Vidíme ukázněné, ale spokojené děti (až dodatečně se dozvídáme, že předešlou noc strávily společně v blízkém kostele, kde proběhla jejich tradiční akce „Noc s Andersenem“) a do výuky zabrané učitelky i jednoho učitele. V každé třídě je kromě učitele ještě minimálně jedna asistentka, na chodbách s dětmi čtou dobrovolníci z řad rodičů. Co chvíli se některé z dětí oddělí ze skupiny, aby se mohlo přivítat a pomazlit s paní ředitelkou. Přijde Vám to jako neuskutečnitelná idyla? Vítejte v islingtonské České škole bez hranic a zaposlouchejte se do vyprávění paní ředitelky.

Komu je škola určena?

Vyučujeme dvojjazyčné a trojjazyčné děti. Jejich kořeny tedy nejsou v jedné zemi, ale ve dvou či dokonce ve třech, a proto je pro ně práce s jazykem vlastně od malička naprosto přirozená. Jejich primárním jazykem je většinou angličtina. Jsou tu i rodiny ryze české, ale překvapivě není pravidlem, že by právě ony neměly problémy s českým jazykem, důležité je, jak se děti k jazyku staví a ve kterém si najdou své místo. Šedesát až sedmdesát procent dětí jsou z rodin, které nemají v plánu se vracet, potom tu máme rodiny, které se stěhují po celém světě, kam je vítr zavane a třeba se potom vrací zpátky k nám do Londýna. Někteří rodiče si naopak plánují brzy se vrátit do České republiky, ale těch je menšina. Pro ně je české vzdělání jejich dětí stěžejní, aby se mohly znovu zapojit do českého vzdělávacího systému. Zajímavou menšinou jsou ty děti, u nichž zájem o český jazyk a kulturu udržují a iniciují zejména prarodiče. Český rodič je většinou našimi dětmi vnímán jako příslušník minority, sociální sounáležitost s českým jazykovým prostředím je ale potřeba pěstovat v rámci společenství, aby si dítě uvědomilo, že češtinou se nemluví jen doma. Spoléháme se na práci s rodiči, ale kdyby dítě mělo být odkázáno při vnímání českého jazyka pouze na rodinné prostředí bez sociálního kontextu, nevybudovalo by si k němu plnohodnotný vztah. Nezaměřujeme se primárně na děti s českým občanstvím, ale nabízíme vzdělání všem dětem, které se chtějí u nás učit. Věříme, že i lidé bez českého občanství mohou mít silný vztah k České republice. Chtěli bychom ale být otevření i pro děti, které nám zatím ze systému vypadávají, ať už z důvodů dyslexie, dysgrafie, autismu, či pouze poroto, že s výukou češtiny začaly pozdě. Nový rozměr by naší výuce mohlo dát zapojení metod arteterapie. Tím bych se vrátila k uměleckému oboru, který jsem vystudovala.

Co vyučujete?

Jsme doplňkové vyučování, tzv. víkendová škola, vyučujeme děti 3,5 hodiny týdně. Dodržujeme český vzdělávací systém, který je složitý a těžký. Do tří hodin výuky musíme vměstnat pondělí až pátek v klasické české škole. Vše zvládnout nám pomáhá domácí příprava dětí a spolupráce s rodiči. Máme podepsanou smlouvu s Ministerstvem školství a využíváme rámcový vzdělávací program určený přímo pro ČSBH. Ten staví na obecném celostátním rámcovém vzdělávacím programu, ale zohledňuje situaci našich dětí v zahraničí. Děti se podle něj neučí matematiku, ale pouze jazyk, prvouku a ve vyšších ročnících přibude dějepis. Pracujeme velmi aktivně na vývoji elektronických učebních pomůcek. Rádi bychom i později zapojili do našich aktivit i možnost internetového vyučování.

Kolik máte tříd a jak se do školy zapsat?

