A dmeme se pýchou ještě víc nad slovenským týmem, který se postaral o zatím největší senzaci letošního MS, když po skvělém výkonu vyřadil ze soutěže úřadující mistry světa hned v prvním kole, a do šestnáctky nejlepších postoupil neočekávaně místo nich. Držíme jim tedy všechny palce, ať se do příštích zápasů pořádně obují a dotáhnou to až na metu nejvyšší.

Jsme rádi, že jsme fotbalovému nadšení nepropadli sami a mnohokrát děkujeme za příspěvek paní Zdeně Šírové. Paní spisovatelka se s námi podělila o své osobní zážitky a dojmy. Její článek jsme nazvali Jak to vidím já, fotbalista amatér.

Ale nemyslete si, že se nám v redakci mozky proměnily ve fotbalové balóny. Nejen o fotbale je toto vydání. Připravili jsme pro vás stálé rubriky nejnovějších zpráv, českých přísloví a zvyků a obyčejů. V Zajímavostech rozuzlíme mýty o smrti, ve Zdraví probereme a upřesníme moudrosti našich babiček; z českých osobností se seznámíte s nedávno zesnulým Ladislavem Smoljakem; opět si můžete vyzkoušet svoji znalost češtiny, odreagovat se u pár vtipů nebo si v kuchyni vyzkoušet recepty. Samozřejmě, že nechybí ani oblíbené Ptákoviny z Blumfontejna a nová povídka od pana doktora Heinige.

Dále srdečně děkujeme panu profesorovi Josefu Seidlovi za jeho velmi zajímavý příspěvek o bakalářských pracích dvou českých studentek, které se odvážně pustily do zpracování jihoafrických témat. Za celou redakci děvčatům gratulujeme k úspěchu.

V minulém čísle jsme vás informovali o ceně Gratis Agit, kterou byl letos poctěn náš krajan, pan Jan Drahota. Taková událost se nestává každý den a věříme, že stejně jako my jste zvědaví, jak taková sláva vůbec probíhá a co všechno obnáší. Poprosili jsme tedy pana Drahotu s chotí, aby nám povyprávěli své zážitky. Drahotovi naše pozvání ochotně přijali a my vám s radostí můžeme přiblížit jejich dojmy. Děkujeme.

Přejeme hezké počteníčko

S pokřikem „góóól“, „ladúúúma“ a „ayoba“

Hezké čtení

Vaše redakce

Výběr zpráv (červen 2010)

Ceny bytů začnou v příštím roce pravděpodobně růst

Ceny tuzemských bytů mohou v roce 2011 opět začít růst. Předpokládá to alespoň základní scénář České národní banky zveřejněný ve Zprávě o finanční stabilitě. Nejméně pravděpodobný scénář pak počítá s tím, že ceny bytů klesnou přes 15 procent. 

K názoru, že ceny začnou v příštím roce pravděpodobně růst, přišli experti z analýzy dosavadního vývoje cen bytů. Ty v roce 2009 klesly kvůli propadu české ekonomiky a zhoršení situace na trhu práce zhruba o 14 procent.

"Snížení cen bylo v ČR sice oproti některým zahraničním ekonomikám nižší, ceny bytů se však zřejmě přiblížily svým rovnovážným úrovním," domnívá se centrální banka.

Ačkoliv tak například ve Spojených státech bydlení zlevnilo od svého vrcholu v roce 2006 o 33 procent a ve Velké Británii byly loni ceny proti svým maximům nižší téměř o pětinu a v Irsku téměř o 30 procent, loňské zlevnění tuzemských bytů je podle ČNB už dostatečné.

Centrální banka to zdůvodňuje tím, že v ČR ceny nemovitostí v minulosti rostly také kvůli tomu, že se po vstupu do Evropské unie začaly přibližovat cenám běžným v zahraničí.

Pokud by se však vývoj ekonomiky začal ubírat například kvůli potížím Řecka jiným směrem, může se základní prognóza změnit. "V nepříliš pravděpodobných zátěžových scénářích Návrat recese a Ztráta důvěry pak může dojít v reakci na zhoršení makroekonomických fundamentů k dalšímu poklesu cen bytů o zhruba osm procent, respektive 16 procent v horizontu jednoho roku," uvedla centrální banka.

Škoda v květnu prodala přes 65 tisíc aut, nejvíc v historii

Škodovka je na tom letos výrazně lépe než loni. Prodala už přes tři sta tisíc automobilů a v máji dokonce zaznamenala měsíční rekord v prodejích - dealerům prodala 65 349 vozů. Firma za to vděčí hlavně Číně. 

Více než dvě z deseti aut vyrobených ve Škodovce zamíří na čínský trh. Letos Čína koupila bezmála 69 tisíc vozů, což je 22,4 procenta celkových prodejů Škodovky. Od ledna do května Škoda Auto prodala přes 307 tisíc automobilů.

Zájem o škodovky je o 16 procent vyšší než loni, kdy začalo poptávku táhnout šrotovné, zavedené v některých zemích, mimo jiné sousedním Německu. Zájem hlavní exportní země nicméně spadl. "V Německu odbyt z důvodu poklesu trhu po doznění efektu ekologické prémie klesl o 36 %," řekl mluvčí Škody Auto Jaroslav Černý.

Rekordní květnový výsledek prodejů Škodovky je o deset procent lepší než loni. Škodovky letos více nakupují i Češi, prodeje na zdejším trhu se zlepšily o 21 procent (24 700 aut). Kromě Číny rostla firma i v Indii a Rusku.

Nejprodávanější škodovkou byla v květnu Octavia, největší růst má ale terénní vůz Yeti (+ 500 %) a dvojnásobný zájem byl i o Škodu Superb.

Razantně snížíme počet funkcí ve Sněmovně, slibuje vznikající vláda

Strany vznikající koalice ODS, TOP 09 a Věcí veřejných se dohodly, že radikálně sníží počet výborů, podvýborů a komisí v nové Poslanecké sněmovně a tím i omezí počet funkcionářů, kteří dostávají vyšší plat. "Namísto 91 orgánů ve Sněmovně jich nově bude jen 66," řekl po jednání stran lídr ODS Petr Nečas. 

Snížení počtu funkcionářů má zařídit mimo jiné sloučení kontrolního a petičního výboru či dosavadních samostatných výborů pro obranu a bezpečnost. Nečas po dvouhodinovém jednání vyjmenoval také některé sněmovní komise, které skončí - pro bankovnictví, pro změnu ústavy, či sloučení komisí pro rodinu a pro rovné příležitosti.

Benzin i nafta opět výrazně podražily

Řidiči si na českých pumpách opět připlácejí desetihaléře. Nafta zdražila o 45 haléřů na 31,20 za litr a benzin o 36 haléřů na 32,35 koruny. V následujících dnech by ale pohonné hmoty mohly zlevňovat. 

"Příčinou bylo oslabování koruny vůči dolaru v předchozích týdnech a mírné zvýšení průměrných cen na burze v Rotterdamu," uvedl analytik společnosti Colosseum Petr Čermák.

Ve všech krajích kromě Ústeckého už benzin překročil hranici 32 korun. Ústecký kraj nabízí nejlevnější benzin v zemi za 31,90. Naftu je možné nejvýhodněji pořídit v Olomouckém kraji za 30,64 koruny.

Nejdražší benzin je v Jihomoravském kraji. Řidiči v regionu průměrně tankují za 32,72 koruny. Jen o několik haléřů méně stojí v Praze a na Vysočině. Za naftu si řidiči nejvíce připlatí na Vysočině, kde litr stojí 31,59 koruny.

Ropa na světových trzích minulý týden mírně podražila, barel se vyšplhal na úroveň kolem 74 dolarů. "Ceny na burze v Rotterdamu se stabilizovaly. Nejdůležitějším faktorem, který bude v následujících dnech ovlivňovat ceny pohonných hmot u čerpacích stanic, tak bude opět kurz koruny vůči dolaru. Česká měna v posledních dnech posiluje a poskytuje již prostor pro zlevnění pohonných hmot. V následujících dnech bychom se měli dočkat stagnace či poklesu cen," komentoval vývoj Petr Čermák.

Zemřel jeden z nejtalentovanějších herců Česka, Vladimír Dlouhý

Sympaťáka, kterého diváci znali z desítek televizních i filmových rolí skolila zákeřná nemoc, rakovina. Stalo to, čeho se všichni báli! Těžce nemocný Vladimír Dlouhý (†52) v neděli  odpoledne  20.6.2010   zemřel. Legendární herec, představitel Petra Majera ze seriálu Arabela, prohrál boj s rakovinou slinivky břišní.

