Obsah:

1. Muzeem, kasinem a ambasádou
2. Nástup nacismu
3. Odbojáři a další diplomaté na zanikajícím vyslanectví
4. Zachránci Zímovi
5. Přes Budapešť až na Balkán
6. Co bylo dál - z československé ambasády česká

 

1. Muzeem, kasinem a ambasádou

Nově zřízený "Úřad delegáta Československé republiky" si od roku 1918 pronajímal sídlo v budově bývalé císařsko-královské rakouské delegace v Budapešti. Budova na adrese Akadémia utca 17 byla ale pro potřeby československé diplomacie malá. Od roku 1920 se proto začal intenzivně hledat vhodný objekt. Posuzovaly se například nabídky ke koupi budov na Andrássy út 109, na dům v Lendvay utca 5 nebo v Eötvös utca 11/b. (pozn.: út je maďarsky třída, zatímco utca znamená ulice). Nakonec diplomat Hugo Vavrečka vybral palác hraběte Zichyho v Rózsa utca č. 61. Palác nechal postavit sám Jenő Zichy v  80. letech 19. století a v roce 1900 prošel přestavbou podle plánů architekta Frigyese Kovácse. Ten navrhl také secesně-funkcionalistickou radnici městečka Zenta (dnes v Srbsku, Senta), palác Kemény v Kaposváru a podílel se na rekonstrukci bývalého pivovaru Haggenmacher v Budafoku v roce 1910.

Radnice města Zenta, kterou navrhl stejný architekt Frigyes Kovács

 

Hrabě Jenő Zichy byl vzděláním právník, ale profesí především politik. Od roku 1861 až do své smrti působil s menšími přestávkami jako poslanec parlamentu a 25 let předsedal Národnímu průmyslovému sdružení. Mimo politický život se hrabě také věnoval studiu geografického původu Maďarů. Národní obrození v 19. století, spojené s romantickými touhami a oslavami tisíce let od příchodu Maďarů do Evropy, kterými století vyvrcholilo, podnítilo vědecké pátrání po původu maďarských kmenů. Nejen ve studiích, ale i novinových článcích, fotografiích, obrazech a literatuře se rozšířila představa kavkazské „kolébky maďarství“. Ta vedla hraběte Zichyho k tomu, aby zorganizoval a financoval několik vědeckých expedic na Kavkaz. Nashromáždil při nich jedinečnou sbírku přibližně 3000 artefaktů (užitkových předmětů, oděvů atd.) a 100 fotografií přímo z terénu, a prvním domovem jim bylo právě jeho sídlo v Rózsa utca. 

 

Hrabě Jenő Zichy, v expedičním oděvu, olejomalba z Etnografického muzea v Budapešti, r. 1903

V křídle budovy v Szegfű utca, kde nyní sídlí České centrum, hrabě vytvořil ze svých sbírek vůbec první soukromé muzeum v Budapešti. Návštěvníci mohli obdivovat předměty přivezené ze třech asijských výprav a tyto středoasijské sbírky byly také vystaveny na Mileniální výstavě pod názvem Pozůstatky starověkého Maďarství. Ve druhém křídle v Rózsa utca, kde jsou dnes umístěny prostory velvyslanectví, byla rezidence rodiny Zichyů. Po smrti hraběte v roce 1906 se rodina budovy zbavila, a jeho soukromá sbírka připadla městu, a poté etnografické sekci Národního muzea. Sbírky nejsou jediným odkazem hraběte: je po něm pojmenovaná také ulice Zichy Jenő, která se nachází asi patnáct minut pěší chůze od jeho někdejšího paláce. 

Dům následně během let změnil několikrát majitele a byl mnohokrát přestavován. Krátkou dobu v něm dokonce sídlilo kasino. V roce 1912 se z budovy stal Dům umělců ve vlastnictví stejnojmenného uměleckého spolku města Budapešť. Zajímavostí je, že až do roku 1937 vázla na domě povinnost, zapsaná v pozemkové knize, že jeho druhé patro bude vždy sloužit k uměleckým účelům.

Posledním majitelem paláce před jeho prodejem Československému státu byla realitní společnost Clubház A.G. K podpisu kupní smlouvy došlo 22. června 1922. Kupní smlouvu podepsal tehdejší první vyslanec Československé republiky v Maďarsku, jeden z nejvýznamnějších diplomatů Československa meziválečné éry Hugo Vavrečka, a koupil tak budovu za 25 mil. korun maďarských. Budova prošla v letech 1923-1925 celkovou přestavbou, která zrušila například jednopatrový, 250 m2 velký divadelní sál a vytvořila naopak reprezentační byt vyslance.  