Máme zhruba sto osmdesát pravidelně chodících žáků, dva sobotní předškolní kurzy, nejmladší skupinu od 2,5 do 3,5 roku a hned navazující starší předškoláky. Otevřeli jsme před lety nultý ročník, který je speciální tím, že děti jdou potom do naší sobotní první třídy s tím bonusem, že umí číst a psát. Takto předstihneme český systém a kopírujeme systém britský, kde děti nastupují do první třídy již ve čtyřech letech. Přechod mezi pátou a šestou třídou je pro děti nejtěžší, učivo v šesté třídě je prudce náročnější. Plánujeme i zde jistou systémovou flexibilitu. Vlastní vypracované učebnice nás velmi posunou. Děti se mohou do předškolních tříd přihlašovat celý rok. Do školních tříd máme vždy vypsáno několik zápisových dnů. Všechny nově příchozí děti prochází jistou formou zápisu. Máme webové stránky, rodiče se mohou informovat a kontaktovat nás. Neplatí rovnice, že co věk, to odpovídající třída. Během zápisu poznáme, kam dítě zařadit. Kmenovou českou školou je pro nás gymnázium Gutha Jarkovského v Praze, tam mohou naši rodiče své děti zapisovat. Ale mohou být zapsány i do kmenové školy v rodišti svých rodičů. Povinné rozdílové zkoušky byly sice před lety zrušeny, ovšem povinnost zapsání dítěte na kmenové škole v ČR stále platí. Zatím nabízíme nejvyšší třídu sedmou, příští rok otevřeme naši první osmou třídu. Chtěli bychom to dotáhnout až do deváté třídy, povinné studijní penzum by v budoucnu mělo být vměstnáno do osmi let, devátý ročník by byl rozdělen do dvou skupin. V první by byly ty děti, které chtějí složit zkoušku GCSE z češtiny, na kterou by se u nás připravovaly. Druhá skupina by se plně zapojovala do výuky na naší škole, připravovala by materiály pro své spolužáky v nižších třídách a byla by i pracovně plně v kontaktu s češtinou jako jazykem, který se dá využívat i v profesním životě. Například překládání výukových textů a zapojení do mezinárodní bilingvní společnosti. Už teď nám starší žáci pomáhají při přípravě třeba mikulášských oslav, letní párty a dalších aktivit. Ráda bych, aby nám děti po škole úplně neodcházely, ale zůstávaly s námi i nadále v kontaktu v roli dobrovolníků a budoucích třídních asistentů. Kromě sobotní školy existuje ještě další naše pobočka tzv. nedělní škola v prostorách Českého centra v Covent Garden, což je přípravná výuka, ve které se dětem věnujeme hodinu a půl týdně. Snažíme se v rámci této zábavné výuky děti navnadit a připravit je k tomu, aby se v příštím školním roce dokázaly k nám přihlásit do “plné“ sobotní výuky. A poslední větví je výuka středeční v Harpendenu (směrem na Luton poznámka autora), kde vyučujeme odpoledne po klasickém anglickém vyučování hodinu a tři čtvrtě. Jedná se o děti, které nezvládnou cestovat do Londýna. Děti jsou rozděleni do dvou skupin, na školáky a předškoláky. I tyto děti se snažíme motivovat, aby se zapojily do sobotního vyučování, protože to je to nejkvalitnější, co jim můžeme v současnosti nabídnout.

Kdo u vás vyučuje?

Najít vhodné učitele pro naše děti je pro nás pravidelnou výzvou, jelikož tady v Británii se děti vzdělávají v liberálnějším duchu, a v tomto duchu i my vyučujeme u nás ve škole. Stále musíme pracovat na tom, aby k nám děti chtěly chodit. My je mučíme a učíme v době jejich volna, učitel musí být proto velice flexibilní, poznat, kdy děti nejsou dobře naloženy, kdy je třeba přeskupit program apod. A hlavně je mít rád. Nejprve učitel k nám přijde v roli dobrovolníka, později se přesune do role asistenta, tato role je již placená a potom pokračuje v roli učitele. Máme i učitele, kteří nemají výslovně pedagogické vzdělání, ale jsou báječní. Za kvalitu i obsah výuky zodpovídají učitelé patřičně vzdělaní, kteří ručí za ty, kteří studovali příbuzné obory, například filologii či umělecké obory. Ale flexibilita je nejdůležitější, děti jsou z různých sociálních prostředí, z toho pramení i jejich odlišná znalost českého jazyka. Učitel s tím musí pracovat a každému dítěti vyjít vstříc. Každoročně vedeme boj o nové a hlavně dobré učitele, kteří jsou zodpovědní a milují děti. Hodně spoléháme též na podporu a aktivitu rodičů. Ve škole je kreativní učitelský sbor, ale i velmi schopný tým ve školním výboru. Pracuje zde šest lidí, kteří vše dělají naprosto zdarma ve svém volném čase. Díky našemu pracovitému školnímu výboru, dosahujeme vyšší kvality poskytovaných služeb a tím skvělé jméno v mezinárodním kontextu vzdělávacích organizací v Londýně.

