Sametová revoluce v Praze: další vzpoura

17. listopadu 1989 začala v Praze pokojná vzpoura, která znamenala začátek konce zastaralého komunistického režimu v tehdejším Československu. Mobilizace odpůrců komunismu se proměnila v hnutí vedené významným dramatikem Václavem Havlem. Tento den je pro Česko „dnem boje za svobodu a demokracii“.

Při procházce centrem Prahy se na křižovatce ulic Albertov a Studničkova ocitnete před tabulí umístěnou na stěně Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy s nápisem: „Kdy, když ne teď? Kdo, když ne my?“. Na tomto místě začala dne 17. listopadu 1989 Sametová revoluce, pokojná vzpoura, která byla v tehdejším Československu začátkem konce zastaralého komunistického režimu.

Všechno to, co bylo potlačeno po Pražském jaru v srpnu 1968 sovětskými tanky, vytrysklo ten den na povrch. A o několik týdnů později, po čtyřiceti letech útlaku a nesvobody v tíživém stínu Moskvy, se stalo součástí dramatické historie, která poznamenala Evropu po druhé světové válce. Odpověď na otázku na stěně byla tedy jednoznačná: „My teď. My jsme těmi, kteří nenechají příležitost promarněnou.“

Rok 1989 byl svým způsobem pro 20. století rokem zázraků. Na konci studené války zavál na východě starého kontinentu vítr změn. Dne 9. listopadu padla Berlínská zeď, v jejíchž troskách zůstal pohřben přízrak reálného socialismu. Michail Gorbačov se marně pokoušel reformovat zkostnatělé struktury Sovětského svazu. V květnu Maďarsko otevřelo své hranice a v podstatě tak i dveře svobody tisícům zajatců stalinistického dědictví. Moskva tentokrát nezasáhla, jak měla ve zvyku až do té doby.

V Praze již hnutí opozice podporované tisíci studentů dešifrovalo signály doby. Čekalo jen na vhodný okamžik. A tím byl právě 17. listopad. Pro komunistické úřady, v té době již téměř plně delegitimizované, bylo nemožné zakázat masovou demonstraci 17. listopadu. Tragickou ironií dějin právě v týž den přesně před padesáti lety potlačili nacističtí okupanti ve stejném městě velké studentské povstání a některé z jeho účastníků poslali do koncentračních táborů.

Mobilizace odpůrců komunismu přerostla v hnutí - první kroky ke svržení režimu byly učiněny. Sametová revoluce začala, v čele s Václavem Havlem, významným dramatikem, který se zúčastnil Pražského jara. Tehdy byl uvězněn a dostal zákaz opustit zemi. Již tehdy byl symbolem boje, mimořádně výmluvným řečníkem se spontánní inspirací, člověkem, který se vymykal známému politickému rámci té doby - a nejen jemu.

Krátce na to Havel skládal přísahu jako prezident Československa, zatímco v červnu 1990 se po několika desetiletích uskutečnily první svobodné volby. 17. listopad je v Česku státním svátkem – „dnem boje za svobodu a demokracii“.

„Václav Havel byl velkým vizionářem. Jeho background intelektuála, spisovatele a disidenta ho vybavil uměním naslouchat druhým. Tak se stal ikonickým lídrem, který přijal roli prezidenta s pokorou,“ řekl Protagonu Ivo Šilhavý, karierní diplomat, nynější velvyslanec Česka v Řecku, po řadu let blízký spolupracovník Havla a amatérský fotograf, který svým fotoaparátem zachytil okamžiky s Havlem - symbolem celého národa.

 „Ať už jako prezident nebo obyčejný občan, vždy kolem sebe vytvářel velice inspirativní atmosféru. Tato atmosféra byla nesmírně důležitá – vyzařovala pozitivní energii a naději, umocňovanou dalšími osobnostmi kolem něho, jako třeba knížetem Karlem Schwarzenbergem, pozdějším ministrem zahraničí,“ říká Šilhavý a dodává: „Věřím, že tato energie tady zůstala, ale je potřeba ji připomínat a oživovat. Práce s prezidentem Havlem mi přinesla mnoho nezapomenutelných a unikátních okamžiků.“

Havlovi se již mnoho let před rokem 1989 podařilo vytvořit významné dědictví. A to jak svým dílem, tak osobními zkušenostmi. Značný majetek jeho rodičů byl zabaven bezprostředně po nastolení vlády komunistů v roce 1948. Napsal monumentální divadelní hry o byrokratické absurditě až surrealismu socialistického režimu. Po Pražském jaru byl Havel cenzurován a odstaven do pozadí.

 „Doba Václava Havla, to byl takový „Perfect Day“, po kterém musela přijít noc. Ale už zase svítá,“ říká Šilhavý. Sám Havel popsal sovětskou totalitu a její svržení Sametovou revolucí nejlépe: „V polovině Evropy se zastavily hodiny dějin. Teď se znovu rozběhly.“ Když Sametová revoluce vytáhla do ulic zhruba milion demonstrantů, Havel po boku hrdiny Pražského jara Alexandra Dubčeka vyzval prosovětskou komunistickou vládu k odstoupení. A tak se stalo.

Pro současné Čechy je Havel synonymem svobody, rovnoprávnosti a lidských práv. „V průběhu let se ikonickým sloganem stalo Havlovo „Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí“, říká Šilhavý, který označuje toto období za „euforii neuvěřitelného“. „Dnes už mi připadá neskutečné, že se to všechno stalo, že to tak vůbec bylo. Tento jedinečný duch doby se postupně vytrácel. Demokracie se pro nás stala standardním způsobem života, se všemi jejími přednostmi i nedostatky. Podařilo se nám ji ukotvit členstvím v NATO a EU“, dodává.

Téměř odzbrojujícím způsobem poukazuje na mnohé, co je dnes mylně považováno za samozřejmé: „Nežijeme uzamčeni za ostnatým drátem, izolovaní od okolního světa, kde oči a uši Velkého Bratra byly všude kolem nás. Nyní můžeme volně cestovat. Můžeme svobodně dýchat, beze strachu. Můžeme si vychutnat hluboký nádech, plný pozitivní energie a neomezené představivosti. Výročí 17. listopadu nám vždy znovu připomíná, že toto všechno není samozřejmostí.“

Co se však děje dnes jak v Česku, tak ve střední Evropě, kde se stále více šíří ruský vliv, autoritářství, ale i introverze vůči evropskému duchu? Jaký by byl Havlův vzkaz k tomu, co se v roce 2024 děje na starém kontinentu? „To je velmi jednoduché, vzkazem je citát Václava Havla „Zlu je třeba čelit hned v jeho zárodku, a nejde-li to jinak, pak i silou“, říká Šilhavý a varuje: „To je také vzkaz nám všem, abychom nezapomněli, jak těžké bylo demokracii vydobýt a jak snadné je ztratit ji.“

Autor: Pierros I. Tzanetakos – publikoval protagon.gr dne 17. listopadu 2024