Kupní smlouva z 22. června 1922

 

Anton Straka (1893, Košice – 1944, koncentrační tábor Gross-Rosen) 

Anton Straka působil jako kulturní atašé na Vyslanectví ČSR v Budapešti v letech 1926-1936. Ačkoliv původně vystudoval teologii a byl katechetou, po odchodu z církve pracoval jako novinář a státní úředník, a později diplomat. Kromě toho byl také překladatelem, který kolem sebe sdružoval pokrokové spisovatele. Jako příznivce čechoslovakismu pracoval na sjednocení relativně malé české komunity v Maďarsku s mnohem početnější slovenskou menšinou. Během svého působení v Budapešti zorganizoval například „páteční večery“, kde hostil maďarské, české a slovenské umělce. Jako výsledek tohoto československo-maďarského sbližování Straka vydal první Antologii českých a slovenských básní v maďarštině (Cseh és szlovák költők antológiája). Právě Strakovo šíření čechoslovakismu bylo pro maďarské vedení problematické, stejně jako jeho levicové zaměření, které sdílel s mnohými maďarskými intelektuály. Z hlášení vládního zmocněnce Adolfa Péchánye proto víme, že Straka byl za první republiky v Maďarsku sledován. Jeho vazby na tehdejší komunisty ho během druhé světové války učinily terčem nacistů. Zemřel na pochodu smrti z koncentračního tábora Gross-Rosen.

Hugo Vavrečka (22. 2. 1889, Slezská Ostrava – 9. 8. 1952, Brno)

Jako vystudovaný inženýr elektrotechniky a strojírenství, včetně lodního strojnictví, pracoval nejprve jako technický poradce ve svém oboru, a poté jako redaktor Lidových novin v Brně, kde mohl uplatnit svůj literární talent a zároveň znalosti v národohospodářských otázkách. Během první světové války sloužil v rakousko-uherském válečném námořnictvu v Terstu, spolupracoval s českým odbojem, dokonce tajně založil československý námořní výbor. Po válce doprovázel československou delegaci na mírovou konferenci v Paříži jako expert v dopravních a hospodářských otázkách, a po krátkém čase opět v Lidových novinách byl přijat na Ministerstvo zahraničních věcí jako námořní expert. Působil jako generální konzul v Hamburku (1920-1922), poté jako řádný vyslanec v Maďarsku (1922-1926). V obou funkcích byl prvním, kdo post obsadil. Mezi lety 1926-1932 byl vyslancem také v Rakousku. V červenci 1932 odešel na vlastní žádost z diplomacie do privátní sféry, údajně zklamaný sbližováním Německa a Rakouska, o kterém podával zprávy. Zároveň měl dlouholeté blízké vztahy s Tomášem Baťou, a až do roku 1945 působil jako ředitel jednoho z Baťových závodů ve Zlíně. V září 1938 byl povolán jako ministr bez portfeje do první úřednické vlády generála J. Syrového, po její rekonstrukci počátkem října t. r. se stal (do 1. 12. 1938) ministrem propagandy. Vavrečka těsně před obsazením Československa posílal židovské manažery Baťových podniků do zahraničí a zachránil jim tak život a během války pak finančně podporoval československé odbojáře a jejich rodiny. Po válce Vavrečku ale komunisté ve vedení podniku obvinili z kolaborace, a po únoru 1948 ho odsoudili ke třem letům těžkého žaláře a zabavení veškerého majetku. Kvůli špatnému zdravotnímu stavu už ale do vězení nenastoupil. Napsal řadu odborných pojednání, pod pseudonymem Hugo Vavris otiskl i detektivní povídky, jeho memoáry Život je spíše román vydala posthumně N. Pavelčíková.

Hugo Vavrečka

2. Nástup nacismu

Po přerušení diplomatických styků mezi Československem a Maďarskem (březen 1939) bylo vyslanectví zrušeno. Po 15. březnu zůstalo v budově ambasády jen pár pracovníků, kteří už byli ale považování spíš za soukromé osoby (vyslanec Miloš Kobr, vojenský atašé Bohumil Klein, o něm viz níže). 20. března 1939 v 19:20 hod. dorazil do Budapešti rozkaz z Ministerstva národní obrany, aby opustili Budapešť. O tři dny později odevzdal mjr. gšt. Bohumil Klein vybavení budovy vrchnímu tajemníkovi Josefovi Medřickému, který byl v té době už jen správcem objektu. Německá strana získala kancelářské zařízení, včetně nepoužitelných razítek úřadu československého vojenského atašé, různé často již neaktuální mapy a tři láhve kyseliny sírové. 27. dubna potom Medřický převzal i poměrně bohatou knihovnu s maďarskými, českými, německými i francouzskými knihami, která se bohužel nedochovala. Důležité vojenské materiály mjr. gšt. Klein zničil. Předání proběhlo u německé strany dle Kleinových slov korektně a zařízení, které nebylo předáno, bylo buď odvezeno do Prahy, nebo rozprodáno.  