Jak jste se k této práci dostala?

Vystudovala jsem obor klasického textilu na VŠUP v Praze. Až v posledním ročníku jsem se setkala s lidmi, kteří mne nadchli. Tkali jsme společně tapiserie ve Chvalčově pod Hostýnem v ústavu sociální péče. Tam jsem si uvědomila, jak mne baví pracovat s lidmi, se skupinou. Odjela jsem s čerstvým diplomem do Paříže a otevřela jsem tam skupinku pro malé děti pod Českým pařížským centrem a najednou to začalo dobře rezonovat, pak jsem otevřela další skupiny pro větší děti, chodili jsme do muzeí v rámci projektu Living Musems. Krátce na to jsem se s partnerem odstěhovala do Londýna, tady se tehdy v roce 2007 nedělalo pro české děti vůbec nic, ani ambasáda neměla vzdělávací programy pro děti svých zaměstnanců. Opět jsem dostala nečekanou podporu Českého centra pro změnu londýnského a otevřela si výukový kurz. Začali jsem s deseti dětmi, teď jich máme dvě stě. Pro mne je práce s dětmi unikátní věcí, ráda investuji svůj čas a sílu do jejich vzdělávání. Vkládáme veškerou naši společnou energii do těchto dětí, oni jsou naší budoucností, oni ponesou to, co jsme je naučili. Věřím, že z nich budou takoví „mezinárodní ambasadoři“, kteří se v té či oné funkci někdy vrátí do České republiky nebo budou naši krásnou zemi podporovat a vrátí nám tu energii, kterou jsme do nich vložili.

Kde Česká škola v Londýně sídlí?

Sídlíme v krásné londýnské čtvrti Islington, máme tu spousty přátel a zajímavých kontaktů. První třídy jsme otevřeli v kostele St Mary Magdalene, později jsme rozšířili výuku do blízké Akademie a kostela St. David –„okupujeme“ teď všechny kostely v okolí, ale palčivě potřebujeme vlastní prostor. Dělám to už od roku 2007 a ráda bych předala své ředitelské žezlo nové generaci s tím výhledem, že bude k dispozici prostor a stabilní zázemí. Můžeme prostor sdílet i s jinou organizací, důležité ale je, abychom měli zázemí i pro komunitu, tedy pro rodiče, kteří často potřebují někde být a nějak smysluplně naplnit čas, když čekají na své děti. Chtěli bychom také více slavit české svátky a udržovat tradice, jako jsou velikonoce, masopust a podobně. My si zatím pronajímáme místnosti pouze na dobu výuky a pak na základní české svátky, bohužel nemáme místo kde složit pomůcky. Tento stav nás velmi omezuje a není dlouhodobě udržitelný. Ano, sehnat v Londýně budovu není levné. Je ale součástí mého charakteru, že jsem si vždy dávala cíle, které se jevily jako nemožné. Máme v Islingtonu velice dobré jméno, skvělé vztahy s Islingtonskou radnicí, s kurdskou, tureckou, muslimskou komunitou. Najít šikovného spojence, společníka v projektu nebude až takový problém. V Londýně také investuje hodně lidí z celého světa i spousta Čechů. Věřím, že když se dobře připravíme, uděláme prezentační akce školy, tak se lidem bude chtít do našeho projektu investovat. Vzdělávání je běh na dlouhou trať a není výdělečné, ale pro někoho může být dobrou reklamou - podpořit charitu jako jsme právě my a určitě je možné prostory i komerčně využívat. Máme hodně dětí a byla by škoda, kdyby naše škola musela zavřít brány jen proto, že je nebudeme mít kam umístit.

Jak se škola financuje?

