Proč Rusko nevymění území za mír?

Před 55 lety začalo půl milionu vojáků sovětské armády obsazovat Československo. Přes šest tisíc tanků rozdrtilo sen velké části občanů naší země o Pražském jaru – sen o tom, že komunismus je možné reformovat a v zemích ovládaných Moskvou se lidé mohou těšit se svobody projevu a za své názory nemusí být vyhazováni ze škol a zaměstnání či dokonce sedět ve vězení. 

Až do noci z 20. na 21. srpna se lidé ujišťovali o tom, že Kreml přece nemá důvod proti naší vládě posílat armádu, když nikdo neuvažoval o opuštění tehdejšího sovětského vojenského ani hospodářského paktu a komunistická strana a její vedení nebyli v zemi nikdy populárnější. Vládci Kremlu měli hrůzu z toho, že by svobodu slova mohli požadovat i obyvatelé Sovětského svazu, zejména pak Ukrajiny, která s Československem sousedila. Za riskantním rozhodnutím o okupaci naší země, kterou tehdy mohlo teoreticky bránit přes 200 tisíc vojáků, byl právě tento strach ze svobody a její nakažlivosti.

Leonidu Brežněvovi před půlstoletím tento krok v podstatě vyšel – nepodařilo se sice instalovat připravenou loutkovou vládu, ale puč Kreml fakticky provedl. Tehdejší komunistické vedení se rozhodlo zemi před cizími vojáky nebránit a poté, co jej Sověti unesli do Moskvy, se podřídilo zcela. V případě Ukrajiny dnešní Rusko přemýšlí stále stejně jako před 55 lety – bojí se svobody slova, plurality názorů a svobodných voleb, které Ukrajinci již přes 30 let ctí. Vladimir Putin pochopil, že výhrůžkami a vydíráním ukrajinskou touhu po svobodě nezastaví a jedinou možností je rozdrtit ji silou. Chtěl zopakovat Brežněvův úspěch a provést puč, zemi rychle obsadit a zřejmě i rozdělit. To se mu nepovedlo, jelikož Ukrajince podcenil a ti již rok a půl statečně svoji zemi před cizími tanky hájí.

Brání se za cenu velkých ztrát mezi vojáky i civilním obyvatelstvem, nedozírnými materiálními škodami a téměř každodenními nálety dronů a řízených střel na civilní infrastrukturu. Ukrajina se dlouhodobě neobejde bez vojenských dodávek a další pomoci Západu a nasnadě je tedy zdánlivě logická otázka, zda by nebylo pro všechny lepší, aby byl s Kremlem dojednán mír výměnou za teritoriální ústupky z ukrajinské strany. 

Takto koupený mír by ale nefungoval a navíc by byl nebezpečný pro budoucnost celé Evropy. Rusko a další totalitní země si nesmí zvyknout, že hranice států je možné měnit silou. To by vedlo k dalším válkám na kontinentu. A bylo by naivní se domnívat, že by Rusko ve své válce proti ukrajinské nezávislosti nepokračovalo. Ostatně od odstoupení Sudet Hitlerovi tzv. Mnichovskou dohodou v roce 1938 do okupace zbytku Československa neuplynulo ani půl roku a do začátku druhé světové války ani ne rok.

Vládcům Kremlu totiž nejde ani o Krym, ani o východní ani o jižní Ukrajinu. Tato válka není o území, tato válka je o hodnotách a o ruském strachu ze svobody slova a svobodných voleb. Tento strach je u ruských vládců téměř neměnný a nemůže být ukojen žádným územím ani ústupky. Jedinou naší obranou před ním je aktivní podpora Ukrajiny a podpora jejího přijetí do NATO a EU. Rusko si totiž na silnější nedovoluje. 

Jan Lipavský, původně publikováno v deníku Právo