Konec prázdnin v afghánské škole

22.3.2009

Kolona vojenských vozů odbočuje z asfaltové silnice na prašnou cestu. Zvedají se mračna prachu, který by se v autě dal krájet. Přestože je březen, v afghánském Lógaru už pálí slunce. Po chvíli se ocitáme ve vesnici Muhammad Agha - všude kolem hliněné zdi, které tvoří hranice pozemků a člení tak zástavbu do roztodivné mozaiky. Na většině z nich jsou nápisy v latince, oznamující, že cesta či území bylo vyčištěno od min. A všude spousty dětí, hrajících si v prachu či ukazujících na nás zdvižený palec. Naše cesta končí u místní školy, kde rozšiřujeme budovu tak, aby se do ní vešlo víc dětí. Respektive hochů - školy jsou zde většinou rozděleny podle pohlaví. Zimní prázdniny ještě neskončily, takže tady panuje klid a učí se jen v jedné třídě.

Školství si, stejně jako ostatní oblasti veřejného života v Afghánistánu, zažilo své. Během sovětské okupace část afghánské inteligence včetně učitelů utekla do zahraničí, do poloviny 90. let v celé zemi fungovalo jen asi 650 škol. Nejvíc ale vzdělání utrpělo za radikální vlády Tálibánu, pro níž bylo nezávislé myšlení tou největší hrozbou. Dívky přišly o výuku úplně, kluci se museli smířit s náboženskými madrasami. Asi i proto se teď děti učí v lepším případě ve třídách bez topení, do nichž zatéká hliněnou střechou (v tom horším se tísní ve stanech na zemi, bez jakýchkoli učebnic či jiných pomůcek). A možná i proto umí jen necelých 30 procent dospělých Afghánců číst a psát.

Ve škole mluvíme s ředitelem a několika učiteli. Všichni nás zdraví stiskem oběma rukama - tradiční afghánský zvyk, který ale značí výjimečný vděk. Venku jsme sice slyšeli děti křičet "PRT", tady se ale dozvídáme, že české vojáky od těch amerických mnoho žáků nepozná, v nejlepším případě podle uniformy. Přesto budíme značnou pozornost a hodina paštú se přirozeně rozpadá.

Po polních cestách pokračujeme do školy dívčí, která se potýká s podobnými problémy - hlavní budova potřebuje opravit a zejména rozšířit o další třídy. Přestože po pádu Tálibánu v roce 2001 bylo dívkám povoleno se do školy vrátit, potíže přetrvávají. A nejde jen o zničené školy, ve kterých se v zimě nedá přežít. Nedostává se učitelů, protože ne vždy se při stavbách nových škol myslelo i na zajištění výuky. Podle statistik tak má jen 20 procent učitelů potřebnou kvalifikaci.

Rozvoj školství se přirozeně nelíbí ani Tálibánu. V čerstvé paměti Afghánců je listopadový útok na osm dívek, které byly v Kandaháru na cestě do školy. Dva muži na motorce je postříkali kyselinou a ujeli. Jedna z napadených školaček už nikdy neuvidí, tři další musely s vážnými popáleninami obličeje do nemocnice. I když způsob napadení zaměstnával světová média, podobných útoků se stala celá řada. Mezi nejkrvavější patří i ten, který se odehrál tady v Lógaru - bylo při něm zastřeleno šest dívek. Násilí má přitom dva hlavní motivy: Odradit co nejvíce rodičů od vzdělání pro své děti a ukázat, že vláda nedokáže lidem zajistit základní bezpečnost. „Pro mé děti je lepší zůstat naživu, i když nebudou umět číst," řekl deníku New York Times po lógarské tragédii Saíd Rasúl, který se rozhodl své dvě dcery nechat doma. Určitě není sám - podle ministerstva školství se pravidelně vzdělává jen asi 6,2 milionu dětí, tedy polovina věkově odpovídající populace.

Když vycházíme ven ze školy, místní "náves" už je plná lidí. Bez jakýchkoli potíží nasedáme do vozů - i díky pokornému a vlídnému chování našich vojáků - a vydáváme se zpět na základnu. Sebevědomá společnost, odolná vůči radikálním ideologiím, se v očích Tálibánu a dalších povstalců pro Afghánistán nehodí. Přesto budou v Muhammad Agha stát dvě nové školy - pro tu polovinu rodičů, kteří chtějí proti násilí bojovat i vzděláním svých dětí.

Filip Moravec, civilní část PRT

Článek vyšel na blogu iHNed.cz