Dvě třetiny našich nákladů jsou kryté ze školného, které platí rodiče. Značnou část dostáváme z českých i britských grantů. Škola má statut britské charity, což je obdoba české neziskové organizace. Charity zde smí dostávat příspěvky od organizací či jednotlivců. Pomáhat charitě, nejenom finančně ale i vlastním časem či organizačně, je v Británii vnímáno jako důležitá součást občanské společnosti. Zároveň nám náš statut umožňuje legálně pořádat různé veřejné akce na získání finanční podpory pro konkrétní projekty. Na druhou stranu jsou charity pracující s dětmi pod drobnohledem mnoha přísných úřadů, které mají na starosti dohled nad zdravým vývojem dětí a dodržování všech nutných britských zákonů. V České republice fungujeme v rámci krajanského sdružení Česká škola bez hranic Londýn. Dostáváme každoročně krajanský grant od Ministerstva zahraničních věcí a vyloženě jako ČSBH dostáváme v posledních letech přes centrálu ČSBH Praha podporu od Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy. Dlouholetým našim sponzorem je i Československý ústav zahraniční v Praze, který nám poskytuje granty na jednotlivé naše projekty pružněji, než státní instituce. Podporují nás i někteří z řad rodičů, ať už pravidelnými nebo občasnými vklady, přímo na naše bankovní konto, nebo podporou našich dobročinných akcí jako Běh pro knížky nebo například získáním finančních darů z firem, ve kterých sami pracují. Nedostáváme jen finanční dary, dostáváme i různé výukové pomůcky. Například Karmelitánské nakladatelství nám darovalo knihy k vánočním svátkům, které se dětem rozdávaly jako ceny ke třídním soutěžím ve čtení, v kreativním psaní apod. Budeme se i více propagovat v rámci České republiky např. pod oficiálními akcemi organizovanými Ministerstvem školství, či českých médií. Finančně nám může pomoci i produkce výukových pomůcek a učebnic, v tom máme velký potenciál. Využíváme samozřejmě české pomůcky jako podpůrný prostředek k domácí přípravě, ale k praktickému vyučování v hodině se tyto pomůcky pro naše děti nehodí. Každý z našich učitelů byl nucen si vypracovat vlastní učební materiály šité na míru, které potom předává svým následovníkům a ty se dále se vyvíjejí rok od roku. Máme tedy už dnes na čem stavět. Rozhodli jsme se vypracovat multifunkční elektronické učebnice, které by děti využívaly na laptopu, mobilu, i-padu, apod. Tedy kdekoliv se budou nacházet. Pro mladší děti ještě chceme vydávat pracovní sešity. Již dva roky probíhá projekt, tvořený ve spolupráci s nakladatelstvím Fraus. Dva ročníky učebnic bychom chtěli vydat v příštím roce.

Kdo všechno v Británii učí české děti?

ČSBH Londýn není jedinou českou školou ve Velké Británii, ale je tou největší a nejstarší. Jsme ale v kontaktu i s dalšími českými komunitami, které se snaží děti vyučovat v jejich rodném jazyce, například s Českým okénkem v Londýně, se školami ve Windsoru, Manchesteru, Birminhghamu a vznikají stále další a další (pozn. redakce – další školy jsou např. také v Edinburghu, Bristolu, v Berkshire a v Surrey.) Česká populace bývá jiná místo od místa, způsob práce v každé lokalitě je také odlišný, některé modely jsou jednoduše nepřenosné.

Říkala jste, že bilingvismus je pro Čechy stále novinkou. Máte ambici to změnit?

Bilingvismus je sice pro Čechy stále novinkou, ale v oblasti českého školství se začíná situace pomalu zlepšovat, i kvůli dětem z etnických menšin na českých školách. V Londýně se mluví 350 různými jazyky, nápor dětí z jiného jazykového a kulturního prostředí na londýnských školách je velký a místní školy s tím již umí pracovat. Takovou zkušenost ČR zatím nemá, ale v budoucnu bude muset být otevřenější a na podobnou situaci připravenější. Musíme si uvědomit, že výuka se musí přizpůsobit dětem a prostředí, z něhož vycházejí, jinak děti nebudou motivovány se učit. Britský model by pro nás mohl být v tomto směru inspirací. Do budoucna bychom pro naše děti moc rádi organizovali v České republice tábory. V Británii končí školní rok až ve druhé polovině července, šlo by tedy zejména o srpen. Centrála ČSBH Praha organizuje takový tábor pro děti již čtvrtým rokem. Domnívám se, že nejvíce by naše děti podpořilo, kdybychom někam vyjeli kolektivně jako škola v Londýně, to by děti stmelilo a podpořilo v užívání českého jazyka. Ministerstvo školství také pořádá tábory pro děti ze zahraničí a snahy zapojit české děti z cizích zemí a umožnit jim rozvíjet své znalosti češtiny jsou čím dál tím výraznější. A též doufáme, že právě naše výukové materiály by se mohly uspěšně ujmout i na české půdě pro děti pocházejících z rodin, kde se mluví anglicky.

Kde ve světě jsou české školy bez hranic po světě a jak ten nápad vůbec vznikl?