Pravděpodobně nejvíc se do povědomí diváků zapsal svou rolí Petra Majera v seriálu Arabela. Už několik generací nejen dětí miluje jeho roli Petra Máchala v pohádce z Čerty nejsou žerty.

Mezi Dlouhého nejúspěšnější filmy posledních let patří drama Bumerang, Milenci a vrazi, Krev zmizelého nebo komedie Báječná léta pod psa a Knoflíkáři. V roce 2009 získal Dlouhý ocenění Český lev za nejlepší vedlejší roli, a to ve filmu Hlídač č. 47. Právě slavnostní vyhlašování tohoto ročníku bylo jedním z mála momentů, kdy se Dlouhý ukázal ve společnosti. Jeho nemocný zjev vyděsil tehdy mnohé přítomné.

Dlouhého vůbec posledním filmem, který stihl dotočit, byl kriminální thriller Kajínek debutujícího režiséra Petra Jákla, jehož natáčení skončilo jen před pár týdny. Film bude mít premiéru 5. srpna. Dlouhý zazářil také v mnoha seriálových rolích, např. v Sanitce nebo v Dobré vodě.

Herec v poslední dnech statečně bojoval doslova o holé přežití! Skoro denně docházel do Všeobecné fakultní nemocnice na pražském Karlově náměstí. Na léto musel zrušit všechna svá představení v divadle Kalich i Na zábradlí a byl odkázaný jen na péči rodiny, zejména své milující partnerky Petry Jungmanové, s níž má čtyřletá dvojčata Honzu a Jiřího. V těžkém a bolestivém onemocnění mu byl nablízku a pomáhal i jeho bratr Michal.

                                                                                                    Zpracovala: Mirka Schullerová

---------------------------------------------------

Inzeráty/Oznámení

• Paní Iveta Kuchová hledá svého dědečka pana Pavla (Paul) Sýkoru, který emigroval do JAR v roce 1969. Paní Kuchovou je možné zastihnout na e-mailu i.kuchova@gmail.com, nebo na mobilním čísle +420728323587.
• Jsem studentem České zemědělské univerzity v Praze a přihlásil jsem se na výměnný semestrální pobyt na Free State University, SA. Rád bych sehnal kontakt na nějakého krajana z Bloemfontein, který by mi mohl poradit ohledně města, dopravy a věcí, které by se mi mohly před cestou hodit. Díky moc, Martin Kozák. martin130@atlas.cz
• Výuka češtiny a angličtiny od začátečníků až po velmi pokročilé, od dětí až po důchodce. Individuální přístup. Kontakt: Radka Hejmalová-Millar, mobile 0824681401, phone 011 4681401, e-mail RadkaHej@gmail.com
• Kvalifikovaná soudní překladatelka nabízí vypracování překladů z češtiny do angličtiny a z angličtiny do češtiny (případně z a do ruštiny a němčiny). Kontakt: Radka Hejmalová-Millar, mobile 0824681401, phone 011 4681401, e-mail RadkaHej@gmail.com
• paní Hana Rezkováhledá svoji kamarádku Dr. Milenu Baxa, která žila/žije v Pretorii. Prosím kontaktujte ji na adrese hana.rezkova2004@volny.cz

Naučte se šít jako profesionálové a oblékejte se podle svých představ. KURZY ŠITÍ pro začátečníky i pokročilé Individuální přístup a zdokonalení vašich dovedností jsou u nás zaručeny.

Specializujeme se také na DESIGN A ZAKÁZKOVÉ ŠITÍ svatebních šatů; večerních, business a vycházkových oděvů.

Najdete nás v Centurion.

VOLEJTE 0834484795 – Petra

• SUSPENSION WAREHOUSE & CAR SERVICE CENTER - Please call us for all your car needs! For the best service in town. Call 0710746445.
• Villa Klara B&B nabízí ubytování v luxusně vybavených pokojích  v srdci Johannesburku v Northcliffu. Guesthouse je vhodně situován velmi blízko nákupního střediska Cresta.

Ideální pro byznysovou klientelu díky své poloze. (CBD 15minut, Sandton 20minut, N1 7 minut, nemocnice 10 minut)

Pokoje mají WiFi spojení.

Pro více informací navštivte naši webovou stránku www.villaklara.co.za

Rezervace: klara@villaklara.co.za    či  011 478 2513. Denně od: 08:00 do 17:00.

At Villa Klara, the customer always comes first.

• Pan Miroslav Doskočil z Brna hledá svého kamaráda pana Alexe Suma (*1945, Brno). Pan Sum žil dlouhá léta v Pretorii (asi od roku 1969?), byli spolu v pravidelném kontaktu, ale v posledních pár letech se přestal ozývat.

Jakékoliv informace o panu Sumovi pošlete prosím na adresu                                                                                 doskocil.miroslav@seznam.cz

 

FEJETONY

Ptákoviny z Blumfontejna

 

OSOBNÍ DOPIS Z BLOEMFONTEINU PŘÍTELI V ZAHRANIČÍ

Překvapilo mne, Milane, že jsi sám bez cizí pomoci, odhadl tu moji manikuru zabavenou na letišti, jako kasařské náčiní. Ano, je to tak a protože jsi na to už přišel sám, mohu Ti napsat pravdu. Teď už také snad pochopíš, jak důležitý byl časový element: koncem října přišly do First Western Bank v Bloemfonteinu veliké částky na výplaty černochům a penzistům. Měl jsem to všechno prostudované a scuknuté, proto jsem tak pospíchal domů. Jenomže, co zmůžeš bez náčiní! Tak jsem byl nucen oplakat dvě třetiny výnosu a požádat o pomoc konkurenční kasaře, dvojčata, vychrtlé bratry Zingerle. Křestním jménem Fergus. Ano, oba; jejich maminka totiž prohlásila, že není ochotna si pamatovat dvě jména, že prý by se jí to beztak pořád pletlo. Když si je někdo bude potřebovat rozeznat, tak to prý bude moci podle jejich příjmeních. Tak abych si je rozeznal, nasadil jsem tomu černovlasému, parohy.. chci říci zelenou čepici, zatímco toho druhého, blonďáka s knírkem jsem nechal holohlavého.

Svěřil jsem se Fergusům, že jsem přišel o to kasařské náčiní. "A co´s  tam měl?" ptá se Fergus. "Ano", na to Fergus, " zajímalo by nás co´s tam měl!" Na takový nátlak jsem musel s pravdou ven, tak jsem jim všechny ty kleštičky a pinzetky popsal. "Pchá!" povídá Fergus a Fergus na to "ano, pchá!" "To se už dneska takhle nedělá. Dneska computery, laser, plastický vejbušniny a kybernetický dešifrovače! A tyhle věci zase máme my!"

Tak jsme se domluvili na neděli, 28. října, protože tento den je pro mne hysterický...chci říci historický. Poplašné zařízení bylo poměrně jednoduché a protože jsem měl schéma, podařilo se nám ho odpojit dost snadno. Horší to bylo s laserovými paprsky, které přerušeny, by spustily sirény. Jenomže já jsem byl dobře připraven a měl jsem s sebou zrcátka s lepivou hmotou na zadní straně a plánek s tajnými vypínači laseru, které tam byly namontovány proto, aby - v případě alarmu - rodina hlavního bezpečáka mohla spát. Ty laserové paprsky sice chránily i ty vypínače, ale pšoukli jsme na ně lak na vlasy, takže se staly viditelné a vychrtlý Fergus Čepička mezi nimi hravě prolezl.

K sejfu jsme se dostali pomocí speciálních klíčů, které  jsem už měl připraveny. Tady Fergus zalovil v brašně a vytáhnul zrcátko na takovém zvláštním kloubu. "Ten lejzr nemůžeš nahnat do toho sejfu přímo", prozradil mi. "Tenhle sejf je tak zařízenej, že dyš je násilně vodevřenej, prachy se propadnou do vocelový, tlustou zdí vobehnaný místnosti ve sklepě a tam se nedostanou ani Cingrlové!" "Ani Cingrlové!", potvrdil Fergus. A Fergus pokračoval v přednášce: "Proto musim naštelovat tohle zrcátko, abych moh´ stát vedle sejfu a aš to do něj tim vodrazem vot toho zrcátka naperu, vyhrábnu to dříf neš to ta dravitace protáhne tou dírou dólu!" Na to vyndal z brašny kladívko a speciální hřebík, na kterém bylo přimontováno držadlo na ten kloub od zrcátka a jal se ho zatloukat do protější zdi.