S druhou světovou válkou souvisí několik příběhů, kterým se věnují tři následující sekce: odbojáři na ambasádě, příběh otce a syna Zímových a osudy Čechoslováků, kteří utíkali přes Maďarsko do Jugoslávie.                                                                                                                                                                                                                                             

3. Odbojáři a další diplomaté na zanikajícím vyslanectví

V této sekci se dozvíte o několika statečných československých, většinou vojenských, diplomatech, které spojuje kromě odvahy i to, že všichni strávili část života na československém vyslanectví v Budapešti. Ti, o kterých zatím (k 16.5. 2022) víme, ale pravděpodobně nejsou jediní, kteří by si zasloužili zmínit, proto pokud objevíte někoho dalšího, kdo je s velvyslanectvím spojen, rádi od vás uslyšíme.

Bohumil Klein (1898-1939) působil jako československý vojenský atašé v Maďarsku od září 1937 do dubna 1939. Už během první světové války sloužil jako dobrovolník a po ukončení vyššího reálného gymnázia v Českých Budějovicích, které během války na rok přerušil, absolvoval také školu pro záložní důstojníky. Odešel na italskou frontu, kde byl zajat a téměř na tři měsíce internován v zajateckém táboře ve Veroně. V lednu 1918 vstoupil do československé armády a v meziválečném období působil v různých funkcích. Vystudoval Válečnou školu v Praze, po jejímž ukončení získal hodnost štábního kapitána. Od roku 1935 působil jako referent maďarské sekce hlavního štábu Ministerstva národní obrany a o dva roky později se stal vojenským atašé v Maďarsku.

Poslední půlrok diplomatické služby prý probíhal „v dusivém až nepřátelském prostředí“. Klein opustil ambasádu až na konci dubna 1939, i když už od března maďarská vláda dávala diplomatům najevo, že neakceptuje existenci Československa. Vyslanec Miloš Kobr a vojenský atašé mjr. gšt. Klein a ostatní diplomaté byli podle Zlatice Zudové-Leškové považováni spíše za soukromé osoby, které v Budapešti zůstaly kvůli odevzdání budovy, než za zástupce státu. Po odevzdání úřadu včetně knihovny se Klein vrátil do Prahy a ihned byl zatčen gestapem. Byl sice propuštěn, ale od té doby se musel denně hlásit na úřadu gestapa. Absolvoval kurz tiskových referentů a stal se šéfredaktorem České tiskové kanceláře v Brně. Současně byl aktivním členem skupiny tiskových důvěrníků ministerského rady Zdeňka Schmoranze a jeho zástupcem pro Moravu. 25. srpna 1939 byl gestapem na tajné poradě tiskových referentů zatčen a uvězněn na Špilberku, kde byl držen až do převozu do Prahy 12. října 1939. O den později ho v Petschkově paláci podrobili krutému výslechu, na jehož následky zemřel. Po osvobození bylo hrdinství generála Kleina oceněno udělením Československého válečného kříže 1939 in memoriam, a také povýšením do hodnosti plk gšt in memoriam.

Josef Jedlička (1897-1942) se narodil i studoval v Maďarsku. V době maturitní zkoušky už ovládal kromě maďarštiny a češtiny i němčinu a ruštinu. Po absolvování gymnázia nastoupil jako dobrovolník k 60. pěšímu pluku v Egeru, s nímž byl ještě toho roku odvelen na ruskou frontu. Na ukrajinské Východní Haliči padl do ruského zajetí. V blízkosti Kyjeva vstoupil do československých legií a se střeleckým plukem se zúčastnil bitvy u Zborova. Mezi květnem a červnem 1919 Jedlička pomáhal chránit ustupující jednotky československých legií na východosibiřské železniční magistrále, a v lednu až únoru 1920 se přesunul do Evropy lodním transportem, kde sloužil jako pomocník velitele.

Po návratu do Československa se Josef Jedlička stal důstojníkem, působil jako zpravodajský důstojník v Užhorodu (1921-1923) a jako zástupce přednosty Úřadu vojenského atašé v Budapešti (1923-1924). Od roku 1925 navštěvoval topografický kurz v Praze. Studoval také meteorologii, klimatologii, astronomii a geografii a získal titul Doktora přírodních věd (RNDr). Své znalosti uplatnil v popisném odboru Vojenského zeměpisného ústavu (VZÚ).

