Hlavní výzvou dnešní Evropy je efektivně jednat se zbytkem světa. Hledat odpovědi na aktuální otázky - jakým způsobem prosazovat evropské zájmy a hodnoty a jakým způsobem tyto zájmy a hodnoty bránit – představuje hlavní cíl, který si podle svých slov stanovil Herman van Rompuy, jako první stály předseda evropské rady.

Při hledání těchto odpovědí je podle Rompuye nutné přihlédnout k velkým změnám, ke kterým došlo na světové scéně v posledních desetiletích. Jejich uvědomení si ulehčuje několik signálů z poslední doby. Jedním z nich byla Kodaňská konference, kde Evropa „zůstala na chodbě zatímco uvnitř jednací místnosti dosáhly dohody USA s Čínou“. Druhým signálem je poslední odhad ekonomického růstu pro Čínu 10%, pro Indii 7,7% pro USA  2,7% a pro EU 1%. Třetím signálem bylo rozhodnutí prezidenta Obamy z ledna t.r. o zastavení lunárního programu NASA. Čína a Indie naopak potvrdily, že jejich stejně zaměřené programy pokračují dál. 

Tato fakta jsou ze strany jedné skupiny analytiků přeceňována a považována za jasné signály úpadku Západu a problémů Evropy. Podle Rompuye se jedná ovšem o chybné závěry. Evropa zůstává nadále silou s 500 miliony obyvatel, kteří patří k nejvzdělanějším na světě, která se 7% podílem na světové populaci produkuje 22% světového bohatství (ve srovnání s 21% produkovanými USA, 11,5% Čínou  a 4.7% Indií). Evropská unie je nejsilnější obchodní velmocí světa. Větší než USA, Čína a Japonsko. Členské státy EU jsou považovány za model díky jejich politické stabilitě a bezpečnosti, díky jejich sociálnímu systému a environmentálním standardům, díky kvalitě evropského života. Unie nedávno ukázala, že umí bojovat s finanční krizí, která zdiskreditovala triumfální styl tržní ekonomiky. EU dokázala neopakovat chyby roku 1930. Pouze po uplynutí jednoho roku a v příkrém protikladu s vývojem před 70 lety je zřejmé, že Unie je opět na cestě k ekonomickému růstu.

Vztahy EU s USA jsou velmi silné. Transatlantické spojenectví zůstává nejsilnější existující aliancí v současných mezinárodních vztazích obecně ekonomicky i politicky. Nelze proto mluvit o úpadku Evropy a Západního světa. Na druhé straně nelze nepřiznávat, že ne všechno je v pořádku. Podle Rompuye jsou pesimistické nálady vyvolány dojmem, že „byly rozdány karty pro novou hru, která právě začíná, že jsme svědky končící jedné fáze globalizace a začínající fáze nové“.   

První fázi představovala ekonomická globalizace. Toto období bylo nejintenzivnější po událostech r. 1989. Jeho výsledkem byla rostoucí prosperita milionů lidí v různých částech světa od Polska po Vietnam, od Ugandy po Čínu. USA a Evropa nabyly sebevědomí z toho, že jejich způsob života celosvětově přitahoval. Význam negativních dopadů, včetně rostoucích rozdílů byl snižován. Nyní se zdá, že ekonomická fáze globalizace je u konce a začíná fáze globalizace politické. Nově nabytá ekonomická síla rozvojových zemí se transformovala do politické moci. Tento proces dále akcelerovala finanční krize a odrazil se mimo jiné na bezprecedentním finančním vlivu, který získala Čína v USA.

Zejména dvě události spojené s tímto vývojem si podle Rompuye zaslouží zvláštní pozornost. První bylo vytvoření skupiny G20, ke kterému došlo na vrcholu finanční krize na podzim r. 2008. Jednalo se o zlomový bod. Rozvojové země jako Indie, Čína, Brazílie, Jižní Afrika, Turecko získali poprvé místo za jednacím stolem společně se světovými mocnostmi bývalé G7. V budoucnu již nemohou být vyloučeni z procesu přijímání závažných světových rozhodnutí. Nemělo by se zapomínat, že to byla právě EU, která prosazovala G20 na úrovni hlav států. Vytvoření G20 potvrdilo, že Evropané mohou mít nadále rozhodující vliv při formování nové světové správy (global governance).