Znenadání se v naprosté tichosti pozvolna sesul k zemi a tam zůstal ležet.

Přiskočil jsem k němu a dlouze jsem si ho prohlížel zcela zmaten, protože na tohle jsem nebyl připraven. Každý normální člověk, který zatlouká hřebík do zdi, se klepne do prstu. Ne tak Fergus! Ten si vybral na zdi přesně místo, kde vedla trubka s 10000 Voltovým kabelem k laseru a trefil se "do živého".

"To nic", povídá Fergus, "ten je na to zvyklej. My sme mu, jako kluci, vopčas pro srandu vomotali ruce drátama a připojovali sme ho k síti. Proto mu do dneška někerý kamarádi říkají ´mlátička´. Za chvíli bude jako  rypka."

Jenže nebyl. Dali jsme mu půl hodiny a on ani nedýchal. Tak se toho ujal Fergus. Sám: připevnil zrcátko, vzal do ruky laserovou pušku, zamířil ("v zrcátku musim vidět bot kam třelim", povídal), vystřelil a hbitě otevřel dveře sejfu. Jenomže prachy už byly na cestě do sklepa a Fergus, chtě zachránit poslední balík desetirandovek, se za ním vrhnul a zmizel i s penězi v díře.

Tak jsem tam stál sám, s jedním polomrtvým, nebo snad i mrtvým, jedním zavřeným ve sklepě, před prázdným sejfem a po ráně, která musela vzbudit nejen hlavního bezpečáka v bance, ale i všechny bezpečáky v sousedních státech.

Horlivě jsem přemýšlel co dělat, když najednou jsem slyšel, jak už se tam hrne policie, tou samou cestou kterou jsme tam vlezli my. To mi dalo nápad. Vytáhnul jsem potvrzení, že jsem policejní rezervista a když poldové dorazili, sprdnul jsem je: "Že jste sem taky konečně, moulové, dorazili! Tady jsem zneškodnil jednoho a druhého jsem hodil tou dírou do sklepa".

Sbaštili to. Později jsem dozvěděl, že Fergus se z toho tisícivoltového šoku doopravdy vzpamatoval. Teď jenom hlídám, kdy Fergusy pustí na podmínku, abych si pak snad narychlo změnil jméno a pro jistotu se přistěhoval k Vám.

Z dílny pana Honzy Schuberta

 

ČESKÁ  PŘÍSLOVÍ – od pana Jirouta

 

DNES HODY A ZEJTRA VODY

varuje nás před nadměrným „vyhazováním z kopýtka“, před životem „na vysoké noze“, „nad poměry“, „na vysoké šňůře“: prostě nám jen připomíná, že „zítra je také den“. Je to přísloví praxí bezpečně ověřené. Své by o tom například mohl povědětmnohý Václav i Josef, který v krčmě příliš bujně oslavil vlastní svátek. Rodičové, strojící bohatou tabuli pro padesát příbuzných a přátel na svatbě své dcery či syna. Mladé páry, druhý den po „zdařilé“ silvestrovské veselici, nebo jindy po „prima“ dovolené. Své o tom ví samozřejmě i ti, kteří jaksi příliš předčasně vydali svůj poslední groš za auto, nový kožich či chatu. Jestliže jsme svému finančnímu rozpočtu důkladně pustili žilou, nebýváme sice dnes o vodě, ale třebas – o minerálce.

CO MŮŽEŠ UDĚLAT HNED, NEODKLÁDEJ NA ZÍTŘEK

a nemusí to být ani věci tak velké a závžné, jako třeba žádost o ruku vyvolené, směna bytu, návštěva zubního lékaře atd., ale i činy daleko prostší a všednější – jako například stále oddalovaný úklid staré kůlny, prádelníku, psacího stolu včetně zásuvek v něm. „Odkládání na druhý den“ je choroba stále ještě dost rozšířená a může se u někoho vyvinout v chorobu chronickou. Z normálního psacího stolu stává se tak nenáviděné monstrum, bezedná studnice, v níž tajemně, nenávratně mizí účty a dopisy; stará kůlna připomíná opuštěné loupežnické hnízdo, prádelník pak „bleší trh“ nebo kramářský stánek. Nic se zkrátka nenajde, nic není na svém místě. Možná, že to dělání pořádku přece ještě nějaký ten den počká. Co by ovšem nikdy čekat nemělo – můžete-li někomu či nečemu prospět. Pro dobrý čin platí to „hned“ v plné míře.

DOČKEJ ČASU JAKO HUSA KLASU

čili nespěchej, počkej, neunáhluj se. Nežni svoji pšenku, dokud není zralá, vyvaruj se neuvážených činů! Toto pěkné přísloví je například jako ušité na některé dnešní mladé dvojice, příliš brzy vplouvající do manželského přístavu. Utíkající na radnici, sotva svlékli ze zad školní brašnu, sotvaže jim oschl inkoust na vysvědčení a na občanské legitimaci. Manželství se jim zdá být vzrušujícím dobrodružstvím, nekonečným pokračováním libých toulek parkem, bezstarostných zábav a výletů. Obvykle pak – dříve či později – stejně kvapně pospíchají k rozvodovému řízení.

Příspěvek od pana profesora Josefa Steidla

České bakalářské práce s jihoafrickou tématikou

Dvě české studentky Vyšší odborné školy informačních služeb v Praze si po tříměsíčním pobytu v Jihoafrické republice a zahraniční školní praxi v Tina Skukan Gallery  (Pretoria East) zvolily témata svých bakalářských prací z prostředí JAR. V rámci českých škol je to bezesporu unikátní počin.

Iveta Steidlová se zaměřila na problematiku Krugerova národního parku a svoji bakalářskou práci nazvala „Význam Krugerova národního parku pro světové přírodní a kulturní dědictví“. Dala si za cíl vytvořit komplexněji pojatý informační materiál, jehož účelem je představit park také z jiného pohledu než pouhého turistického průvodce. V práci se jí podařilo shromáždit informační data o parku a to ve vzájemných souvislostech jak s jeho historickým vývojem, tak současnými potřebami a i výhledy do budoucna. Zdůrazněna je originalita parku spočívající v tom, že je nejenom světově uznávanou přírodní rezervací s jedinečnou symbiózou fauny a flóry, ale i bohatým nositelem důkazů o historii lidstva. Věnovala se nejen problematice zachování biodiverzity, ale také umění v parku, ekologii, ekonomice, informatice, managementu a nakonec i legislativním předpisům. Ze závěrů práce vyplývá, že pro řízení parku a jeho budoucí rozvoj jsou již nepostradatelné moderní informační systémy a využívání vědeckých poznatků. Autorka sama svoji bakalářskou práci považuje,  alespoň v rámci svojí školy, za malý příspěvek k mezinárodnímu roku biodiverzity, kterým OSN vyhlásila rok 2010.

Tereza Čistotová si zvolila téma „Kultura obyvatelstva žijícího v okolí hlavního města Jihoafrické republiky“. Vycházela ze skutečnosti, že pro většinu českého obyvatelstva je Jihoafrická republika stále zemí neznámou, o které kolují povětšinou zprávy a informace zaměřené na kriminalitu, výskyt HIV a negativní stránky života v chudých černošských čtvrtích. Cílem práce bylo naproti tomu připravit soubor informací popisujících pozitivní stránky života v JAR, které odrážejí neobyčejnou rozmanitost kultury svého obyvatelstva. Práce se věnuje jednotlivým kulturním projevům, jako je hudba, tanec, odívání, výtvarné umění, náboženské obřady či životní styl. Psána je formou kompilace, která je doplněna o vlastní poznatky, zkušenosti a zážitky, které sama autorka po dobu svého pobytu v JAR získala. Součástí práce jsou rozhovory se třemi místními obyvateli, kteří pocházejí z odlišných sociálních skupin. Autorka vnímá svojí bakalářskou práci jako inspirativní informační materiál, který nutí k zamyšlení nad tím, jak ojedinělé jsou kulturní projevy obyvatel provincie Gauteng, jakými historickými svízelemi prošly a jaký význam mají pro kulturní dědictví země.  