Když působil jako štábní kapitán v Brně, přijal pozvání do zednářské lóže. Získal tak mnoho kontaktů, které později využil v odboji. Od podzimu roku 1938 se v Praze–Dejvicích začala formovat skupina odbojářů, kterými byli často bývalí příslušníci zahraničních československých legií.  Do činnosti pražského velitelství odbojové skupiny Obrana Národa (ON) se Jedlička aktivně zapojil od jara 1939 a v létě 1940 začal řídit vlastní ilegální zpravodajskou odbojovou skupinu Julek, která později úzce spolupracovala s československým ústředím v Londýně. Po zapojení SSSR do války byl Jedlička v roce 1941 jmenován do hodnosti plukovníka GRU a fungoval jako vedoucí rezident, který udržoval kontakt s Moskvou.

Jedlička byl zatčen v noci z 8. na 9. října 1941, a po jeho zatčení se spustila vlna výslechů a zatýkání desítek dalších spolupracovníků, pravděpodobně i proto, že již dlouho byli sledovaní a existovalo nebezpečí, že by mohli na poslední chvíli uniknout. Gestapo Josefa Jedličku uvěznilo a vyšetřovalo na Pankráci a 30. června 1942 byl odsouzen k trestu smrti za velezradu. Ten samý den večer byl popraven zastřelením na pražské kobyliské střelnici.

Kromě medailí za působení v československých legiích Josef Jedlička i jeho manželka Magdaléna Jedličková obdrželi za svoji odbojovou činnost ve druhé světové válce také ocenění Československého válečného kříže in memoriam.

Ladislav Kodet (1899-1942)

Ladislav Kodet strávil na Vyslanectví ČSR v Maďarsku téměř dvacet let: působil zde jako vrchní aktuárský tajemník od 15. července 1919 do 21.dubna 1939. (pozn.: aktuárský tajemník na velvyslanectví měl obvykle na starosti konzulární nebo hospodářskou agendu). Po zrušení úřadu byl převeden k protektorátnímu ministerstvu průmyslu. Stal se členem odbojové skupiny Kapitán Nemo, vedené pracovníkem MZV Karlem Nejedlým. Ladislav Kodet byl popraven na Kobyliské střelnici v úterý 30. června 1942 (v 19.30 hodin) ve věku 43 let. O jeho životě bohužel nemáme více zpráv. 

Rudolf Viest (1890-1945) zastával v roce 1922-1923 funkci zástupce vojenského atašé v Budapešti. V té době měl již zkušenosti z první světové války, v níž byl zajatý blízko Krakova, pak se přihlásil do srbské armády a v Rusku se podílel na náboru dobrovolníků. V roce 1920 se přes Japonsko, Kanadu a USA vrátil do Československa jako velitel pluku v hodnosti mjr, a po absolvování kurzu Vysoké válečné školy byl poslán právě do Budapešti, kterou již znal ze středoškolských studií. Mezi válkami působil v různých funkcích, například jako vojenský atašé ve Varšavě. Jako jediný Slovák v předmnichovské československé armádě dosáhl hodnosti generála: v roce 1933 byl jmenován brigádním generálem a v roce 1938 divizním generálem.

Na podzim 1939 odešel do Francie, kde se stal členem Československého národního výboru v Paříži a velel 1.čs divizi ve Francii. Po poražení Francie se přesunul do Velké Británie, kde byl od července 1940 státním tajemníkem nově vzniklé československé exilové vlády. V prosinci 1940 byl prezidentem Benešem jmenovaný státním ministrem. Zatímco pracoval v nejvyšších československých zahraničních institucích, na Slovensku byl v nepřítomnosti zbaven občanství a odsouzen k trestu smrti. V roce 1944 se jako člen delegace londýnské československé vlády v Moskvě dozvěděl o vypuknutí Slovenského národního povstání, byl jmenován velitelem 1. čs. armády a vedl povstalecká vojska. Ve vyčerpávajících bojích s německými jednotkami byl spolu s dalšími Čechy a Slováky 3.11.1944 zajat a převezen do Vídně a následně do Berlína. Okolnosti generálovy smrti nebyly dodnes objasněné.

Následující dva muži nebyli vojenskými diplomaty, ani odbojáři a na rozdíl od přechozích čtyř se nedostali do situace, kde by museli položit svůj život za vlast. Oba se ale nacházeli na československé ambasádě v krizových březnových dnech. Jejich příběhy dokreslují tehdejšího ducha vyslanectví, z něhož později čerpalo i hrdinství otce a syna Zímových.