Druhou událostí signalizující veřejnému mínění globální posun center moci byl prosincový Kodaňský summit.  Tady to byli také Evropané, kteří přivedli svět k jednacímu stolu a kteří vytvořili standardy pro redukci emisí. Bez EU by ostatní státy nepřijali závazky v rozsahu schváleném na Kodaňském summitu. Faktem ovšem zůstává, že Evropa zůstala mimo hlavní dohodu mezi USA a čtyřmi rozvíjejícími se ekonomikami. Unie poznala, že strategie morálního přesvědčování a vůdcovství opírajícího se o sílu příkladu nestačí pro konečné vítězství argumentu.

Poučením z tohoto vývoje by pro EU měl být závěr, že pokud byla globalizace především ekonomickým procesem tak převládal dojem, že mohou získat všichni. V nové politické fázi globalizace již tato konstatace neplatí. Politika je o silových vztazích. Síla je přitom relativní. Zatímco prosperita se šíří, síla se přemísťuje. Obyvatelé Evropy to začínají pociťovat. Obávají se ne ztráty síly (moci) ale ztráty zaměstnání, nižší prosperity a v důsledku toho i globální konkurenceschopnosti. Přesto má Evropská unie nadále na výběr.

Svět se mění a Evropa se musí připravit na tuto změnu. To se týká i fungování Rady EU. V zájmu čelit těmto změnám musí být členské státy EU silné a jednotné. Podle Rompuye právě proto musí mezi dvě nejdůležitější priority Rady EU patřit ekonomická politika a zahraniční politika. Jednoduše řečeno ekonomická politika EU musí být silná a zahraniční politika EU musí být jednotná.

Rompuy zdůraznil, že od svého zvolení přenesl ekonomickou politiku na vrchol unijní agendy. Celkem tři ekonomické summity jsou zaměřeny na ekonomickou problematiku během prvního pololetí t.r.. Neformální schůzka v únoru a obvyklé Rady v březnu a červnu. Hlavy států a vlád se budou zabývat otázkou zvýšení hospodářského růstu, vytvářením nových pracovních míst a zvyšováním konkurenceschopnosti. Výsledek nynějších ekonomických opatření a úsilí EU určí budoucí místo Evropy ve světě. Ekonomický růst znamená zachování evropského modelu.

V případě zahraniční politiky hrála Rada EU vždy klíčovou roli. Zvláště po pádu Berlínské zdi a skončení studené války uznali hlavy vlád a států, že Evropa potřebuje silnější přítomnost na mezinárodní scéně. V Maastrichtu se rozhodli vzít tuto důležitou oblast do svých rukou. V r. 1999 byl jmenován první vysoký představitel pro SZBP. V ten samý rok došlo k zahájení rozvoje unijních kapacit reakce na mezinárodní krize. Dnes působí zahraniční mise unie s tisíci vojáky, policajty, námořníky a soudci od Afghánistánu po Čad, od Kosova po Somálsko. Je to vynikající výsledek.

Podařilo se rozvinout evropský instrument reálné zahraniční politiky. Pro to, aby instrumenty mohly fungovat optimálně je potřeba je propojit se strategickou vizí. Kam směřujeme? Kdo jsou naši partneři? Kam bychom chtěli dospět v rozpětí deseti, dvaceti let? Prezident Obama potřeboval několik měsíců na vypracování nové strategie vůči Afghánistánu. Proč byla Evropa schopna pouze reagovat a nebyla schopna vytvářet tuto strategii společně s USA?

Rada EU je pověřena přijímat rozhodnutí týkající se strategických zájmů a cílů Unie ve vnějších vztazích. V souladu se smlouvou se tato rozhodnutí týkají jak zahraniční tak i bezpečnostní politiky a dalších oblastí vnější akce Unie. Konkrétní rozhodnutí se ovšem může týkat zájmů jednotlivé členské země více než ostatních. Posláním předsedy Rady je nacházet konsensus v těchto vnějších oblastech. Cílem je dosáhnout pocit sdíleného řízení. 

