Rozhodnutí zřídit PPP přijaly členské země NATO včetně ČR během schůzky prezidentů a šéfů vlád ve Varšavě v červenci 2016. Jde o čtyři mnohonárodní bojová uskupení, každé o velikosti zhruba 1200 vojáků, umístěná v Estonsku, Lotyšsku, Litvě a Polsku.

Cílem je projevit solidaritu se spojenci na východním křídle NATO, posílit alianční kapacity v tomto regionu (kde byla do té doby přítomnost NATO nulová) a zajistit, že jakákoli vojenská provokace proti kterékoli spojenecké zemi nezůstane bez odpovědi NATO jako celku.

Tímto krokem Aliance ani zdaleka nedorovnává rozsah a výzbroj ruských sil, navyšovaných v posledních letech v oblasti Baltského moře. Jeho smysl je čistě obranný: v kombinaci s dalšími aliančními prvky (jednotkami rychlé reakce, záložními silami a místními národními armádami) odradit případného agresora od otevřené vojenské akce.

Po našem zapojení v létě tohoto roku bude mít své vojáky v PPP celkem 19 spojeneckých zemí ze všech koutů NATO. Čtyři bojová uskupení vedou Američané, Britové, Němci a Kanaďané. S českými vojáky budou v Litvě a Lotyšsku působit například Chorvati, Francouzi, Italové, Holanďané, Slovinci či Španělé.

Široká účast většiny spojenců (a ti zbývající potvrdili své příspěvky v příštích letech) potvrzuje politickou legitimitu tohoto bezpečnostního opatření. Zároveň je dokladem alianční jednoty a solidarity, které k velkému zklamání jejích protivníků zatím nedokázalo nic výrazněji narušit.

Zcela nepochopitelné je, proč Eichler věnuje značnou část svého textu mudrování nad tím, že spuštění PPP není schváleno Radou bezpečnosti OSN. Proč by mělo být? Spojenečtí vojáci v Polsku a Pobaltí přece působí na základě žádosti těchto zemí, v souladu se smluvními závazky kolektivní obrany a na aliančním území. Na tento případ se otázka mandátu RB OSN tudíž vůbec nevztahuje. Ohánět se jím postrádá jakýkoli smysl – tedy kromě vytváření argumentačního zmatku a dezinformační mlhy, o což Eichlerovi evidentně jde.

Autor rovněž tvrdí, že rozmístění sil PPP způsobí „růst vojenského napětí“. S odkazem na dvě americké doktríny vojenských operací (zveřejněné nedlouho před anexí Krymu na jaře 2014) Eichler navíc naznačuje, že PPP je součástí dlouhodobého záměru USA vytvářet nové předsunuté základny, v nichž se budou střídat vojáci ze států NATO.

Nepochybně počítá s tím, že běžný čtenář si tyto dokumenty nepřečte a nedozví se tak, že se svým koncepčním zaměřením, věcným obsahem i geografickou neutralitou zásadně liší od Eichlerova výkladu. Ostatně NATO není zmíněno ani v jednom z nich.

Eichler se očividně snaží rozmlžit sled příčin a důsledků. Je proto nutné připomenout, že až do záboru Krymu se Aliance snažila s Ruskem vytvořit strategické partnerství. Tato ambice je jasně vyjádřena v alianční strategické koncepci z roku 2010. A to navzdory skutečnosti, že rok před tím byl součástí ruského cvičení „Zapad“ simulovaný jaderný úder proti Polsku. O rozmístění aliančních sil v nových členských zemích se před rokem 2014 vážně neuvažovalo. Snahy o normální vztah s Ruskem se ale ukázaly jako marné. Problémem není jen anexe Krymu, jak tvrdí Eichler. Ruskou armádou podporovaní separatisté válčí na východě Ukrajiny dodnes. Závěr o přímé odpovědnosti ruských ozbrojených sil za sestřelení civilního letadla MH 17 a smrt 298 lidí vydala nezávislá mezinárodní komise minulý týden.

Moskva používá vůči řadě aliančních zemí mimořádně agresivní rétoriku, včetně vyhrožování jadernými zbraněmi. Vede proti nám systematickou dezinformační válku. I přes to se však Aliance snaží s Ruskem udržet politický dialog. Odmítáme přistoupit na hru stupňování napětí a nabízíme možnost návratu ke spolupráci. Ovšem za předpokladu, že Rusko bude respektovat mezinárodní právo a dodržovat své mezinárodní závazky.

Eichler svůj komentář uvádí tvrzením, že se vyslání našich vojáků do Pobaltí „stalo velkým tématem“. Promeškal nejméně rok.

Politická debata o této věci u nás proběhla loni kolem schvalování mandátu. Vyslání mechanizované roty do bojového uskupení v Litvě a minometné čety do Lotyšska od poloviny roku 2018 odsouhlasila česká vláda 10. května 2017, Poslanecká sněmovna 12. července 2017 a Senát 20. července 2017.

To samozřejmě neznamená, že se nemá o smyslu či efektivitě opatření k posílení bezpečnosti východního křídla Aliance a adekvátní podobě naší účasti v nich diskutovat – opak je pravdou. Ale ne v duchu studenoválečné propagandy, metodou svévolného překrucování faktů.

 

Autoři: Jiří Šedivý, Jan Jireš

Příspěvek byl publikován v deníku Právo dne 31. května 2018.