Miloš Kobr (1878-1953) byl československým vyslancem v Maďarsku od roku 1933. Do Budapešti přišel už jako zkušený diplomat (měl za sebou vyslání například do Šanghaje nebo Buenos Aires ještě v rakousko-uherských službách, a do Francie, Španělska nebo Turecka už jako československý diplomat). Situace v Maďarsku byla velice náročná, snažil se přispět ke zlepšení vzájemných vztahů, ale musel čelit náročným situacím, zejména v březnu 1939. Po skončení mise Kobr odešel do důchodu. V roce 1941 se mu podařilo dostat se přes Švýcarsko do Velké Británie, kde vstoupil jako expert na maďarskou problematiku znovu do služeb čs. exilového MZV a o Maďarsku sepsal také několik obsáhlých studií a práci v angličtině: Hungary’s War (1942). Po komunistickém převratu v r. 1948 znovu emigroval a ještě na sklonku života se zapojil do aktivit exilového Ústavu E. Beneše v Londýně.

Zdeněk Augenthaler (1899-1975) pracoval na vyslanectví ČSR v Budapešti od dubna 1936 jako legační tajemník. Po začátku války zůstal formálně zaměstnancem MZV v likvidaci, ale později se dostal na Západ a působil jako vrchní odborový rada na Ministerstvu zahraničních věcí exilové vlády. Po skončení války se okamžitě vrátil na obnovené ministerstvo, tentokrát jako ministerský rada národohospodářské sekce, a od října 1946 sekci dokonce jako mimořádný vyslanec vedl. Po komunistickém převratu byl ve funkci nahrazen, ale jako expert na ekonomické vztahy se zahraničím ještě vedl delegaci na zasedání Evropské hospodářské komise. V prosinci 1957 byl z MZV propuštěn a začal vydávat pod pseudonymem studie o mezinárodních hospodářských vztazích.

 

4. Zachránci Zimovi

Po rozpadu Československa v březnu 1939 z ambasády vznikla pobočka německého velvyslanectví, v budově bylo konzulární oddělení pro Protektorát Čechy a Morava, vedené československým diplomatem Josefem Medřickým (pozn.: dle jiných zdrojů sídlil v budově v té době také úřad pro propagaci, přítomnost obou úřadů není vyloučená). Kromě Medřického přešel z československého na německé velvyslanectví ještě jeden Čech – topič a domovník Emanuel Zima. V roce 1943 musel Medřický odejít z velvyslanectví, patrně protože nebyl politicky spolehlivý – mezi krajany byl považován za ochránce české menšiny v Maďarsku. Zima nadále pracoval na velvyslanectví, pravděpodobně proto, že dokázal obsluhovat složitý systém vytápění budovy. Jinak mu Němci nevěnovali pozornost – jeho jméno se neobjevovalo ani ve zprávách, které pravidelně posílali do Berlína.

Emanuel Zima (19. prosince 1881, Příbram – 8. dubna 1963, Praha) se do Budapešti přestěhoval s manželkou v roce 1908, poté se jim tam narodily dvě děti: synové Josef a Ede. Po různých zaměstnáních jako cukrář nebo pekař Emanuel pracoval od roku 1928 na ambasádě jako domovník a údržbář – vytápěl bývalý palác hraběte Zichy, vyměňoval žárovky, montoval poličky a asi i oprašoval bustu Tomáše Garriguea Masaryka, která na ambasádě tehdy stála.

Po zabrání ambasády Němci Zima během zimy onemocněl a v nemocnici ho ošetřovala lékařka Mária Flamm. Vyléčený jí tehdy s vděkem nabídl, že v případě potřeby se na něj může obrátit. Flamm jeho nabídku využila v létě 1944, protože po obsazení Maďarska nacistickým Německem začaly deportace maďarských Židů, do té doby Horthyho vládou relativně chráněných, do Osvětimi. Paní Flamm se svým bratrem Sándorem a jeho manželkou přišli za Zimou, který se rozhodl je ukrýt ve sklepě, který dobře znal. Když je uprostřed noci Zima přivedl k budově, vyděsil je hákový kříž, který na ní visel. Jeden z nich prý prohlásil: „Proč jste mi tohle udělal? Já vám tak věřil!“ Ale Zima ho ubezpečil, že se mu nic nestane.

Emanuel Zima postupně takto „ubytoval“ celkem 13 lidí: v červnu 1944 došlo k poškození části bytového prostoru, kam Zima následně ukryl další příbuzné Flammových – Gábora a Margit Keményovi, a v listopadu 1944 se postaral o rodinu československého důstojníka Tibora Rosenthala – Rivala, který utekl z koncentračního tábora v Kistarce.

Zima vstával brzo ráno, aby do sklepa nosil zásoby a po práci sháněl v čase všeobecného nedostatku a obrovské inflace potraviny. S tím mu pomáhal i syn Josef, který také do sklepa nosil jídlo a teplé oblečení a povzbuzoval ukrývané zprávami o konci války.