Obě práce obsahují bohatou vlastní  fotografickou dokumentaci studentek. Oponenti hodnotili obě práce jako „vynikající“ a stejně byly hodnoceny i jejich závěrečné obhajoby. Bylo konstatováno, že práce informují o Jihoafrické republice ve zcela  novém světle a nových, neotřelých souvislostech.   Studentky získávají bakalářský titul Bachelor of Business Studies , který je na jejich škole udělován společně s Institut of  Technology  Sligo, Irsko. Na Vyšší odborné škole informačních služeb v Praze byla mimoto letos na jaře otevřena společná výstava fotografií obou studentek z jejich pobytu v JAR. Výstava potrvá až do konce roku 2010.

 

Povídky MUDr. Pavla Heinige

Rekrut

I.

       Co to tady vlastně dělám? Jak k tomuhle mohlo vůbec dojít? Jestli se ještě někdy uvidím s maminkou, přísahám, že jí poslechnu na slovo a nebudu už nikdy odmlouvat, až mě bude ráno budit abych šel dát prasatům. Jak já bych teď krmil prase! Nebo kydal hnůj. Nebo prostě dělal něco normálního. Něco všedního. Cokoliv! Místo toho tady stojím v namrzajícím dešti a čekám až se Ti zvenku dostanou dovnitř. V prokřehlých prstech křečovitě svírám dlouhé, těžké kopí, které skoro neunesu a šíji mám ztuhlou pod váhou přilbice! A to ostatní ještě říkají, že tu stejně všichni zůstaneme. Že tu do jednoho pochcípáme!

       Trvá to už třetí den! Třetí den beze spánku, v zimě, v dešti, se studenou šlichtou na příděl. Kdyby aspoň zmlkly ty bubny. Už třetí den posloucháme neustálé dum, dum dada, dum, dum dada…pořád dokola. To už se nedá vydržet! Copak oni nespí?! A nejhorší je poslouchat to chroptění, když co chvíli někdo z našich lučištníků sletí z palisády s šípem zaraženým hluboko v boku nebo v krku. Zasažení nešťastníci se pak většinou ještě chvíli zmítají a kopou nohama, než v křečích naposledy vydechnou. Proslýchá se, že ty jejich šípy jsou otrávené nějakým strašným svinstvem, které si vyrábějí z hadích chcanek.

        Včera už se probili přes zevní val. Z našich se nevrátil nikdo. Tedy nikdo vcelku. Čas od času ale dopadne na rozdupanou, umrzlou hlínu vnitřního nádvoří s odporným, křupavým plesknutím zohyzděná hlava nebo odřezané ruce.

        Proč tu není moje máma?! Měla by tu být, jako když jsem byl malý kluk. Taky vždycky přišla a zachránila mě, když jsem se bál nebo když mě něco bolelo. Jenže dneska jsem tu sám. Sám mezi stovkami ostatních.

        Je mi hrozná zima. Na prošívanici mi mrzne déšť a v prstech cítím jenom palčivou bolest, která se šíří od nehtů a těžká helma na hlavě je jako kus ledu. Kdyby aspoň přestali bubnovat!

        A kdo to vlastně je ?! Nikdo o nich nic neví, říká se, že se vynořili z mlhy, že mají všichni aspoň deset stop a jsou celí černí jako uhel. Jako smrt. Od hlavy k patě. Určitě to nejsou lidi, to je jisté. Pohybují se totiž tou přízračnou mlhou, se kterou přitáhli, jako stíny. Žádný z nich nejde zabít, tak to naši střelci říkají. Ještě žádný z nich nepadl naším šípem. I když má lučištník pocit, že musel trefit, jakmile se na okamžik mlha rozestoupí, žádný z nich tam neleží. Prostě tam nejsou.

        Můj strýček vždycky doma po večerech, když už byla tma, vyprávěl strašidelné báchorky  o přízracích a nelidech, o bitvách a hrdinských činech udatných bojovníků. Povídal příběhy o velkých válkách a o slávě a bohatství, které se dá v těch válkách najít. Připadalo mi to báječné, skvělé! Mnohem lepší než nudný život na statku. Daleko lepší než krmit prasata a pást kozy. Proto jsem se přece nenarodil! A tak jsem se dal naverbovat. Sem na vrchovinu. Do pohraniční pevnosti. Všechno bylo v pořádku. Až do předvčerejška. Až do chvíle než se poprvé ozvaly bubny, do doby než se ozval první nářek a první chroptění umírajících. Do chvíle než na nádvoří dopadla první hlava bez očí a bez jazyka. 

       A tak tu teď stojím vprostřed řady promrzlých a vyděšených rekrutů. Zelenáčů jako jsem já. Každý z nás zápasí s pětisáhovým kopím, které spíš cvičí s námi než naopak a u pasu máme zavěšené dlouhé meče, které ani neuzvedneme. Stojíme tu a čekáme až se dostanou dovnitř.  Maminko, mami prosimtě, co mám teď dělat?!

      „Už jdou!“ křičí někdo na palisádě. „Už jdou a vlečou beranidlo! Luky sem, všechny luky! Rychle! Střílejte do nich! Střílejte rychle! U všech bohů rychle!“      

       Všude je teď zmatek, výkřiky a dusot nohou….a bubny. Ledový déšť v otravných drobných kapkách slétává z ocelové oblohy, sem tam se objeví malá sněhová vločka. Brzy už bude opravdová zima. Zase budou kluci u nás doma stavět sněhuláky a sněhové pevnosti. Budou se klouzat po ledě na jezeře a válčit sněhovými koulemi. Ne jako tady železem a otrávenými šípy. A až jim pak bude zima, půjdou domů. Domů, do tepla, za mámou, která je pohladí a dá jim horkou polívku. Uslyšel jsem, jak se mi z náhle sevřeného hrdla vydral vzlyk. Co je? Já přece nebrečím! Už jsem velkej. Jsem přece chlap!  Po tvářích mi určitě stéká jenom déšť. Jenom déšť a brada se mi klepe jenom zimou. Jsem přece chlap! Maminko, mami já se bojim….

     „Prásk“! Brána zarachotila a otřásla se prvním nárazem beranidla. Zapraštěla a prohnula se. „Střílejte! Prosimvás, pobijte je!“ ozvalo se zoufale a trochu kňouravě z řady napravo ode mně. Vlevo ode mně se někdo nahlas rozplakal. V řadě za mnou odříkává roztřesený chlapecký hlas potichu jakousi motlitbu.

     „Buch“! Z některých fošen, ze kterých byla vrata brány složena odlétly třísky. Jiné se podélně rozlomily. Z palisády padají těla a z nich trčí opeřené konce šípů. Za poslední chvíle aspoň dvacet chlapů. Někteří jen tiše, bezvládně žuchnou a už se nepohnou, jiní křičí bolestí a snaží se s hrůzou vyvalenýma očima odplazit pryč a další zase škubou nohama a pažemi. Nikdy to ale netrvá moc dlouho, než všichni do jednoho vychrlí z úst pěnu a znehybní.

      „Buch“! Znovu strašná rána, znovu praštění dřeva a odletující odštěpky. I těžká dubová závora už skoro povolila a železné nýty a hřeby ve spojích vrat na mnoha místech povyjely  ven. Řada kopí vedle mne a za mnou zakolísala. Je slyšet zrychlený dech. Na dalších několika místech vypukl přerývaný pláč. Na konci řady vlevo se rozlehl drnčivý zvuk odhozeného kopí a jakýsi hoch v panice utíká pryč. Jiný se choulí do klubíčka, zacpává si rukama uši a křičí. I já sám už brečím nahlas a netřese se mi už jenom brada, ale i obě ruce a kolena. Mám hrozný strach, určitě se zblázním! Myslím, že zahodit ten klacek a utéct je teď ten nejlepší nápad. Udělám to taky! Zahodím to a někde se schovám! Už se snažím rozevřít zimou a strachem ztuhlé prsty, když přede mnou něco zasvištělo a zleva se ozval bolestivý výkřik. Chlapec, který předtím zahodil zbraň a utíkal, rozhodil paže a skácel se obličejem na zem, s šípem zabodnutým přímo mezi lopatkami. Před naší řadu pomalu vystoupil jednooký setník, který má na starosti náš výcvik a který ještě před okamžikem stál v našem šiku. V levé ruce třímá krátký luk a pravou zakládá do tětivy další šíp. Obrátil se k nám a s ledovým klidem zvučným hlasem pronesl.

