Tunisko pokračuje v digitalizaci daňové správy a od roku 2026 významně rozšiřuje povinnost elektronické fakturace (e-invoicing). Změny vyplývají ze zákona o státním rozpočtu na rok 2026 (Article 53/56) a navazujících prováděcích předpisů a již nyní vzbuzují zvýšenou pozornost mezi zahraničními firmami působícími na tuniském trhu, včetně českých exportérů a poskytovatelů služeb.

Zásadní novinkou je, že povinný režim elektronické fakturace se výslovně rozšiřuje i na služby, nikoli pouze na vybrané segmenty dodávek zboží nebo veřejné zakázky, jak tomu bylo v předchozích letech. V praxi to znamená, že od 1. ledna 2026 bude elektronická faktura standardním daňovým dokladem pro široké spektrum transakcí realizovaných v Tunisku.

Elektronická fakturace je v Tunisku postavena na centrální státní platformě TTN (Tunisie TradeNet) prostřednictvím systému El Fatoora. Faktura není chápána jako pouhý PDF dokument zaslaný elektronicky, ale jako strukturovaná datová zpráva, která musí být vytvořena, podepsána a odeslána prostřednictvím této platformy. Součástí procesu je i použití uznávaného elektronického podpisu, vydaného certifikační autoritou schválenou tuniským státem.

Pro české firmy je důležité zdůraznit, že dopad změn závisí především na tom, zda v Tunisku fakturují lokálně. Největší relevance se týká společností, které mají v Tunisku dceřinou společnost, pobočku, stálou provozovnu nebo jinou formu místní daňové registrace, případně poskytují služby, které jsou považovány za místně zdanitelné. Typicky jde o technické, inženýrské, IT, poradenské, servisní či projektové služby.

Naopak české firmy, které vyvážejí zboží z České republiky a fakturují přímo z ČR tuniskému dovozci, obvykle nespadají přímo pod povinnost vystavit tuniskou e-fakturu. I v těchto případech však lze očekávat nepřímé dopady, zejména vyšší nároky tuniských partnerů na konzistenci fakturačních dat, návaznost na celní dokumenty a archivaci podkladů pro daňové kontroly.

Z hlediska sankcí tuniská legislativa počítá s peněžitými postihy za vystavení faktury mimo předepsaný elektronický režim, přičemž pokuty se mohou pohybovat v řádu stovek tuniských dinárů za jednotlivý doklad. Pro firmy s vyšším objemem fakturace tak nejde o marginální riziko, ale o faktor, který může mít přímý finanční dopad.

Pro lepší pochopení lze tuniský systém e-fakturace do určité míry přirovnat k českému systému EET, jak jej české firmy znaly z minulosti. Podobnost spočívá především v logice státní kontroly transakcí v reálném čase a v důrazu na technologickou návaznost mezi účetním systémem firmy a státní platformou. Na rozdíl od EET však tuniský model není zaměřen na evidenci tržeb, ale na daňovou validitu samotné faktury jako klíčového účetního a daňového dokladu. Jde tedy spíše o kombinaci e-fakturace a daňového reportingu než o přímou analogii EET.

Z pohledu českých firem působících nebo plánujících působení v Tunisku je hlavním sdělením skutečnost, že elektronická fakturace se zde stává nedílnou součástí daňové compliance, nikoli pouze technickým doplňkem. Firmy, které se na nový režim připraví včas – zejména z hlediska IT systémů, elektronického podpisu a interních procesů – minimalizují regulatorní rizika a předejdou komplikacím při daňových kontrolách. Naopak podcenění této změny může vést k provozním problémům, sankcím a sporům s místními orgány.