Když se k městu přiblížily sovětské jednotky, vedení úřadu nařídilo evakuaci všech zaměstnanců, ale Zimovi se podařilo zůstat díky argumentu, že se musí starat o nemocnou manželku. V Budapešti probíhaly těžké boje, a ani po příchodu Rudé armády nebylo jasné, zda městskou část, kde se nacházela ambasáda, znovu nepřevezmou Němci. Proto Zima nedovoloval skrývaným místo opustit a jednou dokonce odradil utíkající německé vojáky od toho, aby se v budově schovali, s vysvětlením, že nejde o bezpečný úkryt. V tomto období také přibyli mezi skrývané Aron Grünhut s manželkou a Hillel Kornfeld, jejichž dosavadní úkryt se po prohlídce maďarské tajné policie stal nebezpečným.

Právě Aron Grünhut se zasloužil o ocenění Zimy, když v roce 1969 požádal ostatní zachráněné, aby sepsali svědectví potvrzující hrdinství otce a syna Zimových. Na základě těchto svědectví udělil Jad Vašem v roce 1971 Emanuelovi a Josefovi Zimovým titul Spravedlivý mezi národy a o rok později se v Izraeli konala slavnostní ceremonie, kde byl na jejich počest zasazen strom v Aleji spravedlivých. Zúčastnili se jí Gábor a Margít Keményovi a Hillel Kornfeld, ale Zímovi se o ní bohužel nedozvěděli. Emanuel Zíma se mezitím v 50. letech přestěhoval do Prahy a syn Josef se o něj staral až do smrti. I přes snahy Jad Vašem kontaktovat oceněné se zprávy nedostaly do železnou oponou obehnaného Československa a Emanuel ani Josef se nikdy sami nezmínili o tom, co dokázali. Josef neměl děti a přerušil styky s maďarskou větví rodiny, která se o hrdinství svých příbuzných dozvěděla, až když jim v roce 2014 zavolal slovenský investigativní novinář Martin Mózer, který příběh objevil.

Sázení stromu v Aleji spravedlivých na počest Zímových

 

Mózer se zajímal o Wintonovy děti z židovských rodin z Bratislavy, a zjistil, že jednomu z nich – Bennymu Grünhutovi - zachránil otce právě Zima. Po několika neúspěšných pokusech zkontaktovat potomky již zesnulého Emanuela se Mózerovi podařilo kontaktovat v Budapešti jeho žijící pravnoučata Ildikó a Miklóse.

Od roku 2015 mají Emanuel a Josef Zimovi na fasádě velvyslanectví pamětní desku a v roce 2016 byla jejich jména vytesána na pamětní tabuli „Pravda světa” v zahradě synagogy v Dohány utca, kde jsou jména všech Budapešťanů, kteří za druhé světové války zachraňovali životy. Potomci rodiny Zimových se v roce 2018 zúčastnili slavnostní ceremonie spojené s otevřením skromné výstavy, umístěné právě ve sklepě ambasády.                                             

Stálá výstava je po objednání k dispozici všem, které příběh Zimových zaujal.

O E. a J. Zimových je také možné se dozvědět více v následujících médiích a videích:

http://https://www.youtube.com/watch?v=txktAwP8Clo

https://www.ceskatelevize.cz/porady/10316155327-horizont-ct24/218411058050717/

https://www.youtube.com/watch?v=tIasCWePXKM

https://www.mzv.cz/public/4d/e5/d5/2955804_1987065_pod_nohama.pdf

 

5. Přes Budapešť až na Balkán

Přidáváme kapitolu, která se sice neodehrála v budově, ale stojí za zmínku a dokreslí obraz válečné Budapešti.

Po zabrání Polska nacistickým Německem se Čechům, kteří se chtěli dostat z protektorátu a dříve utíkali bezpečnější „severní cestou“ přes Polsko, tato cesta uzavřela. V období mezi začátkem války a pádem Jugoslávie v roce 1941 Češi proto volili cestu přes Slovensko, kde měli dobré kontakty, skrze Maďarsko, které bylo kvůli jazykové bariéře i pozici země k uprchlíkům nejnapínavější etapou, až do Jugoslávie, která prchající Čechy podporovala s podobným nadšením jako Maďarsko Poláky. Odcházeli zejména jednotlivci, kteří se v exilu přidávali k československé armádě.