         „Eště někdo vy bando sraček? Eště někdo je tak posranej, že ho mám radši zabít já sám? Myslíte si, že dyž zdrhnete, tak se tady z toho dostanete? Že ty svině venku vás nechaj vodejít? Hovno! Koho nevykuchaj, toho pomalu zaživa upečou. Takže jestli teď nechcete sejít rukou jejich nebo mojí, tak kurva stůjte tam, kde ste a až ta zasraná brána povolí, tak jim zabořte ty svoje voštěpy do břicha, nebo to udělaj voni vám. A kdo se teď snad jen pohne, aby zdrhnul, nebo bude třeba jenom bulet, do toho to zabořim já! Je to jasný?!“

          Ani brvou nehnul. Jeho vyzáblý a téměř bílý obličej je po tom obdivuhodném proslovu jako kámen, jen stará jizva na pravé tváři, která se táhne přes oko až na čelo v mraze zčervenala a jakoby vystoupila na povrch. Ten muž vypadá jako sama smrt, která si pro nás všechny přišla. A vím, že jestli teď kopí upustím, tak to udělá. Zastřelí mě. Naše řady už se nehýbou. Nikdo nepláče nahlas, jen místy je slyšet tlumené vzlykání. Už nikdo neutíká. A setník stojí stále před námi a přehlíží naše tváře strašlivým pohledem svého jediného, bledého oka.

       „Prásk!“ Ohlušující rachot a praskot proražené brány se rozlehl nádvořím. Mísí se s křikem raněných a umírajících, s dupotem běžících nohou, svištěním šípů a vířením bubnů. A s řevem. S hromovým, nelidským, burácivým řevem, se kterým se na nádvoří hrne lavina mohutných černých postav, mávajících nad hlavami obrovskými palicemi, meči a sekerami.

        Neschopen pohybu a jakoby zpomaleně vidím tu temnou masu naježenou hroty zbraní. Jsou obrovští, aspoň o hlavu větší než kdokoli z nás. Jsou navlečení ve tmavých zbrojích s ostny na ramenou a s hrozivými rohy na přilbicích. V rozšklebených chřtánech se lesknou vyceněné zuby a uprostřed zuřivých obličejů svítí jakoby ze tmy lesklá bělma a bojovým šílenstvím rozšířené zornice.

        Mé zpomalené vnímání trvalo jen chviličku. Teď už pominulo a čas běží zase jako jindy. Zběsilí temní bojovníci si rychle razí cestu nádvořím směrem k nám. Jako nůž prořízl vzduch setníkův rozkaz k útoku. Po obou stranách se okolo mne na povel sklonily hlavice kopí do výšky hrudí nepřátel. „Na ně! Bijte je!“ Zařval důstojník a sám s jekotem vyrazil do bitevní vřavy. Nejen řev dobyvatelů, ale i náš, i můj, se teď rozléhá nádvořím. Strach ze mě jako mávnutím proutku opadl. Cítím mravenčení ve stehnech i v pažích. Cítím obrovskou sílu a vychutnávám svěží chlad v každém novém, hlubokém nádechu. Moje nohy stejně jako nohy mých spolubojovníků se po vzoru velitele prudce rozeběhly směrem k útočníkům. Těším se až zarazím kopí do břicha nejbližší z těch příšer. Křičím. Křičím, protože musím. Nutí mě to. Cítím jak ve mně všechno tepe a dere se ven. Už to bude! Už jsou blízko! Už je budu zabíjet!

        Každým svým skokem se rychle blížím k vybranému cíli. Mé zorné pole se zúžilo jen na něj. Mezi jeho hrudí a mnou existuje jen poskakující hrot  kopí. Ještě dva kroky. Ještě jeden. Veškerou svou sílu teď přenáším do ratiště. Zbraň letí nezadržitelně vpřed a s hlasitým zazvoněním narazila na obrovu zbroj.

         Netrefil jsem dobře, ostří dopadlo na brnění šikmo zboku a po silném plátu sjelo neškodně mezi hromotlukovu paži a hrudník. Já ale nedokážu zastavit svůj prudký pohyb a vrávorám dál. Mezitím se tvor obrátil čelem ke mně. Zvedá ruce nad hlavu a za zády se rozmachuje nějakým strašným předmětem. Ve vteřině, kterou k němu klopýtám si uvědomuji, že není tak strašně veliký, jak se mi předtím zdálo. Vlastně je asi stejně velký jako já, to jen ty rohy na helmě a ostny na ramenou ho zvětšují. Má ve tváři lidské rysy a vypadá tak trochu jako vystrašený chlapec. Bohové, vždyť on se bojí! Křičí hrůzou a zornice má rozšířené nepředstavitelným strachem. Krůpěje potu na čele a sliny pod bradou smývají z jeho tváře čerň. Jako blesk mně osvítilo náhlé poznání. Je to normální kluk s obličejem pomazaným černým popelem!

         Trhlinou v ponuré šedi oblohy na kratičký okamžik prosvitl hřejivý paprsek slunečního světla. Kapičky drobného deště zazářily tisíci jiskrami a na nebi vysoko nad palisádou se objevila nádherná duha. Konečně zmlkly bubny. Dvousečná sekyra, kterou můj protivník svírá zasvištěla vzduchem.

         Maminko, mami…..to bolí…..

II.

        Shrbená žena s šedivými vlasy svázanými do copu seděla na otesaném a ohlazeném špalku před krbem a vykrajovala jablka. Udusanou hliněnou podlahu, pevný stůl a vápnem bílené stěny roubené světnice mihotavě ozařoval oheň. Venku bylo šero, přestože bylo ještě před polednem a malá okna z čirého křemene propouštěla tak málo denního světla, že tady uvnitř by bez ohně byla skoro tma. Třetí den po sobě drobně pršelo a voda na zemi namrzala. Co nevidět přijde opravdová zima. Žena se choulila do vlněného šálu, ale i tak jí bylo chladno. Ve skutečnosti jí ještě nebylo tolik roků. Kdysi byla krásná a rovná. Teď ale byla ohnutá, unavená a cítila se nevýslovně staře. Hlavně poslední tři dny. To se třásla a nemohla spát, i když vlastně nevěděla co přesně jí chybí. Už uteklo půl roku od chvíle, co její chlapec odešel. Nechal se naverbovat. Nechal si zamotat hlavu povídačkami toho starého blázna, jejího bratra. Strašpytla, který se bojí jít v noci na hnůj a tak močí do hrnce pod pecí. Jiné děti neměla. Při porodu se něco stalo. Měla pak dlouho horečku a znovu už neotěhotněla. Muž začal pít, přestal se starat o hospodářství a vracet se domů a jednoho dne zmizel nadobro. Synek pak s matkou a jejím bratrem stavení a dvůr udržovali jak jen to šlo. Kdysi asi byli i šťastní. To když byl menší a ještě stál o to aby se k němu chovala jako máma. Aby ho pohladila a objala. Tenkrát si ještě nechal říct, jak ho má ráda a taky jí to říkal. Někdy, když si hráli s ostatními dětmi venku, vrátil se promrzlý a hladový. Ty chvíle měla nejradši. Jak se k ní přivinul, jak s chutí jedl její horkou polévku s houbami a hrachem. Často si pak zalezl k ní pod houni a povídali si dokud neusnul. Někdy se pak v noci probudil s pláčem a hledal jí. Když se k němu přitulila a zašeptala mu do ucha, zase se uklidnil a spal a jeho teplá malá zádíčka se pomalu, pravidelně zdvihala v rytmu dechu. Jemné světlé vlasy mu voněly lesem a smůlou a skoro vždycky se stočil do klubíčka na levém boku. Když pak rostl, pomalu se to vytratilo. A ve čtrnácti už myslel jen na to jak odejít, aby nemusel dál kydat hnůj a krmit prasata. Vždycky k ní byl hodný, ale lásku už jí neukazoval. Když ho naverbovali a odcházel pryč, ani se neohlédl. Od té doby je jeho postel prázdná. A jenom prázdno zůstalo matce i uvnitř. Poslední tři dny to ale bylo horší než dřív. Hrozně se bála. Věděla, že se něco děje. Dneska už jí bylo tak zle, že ani nemohla ven. Nedokázala dát ani zvířatům. Ta teď hladově ryčela ve chlévě a hlasitě dupala. Chvílemi měla dojem, že to zní jako nějaké strašné bubny. Najednou ten řev ještě zesílil. Přepadla jí taková úzkost, že ani nemohla popadnout dech. Trvalo to jen krátkou chvíli, než najednou zvířata umlkla a oknem do světnice na okamžik proniklo jasné sluneční světlo. A potom vteřina strašlivé bolesti, jakoby jí někdo vrazil sekeru hluboko mezi krk a rameno, jí srazila ze stoličky na zem.

