Indonéské hospodářství zažívá i přes pandemii COVID-19 relativně rychlý růst, tedy vzrůstající HDP na hlavu, a to navíc při stoupající demografické křivce. Tyto dvě skutečnosti pak největší ekonomice Jihovýchodní Asie přináší výzvu v podobě vysoké energetické spotřeby. Odhaduje se, že spotřeba elektrické energie se v rozpětí let 2015 až 2030 v důsledku hospodářského rozvoje a urbanizace ztrojnásobí, zatímco spotřeba energie obecně vzroste o 80 %. Energetický mix Indonésie tvoří dominantně fosilní paliva (uhlí, ropa, plyn), zatímco obnovitelné zdroje energie zaujímají pouhých    11,3 %. Za celosvětově významné energetické zdroje zde lze považovat geotermální (23,9 GW) a vodní energii (94 GW). Smutné skóre se ale indonéská vláda snaží minimálně od časů Pařížské dohody vyrovnávat a její mezinárodní závazky, které se znovu vrací do centra zájmu během aktuálně probíhající Konference smluvních stran COP27 v egyptském Sharm El-Sheikhu, jsou každým rokem ambicióznější.

Největší světový znečišťovatel ovzduší, k čemuž hojně přispívá dominantní energetický průmysl postavený na uhelných spalovacích elektrárnách, se postupně obrací k obnovitelným zdrojům energie. Snížení emisí skleníkových plynů v regionu nelze dosáhnout ničím jiným než současným snížením spotřeby uhlí, dále plynu a dieselu jako energetických zdrojů. Svým potenciálem biomasa zejména díky absolutní nesezónnosti převyšuje možnosti jiných čistých zdrojů energie, čehož si všiml i největší státní energetický podnik v Indonésii PLN (obdoba českého ČEZ), který nyní zavedl substituční program kogenerace. Na jeho základě již nyní 31 uhelných elektráren využívá pro kogeneraci biomasu až z 10 %. K dubnu 2022 se tak spálilo 175 000 tun biomasy, která vygenerovala 185 gigawatthodin čisté energie, a to při nižší emisi skleníkových plynů v míře pouhých 184 000 tun CO2 (oproti jinak ekvivalentním stovkám milionům tun).

Jedním nedostatkem je vlastní neexistence zařízení spalujících biomasu či fungujících na bázi bioplynu, a druhým vysoká cena vstupního materiálu, tedy pelet a pilin. Ta je opět uměle vytlačená nedostatečným počtem zařízení na úpravu agromateriálu, v případě tropického podnebí různých typů sušících zařízení a další úpravy, jako je briketování, granulace či peletování. Tlak závazků uhlíkové neutrality, které by Indonésie měla dosáhnout v roce 2060, je ale čím dále silnější a řada plantážnických podniků projevuje zájem o výstavbu zařízení na biomasu, aby tak využily nedozírného množství organického materiálu z cukrové třtiny, kokosovníků, či palmy olejné, pro pokrytí energetických potřeb vlastní výroby. Ostatně i Ministerstvo pro místní rozvoj BAPPENAS vnímá právě soukromý sektor jako lídra v implementaci energetických řešení na biomasu, a nabízí mu tak svůj podpůrný Program Green Growth, které pak zejména ve Zvláštních ekonomických zónách nabízí finanční pobídky investorům, kteří se odhodlají kapitálově i technologicky vstoupit v Indonésii do dosud neetablovaných sektorů.

Optimalizace využití stávající biomasy a získání alternativních zdrojů biomasy, což v indonéském případě znamená jiné organické zdroje než palma olejná, jsou hlavní otázky, které si nyní současně kladou rezorty životního prostředí, které musí trápit myšlenka na nutnost rozšiřování palmo-olejných plantáží s vyhlídkou zajištění organického materiálu pro biopaliva a s tím související odlesňování, stejně tak ministerstvo energetiky, které musí trápit závazek na zavedení biopaliva o vyšší biologické koncentraci tedy B40 a B50, tedy program který bez dostatečných zdrojů palmového oleje nebude možné zavézt (kdy současně vyhlídka na získání biologického oleje z bylin rodu dávivce je ještě vzdálenou budoucností), a nakonec i ministerstvo pro místní rozvoj, které trápí, jak si země stojí v žebříčku indexu Green Economy.

Veřejné zakázky na realizaci bioplynových stanic či jiných waste-to-energy zařízení, stejně jako poptávky strojů na přípravu agromateriálu bude možné vyhledávat na portálu LSPE.

 

Mgr. Alena Štojdlová, MBA, ekonomická diplomatka, Velvyslanectví České republiky v Jakartě