O osudu těchto běženců máme zprávy jednak z Maďarského generálního konzulátu v Praze a z dokumentů maďarského ministerstva vnitra, které mělo o uprchlících velmi podrobné informace. Kvůli celkově nedůvěře maďarské úřady během války měly rozkazy Čechy uvěznit. Ti, kteří neměli pasy, byli zavřeni maximálně na dva týdny a po uvěznění byli vyhoštěni z Maďarska. Pokud měl někdo podezřelé doklady, musel být jeho odjezd z Maďarska pozdržen, aby se vyšetřil původ dokladů a následovala deportace obvykle na Slovensko, někdy do Německa. Maďarská vláda se chtěla vyhnout politickým problémům, a proto nedeportovala Čechy do Jugoslávie. Maďarští vojáci na hranicích svým vězňům říkali, že pokud se pokusí znovu překročit hranice, mohou být zastřeleni, ale navzdory tomu se deportovaní uprchlíci často snažili uspět při druhém pokusu a díky předchozím zkušenostem se jim to už podařilo.

Cestovalo se autem nebo vlakem, a to za vydatné pomoci francouzského velvyslanectví, které posílalo na nádraží asistenty, pomáhalo koupit lístky na vlak, nebo platilo místním za pomoc. O roli francouzského velvyslanectví maďarské ministerstvo vnitra vědělo a upozornilo ho, že musí přestat vydávat pasy pro české exulanty.

Zadržení Češi se nacházeli na různých místech v Budapešti. Nejčastějším místem byl Toloncház v blízkosti východního (Keleti) nádraží. Původně byl v 80. letech 19. století zřízen pro 1 800 osob. V letech 1939, 1940 a 1941 měl Toloncház 19 038, 20 662 a 24 469 vězňů ročně. Někteří čeští exulanti byli drženi ve vojenských kasárnách Marie Terezie a v Citadele.

Zahraniční diplomaté se často ptali na české uprchlíky v Maďarsku – existoval velký politický tlak ohledně jejich propuštění nebo vyhoštění. Maďarsko proto čelilo dvojímu tlaku: zatímco západní státy žádaly propuštění, Německo tlačilo na maďarskou vládu, aby vyhnala Čechy a Poláky zpět do jejich okupovaných zemí. Mezi vězni byl například Bruno Sklenovský, důstojník prvorepublikové armády, o jehož propuštění žádali československý vojenský atašé v Paříži, Britská ambasáda a nunciatura Svatého Stolce v Budapešti. Maďarské ministerstvo obrany na žádost ministerstva zahraničních věcí vydalo zprávu se jmény 117 internovaných Čechů a podrobným popisem jejich životních podmínek, včetně jídelníčku.

Důležitou osobností byl americký pastor Robert C. Dexter, který měl dobré vztahy s oběma stranami a pro maďarskou stranu nebezpečné konexe s americkými novinami. Po oficiálních návštěvách Citadely proto na jaře 1940 maďarská vláda propustila většinu Čechů – právě včas, aby podmínky, ve kterých uprchlíci museli žít, neviděli novináři, jako byl Donald A. Lowrie, Dexterův kolega.

 

 6.  Co bylo dál - z československé ambasády česká

Na přelomu let 1944 a 1945 došlo během bojů o Budapešť ke značnému poškození budovy, při jednom náletu například utrpělo křídlo budovy, kde byl bytový prostor.

V roce 1945 proběhla jednání o navrácení budovy Československé republice a po nutných úpravách palác začal opět sloužit jako velvyslanectví Československa V dalších letech se velvyslanectví přestěhovalo do budovy na Stefánia út 22-24., a v paláci v Rózsa utca zůstalo obchodní oddělení velvyslanectví. Po rozdělení Československa v roce 1993 palác připadl České republice a Slovensko získalo budovu ve Stefánia út. Mezi lety 1995 a 1997 palác prošel rozsáhlou rekonstrukcí, při které se do velké míry vycházelo z původních plánů.

Prvním velvyslancem České republiky byl v letech 1994-1998 Richard Pražák (1931-2010), přední hungarista a historik. Od roku 1968 byl vedoucím kabinetu balkanistiky a hungaristiky na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Během působení na Velvyslanectví ČR v Maďarsku mu byl v roce 1996 udělen čestný titul dr. h. c. na Univerzitě v Miškovci a Lotzova medaile, nejvyšší vědecké ocenění v hungaristice, kterou obdržel na světovém hungaristickém kongresu v Římě. Napsal mnoho publikací o česko-maďarské historii, kulturních vztazích, hungaristice a ugrofinistice.

Dalšími velvyslanci byli: Rudolf Jindrák (1998-2002), Hana Hubáčková (2002-2006), Jaromír Plíšek (2006-2010), Helena Bambasová (2010-2019), Juraj Chmiel (2014-2019),  Tibor Bial (2019-2023) a v současnosti od roku 2023 Eva Dvořáková.

Michal Černý byl chargé d‘affaires v Budapešti v letech 1993-1994, pracoval v kanceláři prezidenta Václava Havla a později se vrátil do Budapešti jako ředitel Českého centra (do r.2015).

