Koaliční smlouva nové DE vlády počítá i s rozvojem syntetických paliv (e-fuels) jako nástrojem pro snížení emisí v těžko dekarbonizovatelných odvětvích. Pro výrobu syntetických paliv je zapotřebí vodíku, ideálně obnovitelného, a velkých množství odpadního CO2. Dále je zapotřebí infrastruktura k přepravě obou těchto produktů do jednoho místa. Do třetice je nezbytný velký odběr syntetického paliva a ideálně také potrubní propojení k odběrateli. Velké studie již v minulých letech ukázaly, že v Evropě bude míst výroby e-fuels jen několik. Právě DE, díky své strategické poloze, velikosti celé ekonomiky a robustnosti chemického průmyslu, má největší šanci stát se centrálním výrobcem. Dlouhodobě si pak osvojí technologii, kterou bude moci distribuovat i do jiných regionů.

Výroba syntetických paliv probíhá a do budoucna má být rozvíjena na čtyřech produkčních místech. CAC Chemnitz již rozběhla výrobu syntetického benzinu a kerosinu. Testovací výrobu prováděl v posledních letech Synthelion poblíže Kolína nad Rýnem ve spolupráci s DLR a Spolkovým ministerstvem hospodářství a energetiky. Atmosfair ve spolupráci se Siemens AG chystá výrobu u dolnosaského Cloppenburgu. Při výrobě leteckého benzinu je zde využíván přímý záchyt CO2 ze vzduchu. Poslední z výroben syntetických paliv je závod INERATEC ve Frankfurtu nad Mohanem. Již v loňském roce zde bylo dosaženo produkce 3,5 milionu litrů leteckého paliva. V rámci Evropy se potom nachází po jednom produkčním místě ve Velké Británii, Francii, Španělsku a Dánsku, dvě produkční místa zatím fungují ve Švédsku. Počítá se ale spíše s velkou koncentrací výroby.

Je třeba dodat, že poptávka je zatím symbolická – kvůli extrémně vysoké ceně e-fuels zatím letecké společnosti ozeleňují třeba 1 % své spotřeby, což je sympatický příspěvek k zelenému logu firmy. Přechod na 6 % v roce 2030 a 20 % v roce 2035 již bude znamenat podstatné zdražení letecké dopravy. Přibližně tato procenta vyžaduje nařízení ReFuelEU.

Otázka dekarbonizace ozbrojených sil byla dlouhou dobu nahlížena v trochu posměšné rovině. Coby výmluvná karikatura jsou často zobrazovány řady bateriových tanků ve frontě u dobíjecího bodu. Záruka dojezdu, tedy množství energie, které je přepravováno vozidlem, je největším problémem jakýchkoliv úvah o ozelenění. Zcela jinou perspektivu ale nabízejí syntetická paliva, která technicky umožňují stejný dojezd, tankovací komfort či skladovací prostor jako paliva fosilní. (Spotřeba pohonných hmot v dnešních ozbrojených konfliktech je udávána mezi 20 a 60 litry na jednoho vojáka denně.) Rozdíl je v ceně (syntetická paliva jsou stále násobně dražší) a, jak v poslední době nahlíží Rheinmetall, i ve strategické závislosti na fosilních palivech. Stále častěji zaznívá myšlenka na vytvoření armády nezávislé na dovozu z geopoliticky nevhodných regionů. Ve svém prohlášení k úternímu podpisu strategického partnerství s INERATEC Rheinmetall uvádí: „Protože jsou dodavatelské řetězce fosilních paliv stále více zranitelné v případě konfliktu, schopnost vyrábět vlastní CO2-neutrální paliva na vlastním teritoriu bude nezbytná.“

Z pohledu CZ je výroba syntetických paliv v CZ podnicích spíše okrajovým tématem, což ale neznamená, že (i s ohledem na naše předpokládané přepravní propojení plynovody) nemohou být do byznysu zapojeny i CZ subjekty. Podle Národního klimaticko-energetického plánu bude rozvoj CCS/CCU i pro CZ nutným postupem. MŽP na konci loňského roku předložilo k připomínkám Akčnímu plán rozvoje technologií zachytávání, využití a ukládání oxidu uhličitého v CZ. Probíhá také kooperace mezi CZ podniky, které sbírají DE know-how a mohou se do procesu zapojit. Řada DE podniků je s CZ chemickým průmyslem provázána. 

Autor: Lukáš Janura, ekonomický diplomat, Velvyslanectví ČR v Berlíně