       Červená jablka netečně ležela rozkutálená pod dubovým stolem a mezi nimi schoulená, zlomená stařena, tiše vzlykala."Chlapečku....ach můj chlapečku...."

III.

         Sedím opřený o kamenou zeď nějaké stavby na vnitřním nádvoří pevnosti a pozoruji jednolitě šedé nebe. Před chvílí ještě drobně mrholilo, ale teď už déšť definitivně vystřídaly poletující vločky a sníh se začíná usazovat na tělech, ležících všude kolem. Je ticho, jen tu a tam je ještě slyšet bolestivé zasténání, nebo tlumený hovor těch, kdo přežili. Ale i oni spíše jen sedí, postávají, nebo procházejí mezi padlými a prohlížejí je. Možná aby mezi nimi našli někoho známého, nebo možná aby dorazili ještě živé obránce. Pořád mám ty jatka před očima. Tryskající krev, řev, strach a zmatek. Ze vší té hrůzy mi nejvíc utkvěl ten překvapený kluk. Neustále vidím ten užaslý výraz a nevěřící oči v jeho ještě dětském obličeji, než jsem ho svojí sekerou skoro rozpůlil. Ten pohled už z hlavy nedostanu. I když měl tváře zastříkané vlastní krví a ta trochu moc velká přilbice mu odletěla z téměř odseknuté hlavy, pořád vypadal překvapeně. Jako by v té poslední vteřině pochopil něco nečekaného.

          Jak rád bych to všechno vrátil zpátky... Ale nejde to. Tak hrozně jsem se bál. Vždyť on mě taky chtěl zabít. Jenom díky těm silným plátům, ze kterých jsou sestaveny naše zbroje mě neprobodnul kopím. Vůbec nechápu jak mi za chvíli potom tohle tuhé brnění mohl ten příšerný jednooký chlap takhle rozseknout. Teď už to skoro nebolí. Ani v prstech, kterými jsem se snažil nacpat si střeva zpátky do břicha, už to tak neovladatelně neškube. Je mi jen zima. Krev, která mě předtím hřála v podbřišku a na stehnech už asi musela vychladnout. Pod chmurnou oblohou se objevily kroužící siluety havranů. Chce se mi strašně spát. Sněžení zhoustlo a bílé vločky mě něžně hladí po tvářích. Jako kdysi maminka. Už brzy přijde opravdová zima....

 

 

 

České zvyky a obyčeje

 

MÁŘÍ MAGDALÉNA (22. červenec)

Poprchává....Máří Magdaléna svého Pána oplakává...

 

Napravená hříšnice a krásná žena Marie Magdaléna je nejslavnější kajícnicí v dějinách a pro mnohé věřící symbolem obrácení ke křesťanství. Obyčejným lidem byla svým osudem blízká.

Poražená marnivost

Jméno Marie Magdalény je odvozeno od jejího rodiště, městečka Magdaly na břehu Genezaretského jezera v Judeji, dnešním Izraeli. I když patří k důležitým postavám v příběhu o smrti Ježíše Krista a jeho zmrtvýchvstání, původní legenda o jejích osudech je poměrně skoupá. Není divu, že byla postupně doplňována a „upřesňována“.

V mládí vedla Marie Magdaléna hříšný život, potrpěla si na drahé šperky a byla marnivá. Snad byla i nemocná a Ježíš ji zázrakem uzdravil. Od okamžiku, kdy ho potkala, stala se jeho věrnou následovnicí. Stála pod křížem, když umíral, byla první, kdo ho po zmrtvýchvstání znovu spatřil a šířila zprávu o jeho vzkříšení dál. Před pronásledováním křesťanů uprchla spolu s dalšími do Francie, kde hlásala novou víru. Později se začalo hned několik míst pyšnit tím, že pečují o ostatky této světice a jsou pravými poutními místy.

Krásná kajícnice

Marie Magdaléna se stala oblíbenou světicí a vděčným námětem pro mnohé malíře a sochaře. Patřil k nim slavný Giotto i Lucas Cranach. Vždy byla zpodobňována s krásnými dlouhými vlasy, sahajícími někdy až na zem. Právě jimi podle legendy stírala své slzy lítosti z Ježíšových nohou, když mu je podle tehdejšího zvyku natírala vonnou mastí z alabastrové nádoby. Odtud se také odvíjejí obory, jichž se jako světice stala patronkou. Jsou to holiči a vlásenkáři (výrobci paruk) i producenti parfémů a pudrů. A protože se Marii Magdaléně Kristus poprvé zjevil v podobě zahradníka, ochraňuje i tuto profesi. Také se stala patronkou hříšných kajícnic. Lidé se k ní modlili i jako k ochránkyni proti očním chorobám a proti obtížnému hmyzu. Někde ji uznávali i jako patronku žáků a studentů, vinařů či ševců.

V oblibě ji měly pochopitelně i ženy zabývající se – jak se obvykle říká – nejstarším řemeslem na světě, tedy prostitutky. Ve středověké Paříži měly svůj kostel, jehož oltář zdobil naprosto neobvyklý obraz. Byla na něm Marie Magdalena, avšak ne jako kajícnice nebo světice, ale jako krásná žena s vykasanými sukněmi.

Uplakaná rusalka

V české lidové víře vystupuje pod domáckým jménem Maří. Na její svátek se měly stříhat vlasy, aby vyrostly delší a kvalitnější. Tvrdilo se, že by se toho dne nikdo neměl koupat, aby ho dlouhé vlasy Maří Magdalény nestáhly pod hladinu. Tak vlastně v myslích prostého lidu představovala bytost podobnou vodní víle, rusalce.

Také slzy hrály v jejím kultu důležitou roli. Například růže sv. Magdaleny vznikly prý tak, že se květy zabarvily jejimi slzami. Jedna ze starých pranostik tvrdí: V den Maří Magdaleny rádo poprchává, neboť svého Pána oplakává.

ANNA (26. červenec)

Svatá Anna – chladna z rána...

Anna byla matkou pany Marie. Je zajímavé, že v Bibli se její postava vůbec nevyskytuje, a přesto se stala jednou z nejuctívanějších křesťanských světic jak ve světě, tak i českých zemích. A pokud snad patříte k lidem, kteří stále něco ztrácejí, pak je sv. Anna tou pravou světicí právě pro vás.

Patronka manželství

Anna neměla až do vysokého věku žádné děti, což ji i jejího manžela Jáchyma velmi trápilo. Teprve když Bůh vyslyšel její prosby, narodila se jí podle legendy holčička Marie, budoucí matka Ježíše Krista.

Příběh Anny není zachycen  v Bibli, legenda vznikla až později. Jisté však je, že v 15. a 16. století už byla uctívanou světicí a její svátek byl zařazen do římského kalendáře. Na rostoucí oblibě měly velkou zásluhu řeholní řády, hlavně kapucíni, karmelitáni, benediktini a augustiniánští kanovníci. V té době bylo sv. Anně zasvěceno mnoho kaplí a kostelů. Za patronku si patronku si ji zvolila významná města jako Florencie, Neapol či Innsbruck. Umělci ji zpodobňovali v dlouhých šatech a v plášti. Na obrazech není většinou samotná, někdy je s ní malá Marie, na jiných bývá spolu s celým svatým příbuzenstvem včetně Ježíška, Marie, Josefa i manžela Jáchyma. Často bývá zobrazována jen s Marií a Ježíškem, které drží jako malé figurky na ruce nebo chová na klíně. V těchto případech je nazývána sv.Anna samatřetí.

Sv.Anna se stala ochránkyní manželství a modlily se k ní hlavně ženy – matky, ale také vdovy. Oblíbily si ji hospodyňky, služebné, švadleny a krajkářky. Kromě nich je patronkou horníků, tkalců, truhlářů a soustružníků, provazníků a některých dalších profesí. Ještě jedna vlastnost byla sv. Anně přisuzována. Působila totiž jako přímluvkyně při hledání ztracených předmětů. Pokud někdo něco ztratil a vzpomněl si na tuto světici, modlitba mu jistě pomohla ztracenou věc najít.