Českých škol bez hranic, které splňují všechna kritéria českého ministerstva školství je asi sedm, všechny v západní Evropě. Ale existují spousty organizací, které sice nemají statut posvěcený MŠMT, ale fungují na podobném základě. Každá jednotlivá ČSBH má ale vlastní statut, který vyplývá z její registrace v zemi působnosti, jiné to bude v Británii, jiné ve Francii či Německu. Projekt ČSBH vznikl, když jsem žila v Paříži 2006 a seznámila se s Lucií Slavíkovou-Boucher a dalšími nadšenci. Nápad pochází od Lucie, která projektu dala nejenom název, ale i obsah, strukturu a hlavně napojení na české úřady. Některé školy již fungují více než deset let, Lucie se snaží, aby existoval a fungoval školní vzdělávací program, který děti připraví na případný přechod zpět do českého školství. Ale musí na to být připraveny i školy v ČR! Stává se, že děti u nás správně mluví, čtou i píší, ale po přechodu do české školy přestanou. Splynutí s českým systémem je pro ně často velmi bolestivé. Neexistují přípravné kurzy, dobrá komunikace občas nebývá ani s vedením škol. Rodiče takových dětí se potom raději uchylují k tomu, že děti dávají do mezinárodních škol, což je škoda. Lucie Slavíková-Boucher založila nejprve kroužek pro děti v Paříži, pod Českým centrem. Když jsme se poznaly, existovala již skupina předškolních dětí a skupina nejmladších školáků. Během těch dvou let, co jsem tam působila, jsme se navzájem neuvěřitelně motivovaly, sešel se tam kreativní tým a vznikla tam idea Českých škol bez hranic. V té době ještě existovaly rozdílové zkoušky. Rozhodly jsme se tehdy, že v zahraničí musíme děti na tyto zkoušky připravit a dát jim i možnost, jak se dál rozvíjet. Dnešní situace je dosti pikatní, rozdílové školy byly mezitím zrušeny, ale povinnost, aby dítě bylo zapsáno do české školy zůstává. Bohužel nikdo nekontroluje, zda dítě v češtině prospívá a zda bude potom schopno se vrátit do českého systému. Vznikl i nápad ty školy zakládat pod Českými centry, které nabízí kurzy češtiny pro dospělé. Ovšem co České centrum, to unikátní přístup a jiný ředitel. Se všemi to zakládat nešlo, protože měly různé představy a jinou motivaci. Ony, ani jednotlivé pobočky ČSBH nemohou přejímat jeden a tentýž model výuky, jsme vlastně takové samostatné lodě, které si musí na moři poradit sami. Je pěkné, že máme centrálu, která nás zastřešuje a směruje, ale v realitě každodenního života si musí pomoci každý sám. Je to ojedinělý projekt, který bude mít stále spoustu větví. Ale naše spolupráce s českou státní správou může díky Lucii Slavíkové-Boucher stavět na jednotném základě a to je velmi důležité.

Jak škola spolupracuje s českým velvyslanectvím v Londýně?

Na spolupráci s ambasádou si nemůžeme stěžovat, měli jsme štěstí na milé lidi. Potýkáme se ale nyní s problémem místa, takže by nám obrovsky pomohlo, kdybychom do budoucna mohli využívat na ambasádě kancelář, jelikož nyní si musíme kancelářský prostor draze pronajímat. Máme spousty výukových materiálů, knihovnu, materiály pro stážisty z českých univerzit, kteří k nám přijíždějí ve stále větším počtu. Nejprve byli dva, nyní k nám přijede až osm studentů, kteří také potřebují jisté zázemí. Využíváme také ambasádu pro akce, které děláme pro naši komunitu, jako je třeba závěrečná slavnost na konci školního roku či knižní akce na den dětí nebo u příležitosti speciálních akcí, jako výtvarné dílny na různá témata. Krásná dílna byla například Naši letci ve spolupráci s Imperial War Museem. Stejně tak velice dobře spolupracujeme s Českým centrem, kde také jisté miniaturní kancelářské zázemí máme a kde pořádáme nedělní školu. Ale přichází doba, kdy bude potřeba všechny materiály a prostory koncentrovat do jednoho stabilního místa. Potřebovali bychom po uplynulých letech práce mít své základní zázemí - nástěnky, skříňky, kam člověk dá lepidlo a druhý den ho tam zase najde! Velmi se těším na dobu, kdy otevřeme své vlastní brány a nabídneme své služby všem dětem bez ohledu na jejich schopnosti, požadavky a hlavně počet.