Na více než stoletou budovu v roce 2019 přibyl fotokatalytický nátěr FN Nano od české firmy Advanced Materials JTJ, který chemicky rozkládá automobilové emise, včetně skleníkových plynů. Budova, která toho tolik zažila, je proto připravena svou „nanozdí“ čelit výzvám 21. století.

Budova Velvyslanectví ČR a Českého centra na rozhraní Rózsa utca a Szegfű utca (pozn. rózsa znamená růže, szegfű karafiát)

 

Děkujeme historikům Janu Němečkovi, Danielu Miklósovi a Lukáši Kopeckému, kteří obohatili tento text o faktické informace a přivedli nás na stopu zapomenutých lidí a nejen jejich, ale i našich příběhů.

 

Zdroje k textu a fotografiím:

Cseh Gizella (2012, prosinec). Csehország Magyarországon – Cseh nagykövetség, Cseh Centrum az egykori Zichy-palotában. Csehország, nem csak Prága!

Přístupné na adrese https://nemcsakpraga.blogspot.com/2012/12/csehorszag-magyarorszagon-cseh.html

 

Flajšman, Miroslav. Mjr. RNDr. Josef JEDLIČKA - zapomenutá historie československé meteorologie a národně osvobozeneckého hnutí v době 1. a 2. světové války. Příspěvky.

Přístupné na adrese https://www.vojzesl.cz/prispevky.php?a=Jedlicka_do_knihy_II.html

 

Matyášová, J. (2016, březen). Emanuel Zima, domovník v Budapešťi, který zachránil Židy. Lidovky.cz. Přístupné na adrese: 

https://www.lidovky.cz/relax/lide/pohnute-osudy-emanuel-zima-domovnik-v-budapesti-ktery-zachranil-zidy.A160306_165242_lide_ELE?setver=touch

 

Miklós, Dániel (2016). Czech refugees in the papers of the National Archives of Hungary. Central European Papers, 4(2), 38–52. Přístupné na adrese:

https://doi.org/10.25142/cep.2016.013

 

Němeček Jan (2008). Soumrak a ÚSVIT československé Diplomacie: 15. březen 1939 a československé zastupitelské úřady. Academia.

 

Soukupová Jana (2017, srpen). Psal, řídil firmy, pomáhal odboji. Dědu Václava Havla zničili až komunisté. iDNES.cz. Přístupné na adrese:

https://www.idnes.cz/brno/zpravy/hugo-vavrecka-deda-vaclava-havla.A170809_344171_brno-zpravy_krut

 

Tasnádi, Zsuzsanna (2019, leden). Count Jenő Zichy and the Caucasian "cradle" of magyardom. Museum of Ethnography. Přístupné na adrese :

https://www.neprajz.hu/en/gyujtemenyek/artefact-of-the-month/2019_1_count-jeno-zichy-and-the-caucasian-%E2%80%9Ccradle%E2%80%9D-of-magyardom.html

 

Valkay, Zoltán. Zentai Városháza. Zenta. Přístupné na adrese : http://www.zenta-senta.co.rs/hu/1/p/243

 

Vojenský historický ústav Bratislava (2020, srpen). Armádny Generál in memoriam Rudolf Viest.

Přístupné na adrese: https://www.vhu.sk/5629-sk/armadny-general-in-memoriam-rudolf-viest/

 

Wlachovský, Karol. (2008, květen). Aktuálný odkaz Antona Straku 1893-1944. Oslovma. Přístupné na adrese:

http://www.oslovma.hu/index.php/sk/historia/165-historia2-historia2/1014-aktualny-odkaz-antona-straku-1893-1944

 

Zudová-Lešková Zlatica. (2011). Zapomenutá Elita: Českoslovenští Vojenští diplomaté v Letech 1938-1945. Mladá fronta.

 

Čerpali jsme také z investigativní práce, kterou pro Velvyslanectví ČR zjistil informace o Zímových novinář Martin Mózer a z následujících profilů pracovníků MZV, které jsme zkrátili a upravili: 

 

https://www.mzv.cz/jnp/cz/o_ministerstvu/organizacni_struktura/utvary_

mzv/specializovany_archiv_mzv/kdo_byl_kdo/augenthaler_zdenek.html

 

https://www.mzv.cz/jnp/cz/o_ministerstvu/organizacni_struktura/utvary_

mzv/specializovany_archiv_mzv/kdo_byl_kdo/kobr_milos.html

 

https://www.mzv.cz/jnp/cz/o_ministerstvu/organizacni_struktura/utvary_

mzv/specializovany_archiv_mzv/kdo_byl_kdo/vavrecka_hugo.html)