Annenské poutě

V Čechách a na Moravě byl svátek sv. Anny jedním z nejoblíbenějších. Vzniklo moho poutních míst, kam věřící pořádali velká procesí. Podobné to bylo i v jiných evropských zemích. Slavné poutě a procesí na svátek sv. Anny se konaly v bavorských městech, ve francouzském Nantes a na mnoha dalších místech. Blízko našich hranic leží saské město Annaberg, nazvané podle sv. Anny. Byly tam rudné doly a jako i v jiných hornických oblastech se tu rozvinula domácká výroba krajek. A tak není divu, že svátek sv. Anny zde probíhal opravdu velkolepě, protože svou patronku oslavovali jak horníci, tak krajkářky.

V tradičních hornických oblastech bylo sv. Anně zasvěceno mnoho kostelů a horníci o jejím svátku chodívali na mši ve slavnostních uniformách a s kapelou. U nás se annenské trhy, poutě, muziky a tancovačky pořádaly až do 20. století. Vyjímkou nebyla ani Praha, kdy bývalo v tento den velmi živo na všech městských tržištích, hlavně na Starém Městě a na Uhelném trhu. Vyhrávaly muziky, lidé tančili a nakupovali; zatančit si přicházel obvykle i pražský primátor.

Sudička

Jméno Anna bylo u nás velmi oblíbené po několik století. V některých krajích se dokonce prvorozená dcera vždy jmenovala Anna. Tak tomu bylo například na Valšsku, jehož obyvatelé považovali tuto světici za svou patronku. Pořádaly se tu velké poutě s procesími. Od druhé poloviny 19. století se v Rožnově pod Radhoštěm konaly oblíbené zábavy, doplněné o ohňostroje, trhy a také sportovní hry školní mládeže, kde jednou z disciplín byla i honba na jitrnice. Dnes Valašské muzeum v přírodě svatoanenská procesí obnovuje.

V lidových pověrách vystupovala Anna často jako jedna ze sudiček, anebo se zjevovala v podobě valkýry tomu, kdo měl zemřít. Podobné představy samozřejmě vzbuzovaly značnou nelibost církve. Někde lidé věřili, že duše každého zemřelého u ní tráví vždy první noc po smrti. V Čechách se tvrdilo, že „na sv. Annu kvete voda po tři dny plné tři hodiny“ a kdo se v ní vykoupá, určitě onemocní.

Se jménem sv. Anny je spojena řada pranostik. Za všechny připomeňme aspoň jednu, jejíž pravdivost lze snadno ověřit: Zvětšují-li na sv. Annu mravenci svá mraveniště, lze očekávat tuhou zimu.  

Zpracovala Radka Hejmalová-Millar

 

 

Zábava

a)    ČEŠTINA

Do třetice všeho dobrého. Znovu se dnes budete potýkat s příčestím minulým nebo-li shodou podmětu s přísudkem. Na úvod i tentokrát troška teorie:

• Koncovka příčestí činného se řídí podmětem i tehdy, není-li podmět ve větě vyjádřen. Vyjádření podmětu hledáme potom v předcházejících větách.
• Je-li ve větě podmět všeobecný a na otázku kdo? lze odpovědět my, vy,oni (všichni),  píšeme v příčestí činném koncovku –i.

Např.: Co jste chtěli? Těšili se na výlet. Připravovali jsme zábavu.

Cvičení

Doplňte koncovky příčestí:

Na svatbě se sešl- příbuzní ženicha a nevěsty. Popřál- novomanželům šťastný společný život. Ženich a nevěsta dostal- dárky. Poděkoval- za ně. Po svatebním obřadu pozval- své příbuzné na hostinu. Rodiče měl- z mladých manželů radost. Při obřadu byl- dojati a slzel-. Při hostině se usmíval- a přál- svým dětem hodně lásky.

Děti přišl- do školy. Ve škole psal-, četl-, přednášel- a cvičil-. V poledne se naobědval-. Potom šl- domů. Cestou domů se chlapci zastavil- v parku u prolézaček. Hbitě se jimi protahoval- a lákal- k prolézání dívky. Ty se však zastavil- u kočárku a díval- se na miminko. Chlapci si umazal- oblečení do školy a doma dostal- určitě vynadáno.

Učil- jsme se o zvířatech. Přál- jsme si všechno nejlepší. Rádi bychom se rozloučil- se zimou a uvítal- nové jaro. Otužil- jsme se.  Byl- jsme venku. Hrál- jsme si a stavěl- sněhuláky. V neděli jsme sáňkoval- a lyžoval-.

Připravila Radka Hejmalová-Millar

b)    FOTBAL

Příspěvek k MS ve fotbale - od paní Zdeny Šírové

 

Jak to vidím já, fotbalista amatér

Sport jako takový je mým dlouholetým koníčkem. V oblasti míčových her však zůstávám pouhý a nenapravitelný diletant. Nerozeznám žádné postavení mimo hru, nevím, kdy se jednotlivec dopouští faulu, nebo jaký význam má malé či velké „vápno“.  Ofsajd nepochopím ani tehdy, když se přes celé hřiště objeví silná vysvětlující čára a hráč, který jej zavinil, je označen světelným bodem.

     Přesto mě World Cup 2010 zcela pohltil. Obdivuji precizní časovou i obsahovou synchronizaci, která se pravidelně opakuje na určeném stadionu  (ať v Johannesburgu, Durbanu, Port Elizabeth či v Rustenburgu). Před každým utkáním naprosto stejný zahajovací ceremoniál, a přitom je vždy nezaměnitelný a nově originální. Mé oči se zarosí hned při prvních záběrech do zákulisního prostoru, kde jsou připraveny dva seřazené zástupy zdatně vytrénovaných ztepilých hochů, lemované miniaturními postavičkami krásných, způsobně stojících dětí. Společně čekají na pokyn k odchodu na zatravněnou plochu. Malé ručky, vložené do velkých, velmi emotivně a symbolicky umocňují  pohodové přátelství letošního světového šampionátu. Jakmile jsou přinášeny státní vlajky, ukápne mi první slzička. S napětím prožívám okamžik, kdy společně přicházejí čtyři rozhodčí a hlavní bere vždy na stejném místě novotou zářící míč. Když vcházejí na hřiště fotbalisté s půvabnými mrňousky, to už potichu vzlykám, a při prvních zvucích státních písní se rozbrečím úplně nahlas. Znovu a znovu mě dojímá spontánní nadšení všech přítomných. Hymnu své země zpívají s tak velkým zápalem, že nízké teploty zimního období vystoupnou v zaplněných ochozech až  k bodu varu. Detaily tváří, zabírané kamerami, prozrazují nesmírné odhodlání každého hráče udělat maximum a beze zbytku odevzdat to, co od nich jejich národ očekává. V jednotlivých obličejích se zračí  nejen napětí, ale rovněž tichá pokora a bezmezná úcta ke své vlasti. Někdy se celé družstvo drží kolem ramen, jindy jsou pravé dlaně položeny na srdci. Před zápasem Brazílie - Korea, kdy se nad hlavami šikmookých diváků třepotaly ve větru vlajky s rudou pěticípou hvězdou, jsem mezi reprezentanty našla spřízněnou duši. Korejský  holohlavý hráč s číslem 9  na červeném dresu se zcela nezadržitelně rozplakal. Slzy nám oběma stékaly po tvářích a ani jeden jsme je neutírali.          

   Někdy se stane, že prošvihnu začátek zápasu a pak mi trvá nejméně čtvrt hodiny, než se rozkoukám a pochopím, které družstvo hraje zprava doleva a kdo má jakou barvu úboru. V této době mručím a spílám málo  pohotovým komentátorů za neúplné údaje. Každý snadno rozpozná africké mužstvo od asijského, ale přesto při jejich vzájemném střetnutí dostává divák důležitou informaci, že chlapci z Kamerunu jsou ve žlutém. Jakmile však nastoupí Holandsko – Dánsko, Anglie – USA nebo Německo – Austrálie, bývá taková zprávička většinou opomenuta..   