Podle Rompuye nesmíme být překvapeni tím, že čím víc se bude Unie věnovat zahraničně politickým otázkám v nadcházející dekádě, tím více se mohou objevovat rozdílnosti náhledu u jednotlivých členských států. Historie a geografická poloha hraje důležitou roli v zahraniční politice. Není to pouze o postoji velkých států vůči malým. Je to také o historických vztazích s některými regiony ve světě. Být např. státem „ostrovem“ (myšleno obrazně) je něco jiného než být státem, který  sdílí společné hranice s Ruskem. Tyto rozdílnosti jsou realitou a neztratí se jenom tak. 

Rompuy ujistil, že jako předseda ER bude brát v potaz zájmy a senzibilitu každé členské země. I když je jednota EU její sílou zůstává různorodost EU jejím bohatstvím. Poslední vývoj nasvědčuje tomu, že žádná členská země není schopna samostatně rozhodovat o světové politické agendě a hrát ve světě rozhodující roli.      

EU musí usměrňovat proces globalizace. V oblasti zahraniční politiky má EU podle Rompuye dva základní cíle:

Prvním cílem je nutnost dále rozvinout globální ekonomické vládnutí. Základ položený EU vytvořením G20 byl velkým krokem. Je mimořádně důležité posadit všechny klíčové hráče za jeden stůl. Pro členy EU to znamená větší koordinaci zahraniční ekonomické politiky.

To je důležité ze dvou důvodů: prvním je, že vnitřní politika ekonomické koordinace bez společné vnější pozice nebude fungovat. Vnější a vnitřní je čím dál víc propojeno.  Bankovní regulace nemůže být pouze vnitřní záležitostí je to mezinárodní záležitost. Energetická politika se dotýká zájmu domácností ale také vztahů s producenty energie na celém světě. Eurozóna musí reflektovat jakým způsobem posílí své vnější zastoupení v institucích jako IMF. To nesmí být tabuizované téma pro členy eurozóny. Druhým je, že ekonomický charakter zahraničních vztahů povede postupně ke společnému stanovisku a společné politice. Příkladem z minulosti je sjednocení politiky v oblasti obchodu, kde je nyní za EU pouze jeden vyjednavač. Oblast vnějších ekonomických vztahů je tím nejslibnějším vektorem pro Evropu mluvit jedním hlasem ze světem.    

Vytvořený formát G20 představuje vhodné fórum na rozvinutí tohoto cíle. Rada EU je dobře připravena k přípravě společných unijních pozic. Individuální členské státy a bruselské instituce – EK a Rada sedí za stolem na nejvyšší úrovni. To je důvod, proč se na březnové a červnové Radě bude EU připravovat na summit G20 v Torontu, který se uskuteční koncem června t.r.

Druhým cílem je potřeba přehodnocení a posílení vztahů EU s klíčovými partnery. Především USA, Kanadou, Ruskem, Čínou, Japonskem, Indií, Brazílií. Na kodaňském summitu se EU přesvědčila, že Evropa nemůže nadále ovlivňovat svět pouze silou příkladu. EU potřebuje víc než pouze své vlastní přesvědčení o superioritě svých návrhů k tomu, aby dokázala přesvědčit své partnery. K tomu aby EU mohla zasáhnout do rozhodovací hry se Unie potřebuje politicky prosadit. Prvním krokem ke splnění této podmínky je důkladný výběr svých partnerů, promýšlet o tom, co můžeme společně s nimi dosáhnout. Rada EU se bude podobnou otázkou zabývat na březnovém summitu v rámci přípravy pozic na jednání o klimatu.

Nejvýznamnějším partnerem EU v mnoha oblastech zůstávají USA. S ostatními partnery musí vést EU upřímný a  transparentní dialog. Jednat s nimi bez naivity ale také bez zbytečné konfrontace. Tito partneři musí od EU dostávat konsistentní signály. Je to jediná cesta, jak být spolehlivý a efektivní. Všichni světoví hráči musí zaregistrovat, že účast na světové správě (global governance) neznamená jenom práva ale také povinnosti. EU se musí vyvarovat toho, aby se jednání UN klimatické konference,  Dohy nebo o reformě mezinárodního finančního systému zastavila.  

Cílem Rompuye je předsedat 27 hlavám států a vlád a nacházet konsensus o tom kam EU směřuje – znovu nastolit pocit jasného strategického směrování. Pomoci Unii najít její kompas.