V roce 1939 došlo v Budapešti k převzetí československého velvyslanectví německými úřady, které zde zřídily pobočku německého velvyslanectví. Domovník a topič Emanuel Zima zůstal v budově jako jediný československý zaměstnanec. Když za války onemocněl a byl v jedné židovské nemocnici ošetřován lékařkou Marií Flammovou, s vděčností jí přislíbil, že bude-li to situace vyžadovat, poskytne jí a její rodině v budově velvyslanectví úkryt. V létě roku 1944 Flammovi nabídku přijali. Emanuel Zima sice nebydlel přímo v budově úřadu, ale spolu se synem Josefem se střídavě o uprchlíky staral. Když se Němci rozhodli budovu opustit a přesunout úřad do Šoproně, Emanuelu Zimovi se s odvoláním na nemocnou manželku podařilo v Budapešti zůstat. Mohl tak nabídnout úkryt i dalším židovským rodinám. Celkem tak v budově velvyslanectví válku přečkalo 13 osob – maďarských a slovenských Židů.

 

Z podnětu nového českého velvyslance Juraje Chmiela bylo rozhodnuto umístit na stěnu budovy Velvyslanectví České republiky pamětní desku, jež bude trvale připomínat tento hrdinský čin.