   V průběhu letošního června se mi poštěstilo výše uvedenou invektivu osobně tlumočit přímo těm nejpovolanějším – sportovním komentátorům České televize. Setkání s nimi, zde na černém kontinentu, patří k nezapomenutelným. Diskutovalo se hlavně o kopané, která  je jejich profesním sportem a zároveň i velkým koníčkem. Kromě fotbalu řadí Míra na druhé místo golf, Pavel tenis a Ondra vodní sporty. Vědí o nich víc, než nejlepší kuchařka o oblíbených receptech. Znají zpaměti každé pravidlo, poučku, výjimku, bezpečně se orientují v domácí i mezinárodní konkurenci. Všichni tři popisují svou zajímavou práci se zvláštním zaujetím, ovšem o jejich skutečné kariéře jsme se toho moc nedověděli. Že jsou to velmi populární celebrity českého sportovního dění,  jsem vyčetla až z internetových stránek. Stačí zadat název Komentátoři ČT a připsat jména: Jaromír Bosák, Pavel Čapek nebo Ondřej Lípa. Určitě mají velkou šanci zůstat pro budoucí generace stejně legendární jako třeba Karel Mikyska, Karol Polák nebo Gabo Zelenaj.

   Ještě bych se ráda podělila o silné osobní zážitky z jednoho neopakovatelného dne   – neděli 20. června. Na zápas Slovensko – Paraguay jsme se připravovali psychicky i fyzicky neméně zodpovědně, než špičkový houslista k vyprodanému koncertu. U první čerpací stanice jsme potkali plný autobus slovenských fanoušků  a nepředstíraná radost ze setkání s českými příznivci nebrala konce. Do Bloemfontein jsme dorazili dost brzy, přehledné orientační nápisy nás spolehlivě a jednoduše zavedly na prostorné parkoviště. Vystoupili jsme, posilnili se a byli nasměrování k přistaveným taxíkům, které bezplatně odvážely posádky odstavených vozidel až ke svátečně vystrojenému stadionu. Tam už všude kolem vládla perfektní nálada. Slovenští i paraguayští turisté byli vesměs oblečeni a pomalování červeno modro bíle, neboť oba státy mají tyto barvy ve své vlajce. Neznámí lidé se zdravili a objímali, focení, úsměvy, národní písně, ryčné zvuky početných vuvuzel i horlivé očekávání, to vše příjemně naplňovalo ovzduší sportovního areálu. Naprosto dokonalá organizace, nikde žádné fronty, dovnitř nemohla bez platné vstupenky proklouznout ani myš. Osobní  prohlídky i prohlídky příručních zavazedel stejné jako na letištích nebo v Montecasinu. Tato nezbytná opatření  probíhala hladce, s téměř důvěrnou spoluprací všech příchozích. Ještě nás pořadatelé zavedli k určeným sedadlům a pak už jsme se ocitli v kouzelné říši sportovního světa, kde všední realita docela mizí. Nikdy jsem doposud nebyla na zápase nejvyšší fotbalové soutěže a musím dát za pravdu slovům sportovních komentátorů: „Když chcete vidět zápas, zůstaňte u obrazovky. Když chcete prožít atmosféru zápasu, přijďte na stadion.“ Snad jsem byla ovlivněna jejich radami, neboť víc než utkání jsem sledovala dění kolem. To, co kamery běžně nezabírají. Fantastickou režii i esteticky sladěnou různorodost  – mužstva se rozcvičují v jiných bundách, než je následná barva jejich hracích  triček. Netušila jsem, že po celou dobu utkání sedí sekuritní pracovníci těsně za mantinelem, asi deset metrů od sebe a nehybně sledují dění v publiku. Netušila jsem, že pět minut před koncem zápasu nastoupí zcela nenápadně a tiše stejně oblečená četa a zaujme mezi nimi neprůchodný postoj. Takže je celý stadion lemován nejen dřevěným zábradlím, ale i bariérami živých oranžově-černých obránců. Teprve tady mi docházely všechny souvislosti a teprve tady jsem si plně uvědomila neocenitelnou práci organizačního výboru i celého pracovního týmu, stovky či tisíce neznámých tváří u mikrofonů, fotoaparátů, televizních přístrojů,, u pokladen i u obyčejných kbelíků a smetáků. A troufám si za všechny vděčné diváky vyslovit jednu prostou, upřímnou větu: Děkujeme vám! Vám všem, kteří jste pro nás i pro celý okolní svět tuto nádhernou podívanou připravili. Well done, South Africa! 

ZdenaMia@gmail.com

                                                                                                                             

c)     HÁDANKA

Máme pro vás další hlavolam…

Pokud v závodě předběhnete závodníka na druhém místě, na kolikátém místě budete?

d)    ČESKÉ OSOBNOSTI

Smoljak Ladislav (09.12.1931 - 06.06.2010)

český herec, režisér, dramatik a scenárista

Ladislav Smoljak nebyl přijat na DAMU ke studiu divadelní režie. Vystudoval matematiku a fyziku, byl asistentem na katedře jaderné fyziky, středoškolským učitelem, redaktorem časopisu Mladý svět, 12 let nakladatelským redaktorem Mladé fronty a nakonec scenáristou Filmového studia Barrandov. Spolu se Z. Svěrákem a dalšími přáteli spoluzaložil Divadlo Járy Cimrmana (DJC), které bylo v 70. a 80. letech v čase nenormální normalizace místem vzácně svěžího humoru. Smoljak se na činnosti DJC podílí jako herec, režisér i dramatik. V roce 1967 hrou Akt začala jeho autorská spolupráce se Z. Svěrákem (pro DJC hry Vyšetřování ztráty třídní knihy, Cimrman v říši hudby, Hospoda na mýtince, Posel z Liptákova, Lijavec, Dobytí severního pólu, Blaník a další, scénáře k filmům Jáchyme, hoď ho do stroje; Marečku, podejte mi pero; Trhák; Kulový blesk; Na samotě u lesa; Jára Cimrman ležící, spící; Rozpuštěný a vypuštěný; Nejistá sezóna. V režiích O. Lipského, Z. Podskalského a J. Menzela vytvořil rovněž řadu osobitých filmových postav. Film Kulový blesk byl jeho filmařským režijním debutem, i když supervizi měl ještě Podskalský; zcela samostatně Smoljak natočil komedii Vrchní, prchni z roku 1983 (u obou filmů spoluautor scénáře).

V 90. letech je vedle své práce v DJC i režisérem Divadla Semafor J. Suchého a i hercem v inscenacích svých divadelních přátel (Macheath, V. Havel: Žebrácká opera, Divadlo na tahu, 1995). Jeho herectví má mnoho společného s projevem typického demonstrátora, což v divadelním i filmovém kontextu působí hravě svou antiiluzívností.

Ladislav Smoljak zemřel 6. června 2010.

                                                                                                                   Zpracovala: Mirka Schullerová

 

e)    RECEPTY

Polévka s červenou čočkou

POTŘEBUJETE:

■ 200 g červené čočky
■ 2 lžíce olivového oleje
■ 1 cibuli
■ 2 stroužky česneku
■ 1 chilli papričku
■ 2 brambory
■ 100 g rajského protlaku
■ 1 lžičku cukru
■ sůl
■ 4 rajčata
■ 1 lžíci citronové šťávy
■ bazalku
■ ¾ litru vývaru

Na rozehřátém oleji zpěňte drobně nakrájenou cibuli a na plátky nakrájený česnek. Přidejte rajský protlak, propláchnutou čočku, nasekanou chilli papričku, oloupané, na kostičky nakrájené brambory. Zalijte vývarem (nebo vodou s kostkou zeleninového bujónu), uveďte do varu, přidejte cukr, osolte a zvolna vařte doměkka asi 5 minut. Do uvařené polévky přidejte spařená, oloupaná, na dílky nakrájená rajčata, citronovou šťávu a trochu nasekané bazalky.

 

Plněné brambory

POTŘEBUJETE:

■ 4 velké červené brambory
■ 1 lžíci oleje
■ 50 g slaniny
■ 1 cibuli
■ 2 stroužky česneku (nebo podle chuti)
■ 300 g drůbežího vykostěného masa
■ 80 g nivy, sůl, pepř

Kartáčkem vydrhneme brambory, dáme je do hrnce s vodou a vaříme 20 minut. Mírně zchladlé seřízneme a vnitřky vydlabeme (můžeme je i oloupat). Na 1 lžíci oleje zpěníme na kostičky nakrájenou slaninu a nakrájenou cibuli, přidáme nasekané stroužky česneku, drobně nasekané drůbeží maso a opečeme. Pak přidáme rozmačkané vnitřky brambor, podle chuti osolíme, opepříme, odstavíme a vmícháme polovinu rozdrobené nivy. Směsí naplníme brambory, posypeme je zbylou nivou, pokryjeme je na plátky nakrájenou slaninou a zapečeme v předehřáté troubě.

Zpracovala Mirka Schullerová

 

f)      HUMOR