její členové dekorováni vysokými dánskými vyznamenáními.

Československé vyslanectví v Kodani znepokojivě referovalo o chystaných změnách v systému dánské zahraniční služby, když k 1. květnu 1926 měla být zrušena dánská vyslanectví ve Vídni, Budapešti a Cařihradu. Například v pořadí druhý dánský vyslanec pro Československo Johan N. W. Høst byl akreditován i pro Varšavu a svoji rezidenci měl v hlavním městě Polska. Později P. Bigler nabídl své služby dánské vládě jako nehonorovaný vyslanec ve Vídni a Budapešti a jeho nabídka byla přijata. Je nutné říci, že tyto služby nebyly zcela bezplatné, jelikož úředníci dánské zahraniční služby byli po dobu svého přidělení v cizině osvobozeni od všech daní placených v Dánsku a směli ještě vykonávat vedlejší zaměstnání.

Ke konci toku 1926, s ohledem na cirkulaci diplomatických pracovníků, zamýšlelo pražské ministerstvo zahraničí odvolat dosavadního mimořádného vyslance a zplnomocněného ministra Miroslava Plesinger-Božinova, který odevzdal své odvolávací listiny 8. prosince 1926 dánskému ministrovi zahraničních věcí. Na jeho místo byl jmenován Bohdan Pavlů, dosavadní vyslanec v Sofii, který se ujal svého postu 11. února 1927. Když Miroslav Plesinger-Božinov opouštěl své diplomatické působiště, přednesl řeč, ve které shrnul dojmy ze své práce v Kodani a děkoval za příjemně strávené chvíle v Dánsku.
(Jiří Štěpán).