Pana ministra doprovázeli pan Robin Böhnisch, předseda Výboru pro životní prostředí, PSP ČR, pan Vladislav Smrž, náměstek pro řízení sekce politiky životního prostředí a mezinárodních vztahů, MŽp, pan Jan Kříž, náměstek pro řízení sekce fondů EU, finančních a dobrovolných nástrojů, MŽp, pan Mark Rieder, ředitel Výzkumného ústavu vodohospodářského T. G. Masaryka, a pan Roman Lesný, člen Česko-izraelské obchodní komory a nakladatel českého překladu knihy „Budiž voda“. Delegace v Izraeli jednala s panem Danny Greenwaldem z Israel Water Authority, panem Amirem Erezem a panem Davidem Rubinem z izraelského Ministerstva pro ochranu životního prostředí, s panem Yossi Yaacobem ze státní firmy Mekorot, s panem Zoharem Yinonem, GŘ společnosti HaGihon, poskytovatele dodávek vody v Jeruzalémě. Na závěr pracovního dne ministr Brabec jednal s panem Ze'evem Elkinem, ministrem pro ochranu životního prostředí.

Na celkové spotřebě vody v Izraeli se z 56 % podílí zemědělství a z 36 % domácnosti. Průmysl spotřebuje necelých 6 % z celkových dodávek vody. Mezi hlavní výzvy, kterým izraelská vláda musela v souvislosti se zajištěním vodních zdrojů čelit, patří dramatický růst populace (na němž se podílejí jak vysoká imigrace, tak i příznivý demografický vývoj) při poklesu zásob přirozených vodních zdrojů. I díky vhodně zvolené regulaci se vládě podařilo snížit spotřebu vody a současně zajistit nové vodní zdroje. V zemědělství se využívá téměř 90 % vyčištěné odpadní vody. Prakticky neomezenou nabídku nových vodních zdrojů představuje odsolování mořské vody, které v současnosti zajišťuje přes 70 % spotřeby domácností.

Po vzniku Státu Izrael byla infrastruktura Zákonem o vodě z roku 1959 centralizována. Nová legislativa umožnila efektivní zásobování vodou i vzdálenějších a nehostinných regionů. Monopolním správcem vodohospodářské infrastruktury byla ustanovena státní firma Mekorot. Poskytováním služeb vodného a stočného zajišťuje 13 regionálních společností ve vlastnictví měst a krajů. Všichni zákazníci Mekorotu mají stejnou cenu vodného a stočného (tato cena v období let 2014-2016 poklesla o 18 %). Domácnosti s nižším odběrem na osobu mají slevu na jednotkové ceně odebrané vody. Nedostatek vody v důsledku období výrazně podprůměrných srážek v letech 1998-2012 byl impulsem k rozhodnutí vybudovat na pobřeží Středozemního moře několik odsolovacích zařízení (technologie reverzní osmózy) a v roce 2007 pověřit regulací vodohospodářství nově ustanovenou Israel Water Autority. Krize v dodávkách vody umožnila přijmout tato klíčová rozhodnutí s podporou napříč politickým spektrem.

Česká republika je v odlišné pozici; infrastrukturu vlastní na 6 200 subjektů (města a obce), zatímco poskytovatelé služeb -zpravidla zahraniční společnosti- investují málo prostředků do údržby a rozvoje technologií. Roztříštění vodohospodářského majetku mezi tisíce vlastníků a provozovatelů v devadesátých letech byla strategická chyba, se kterou se ČR bude vyrovnávat ještě mnoho let. Sektor vodárenství na potřebné reformy teprve čeká. Cena vody pro domácnosti je v řadě míst za sociálně únosnou hranicí (za posledních 25 let vzrostla cena vody někde téměř stonásobně), a i přesto se nedostává prostředků na údržbu a modernizaci zařízení. Některá města, například Plzeň nebo Praha, se snaží prodanou infrastrukturu zase vykoupit zpátky. Za posledních 80 let se v ČR milion hektarů půdy cíleně vysušil. Zemědělská i lesní půda měly dřív mnohem lepší schopnost zadržovat vodu. Dneska je jejich zadržovací kapacita asi na 50 procentech. Zemědělská půda je v důsledku uvedeného rovněž náchylnější k erozi.

Ve zpracování pevného odpadu může ČR na druhou stranu nabídnout Izraeli rozsáhlé zkušenosti. Ve skládkování odpadu došlo v uplynulých letech k výraznému poklesu na aktuální podíl 47 % (s cílem snížit tento podíl až na 15 %) z celkového objemu komunálního odpadu. V současnosti se v ČR cca 800 tisíc tun odpadu využívá na výrobu tepelné a elektrické energie. V komunálním odpadu ročně vyprodukujeme přibližně 550 kg na osobu. Z uvedeného množství je 12-13 % zpracováno v energetice, zbytek se třídí, recykluje, resp. odváží na skládku. I v rámci EU si v dané oblasti ČR nevede špatně, ve třídění odpadu nám patří šesté místo, u plastů se se 70ti procenty jedná dokonce o druhé místo. Papírového odpadu se vytřídí ještě o 10 % více. Na 99 % měst a obcí v ČR má funkční systém třídění odpadu.