Vznik a cíle Visegrádské skupiny

Na setkání prezidenta České a Slovenské federativní republiky Václava Havla, prezidenta Polské republiky Lecha Walęsy a předsedy vlády Maďarské republiky Józsefa Antala byla v maďarském Visegrádu dne 15. února 1991 podepsána Deklarace o spolupráci mezi Českou a Slovenskou federativní republikou, Polskou republikou a Maďarskou republikou na cestě evropské integrace. Tento dokument se stal základem pro spolupráci tří, po rozpadu Československa čtyř středoevropských zemí, pro niž se vžil název Visegrádská skupina (Visegrad Group). Kromě tohoto názvu se lze setkat s termínem Visegrádská spolupráce (Visegrad Cooperation) či zkratkou V4.

Místo, kde k setkání Havel-Walęsa-Antal došlo, bylo symbolické: ve Visegrádu se roku 1335 sešli panovníci Jan Lucemburský, král český, Karel Robert, král uherský a Kazimír III., král polský, aby se dohodli na vyřešení vzájemných neshod a spolupráci. Jak o tomto setkání napsal F. Palacký: „...porady a úchvaly sjezdu tohoto byly pro ten věk veledůležité, spořádavše nadobro všeliké poměry státní na východu Evropy.“ Shodné místo setkání však není jedinou historickou paralelou: jak schůzka středoevropských monarchů, tak setkání zástupců nových středoevropských demokracií byly jednáním představitelů zemí nastupujících novou etapu svého vývoje - etapu budování sebevědomých a prosperujících států. Po rozpadu komunistického bloku řešili představitelé těchto zemí podobné problémy a převážil mezi nimi názor, že s řadou z nich bude lepší vypořádat se ve vzájemné spolupráci. Za hlavní faktory vedoucí ke vzniku novodobé visegrádské spolupráce lze tedy označit především:

• snahu o likvidaci pozůstatků komunistického bloku ve střední Evropě;
• snahu o překonání historických animozit mezi zeměmi střední Evropy;
• přesvědčení, že společným úsilím bude jednodušší dosáhnout naplnění vytýčených cílů, tj. úspěšně provést společenskou transformaci a začlenit se do evropské integrace;
• ideovou blízkost tehdejších politických elit.

Další vývoj visegrádské spolupráce

Především v prvním období existence (1991–1993) sehrála Visegrádská skupina důležitou roli při jednáních s NATO a EU. V dalším období začala spolupráce zemí V4 ztrácet na intenzitě, zejména v důsledku převahy názoru, že individuální úsilí o vstup do euroatlantických integračních uskupení bude efektivnější. Ke znovuobnovení visegrádské spolupráce došlo roku 1998, po parlamentních volbách v České a ve Slovenské republice.

Spolupráce V4 se stala nejzřetelněji vyprofilovanou iniciativou v regionu Střední Evropy. Visegrádská skupina si získala dobré renomé jako určitý katalyzátor integračních procesů, jako jediná pragmaticky fungující forma multilaterální spolupráce v regionu a jako symbol stability střední Evropy (v kontrastu např. s nestabilním Balkánem). Sdružení čtyř zemí, jež se pozitivně vyrovnaly s následky vlády komunistických režimů, se postupně na mezinárodněpolitické scéně stalo respektovaným uskupením, o spolupráci s nímž je rostoucí zájem.

Vstupem všech čtyř visegrádských zemí do EU a NATO byly naplněny úkoly stanovené Visegrádskou deklarací z roku 1991, tedy především plná integrace do nejdůležitějších euroatlantických struktur. Všechny účastnické země vyjádřily politickou vůli navázat na pozitivní výsledky dosavadní spolupráce a pokračovat v ní i nadále.

Za českého předsednictví V4 v letech 2003 až 2004 byly ukončeny diskuse o náplni budoucí spolupráce, jež byla zakotvena ve dvou dokumentech přijatých v Kroměříži v roce 2004. První z nich – Declaration of Prime Ministers of the Czech Republic, the Republic of Hungary, the Republic of Poland and the Slovak Republic on cooperation of the Visegrád Group countries after their accession to the European Union – reflektoval novou situaci, v níž se visegrádské země nacházejí, a Guidelines on Future of Visegrad Cooperation ve stručných tezích nastiňují oblasti visegrádské spolupráce a její mechanismy.

V následujících letech zintenzívnila V4 zejména své zahraničněpolitické aktivity, přičemž se nepotvrdily obavy z toho, že členství v EU povede k útlumu činnosti Visegrádské skupiny. Spolupráce visegrádských zemí naopak získala na intenzitě: Statisticky vzato, každý den, bereme-li v úvahu setkání na nejrůznějších úrovních (od setkání prezidentů až po schůzky nejrůznějších pracovních skupin a spolupráci v občanské rovině) a projekty financované MVF, proběhne nejméně jedna visegrádská akce, což je nejvýmluvnějším důkazem podstaty a smyslu regionální spolupráce visegrádských zemí. Kontinuální prohlubování a zintenzivňování visegrádské spolupráce probíhalo i během následujících předsednictví.

 

Organizační struktura a financování

Visegrádská spolupráce není nijak institucionalizována, v politické rovině funguje na principu pravidelného setkávání jejích představitelů na různých úrovních (od prezidentů a předsedů vlád až po expertní konzultace). Jednou ročně se koná oficiální summit premiérů, v období mezi těmito summity vykonává vždy jedna ze zemí V4 předsednickou funkci. Praktickou náplň dává Visegrádské skupině spolupráce jednotlivých resortních ministerstev, ať už na ministerské úrovni či ve formě práce společných expertních skupin. Jednotlivé resorty si samy organizují setkání ve visegrádském formátu podle svých aktuálních potřeb.

Jedinou pevnou organizační strukturou V4 je Mezinárodní visegrádský fond (http://visegradfund.org/), který byl založen v roce 2000 s cílem napomáhat rozvoji kulturní spolupráce, vědecké výměně, výzkumu a spolupráci v oblasti školství, výměně mládeže a rozvoji přeshraniční spolupráce. Kromě stipendijních programů financuje fond v naprosté většině případů aktivity nevládních subjektů, což podporuje občanskou dimenzi visegrádské spolupráce. Příspěvky do fondu se postupně zvyšují, nyní disponuje fond ročně částkou 10 mil. €, tj. 2,5 mil. € za každou z členských zemí. K tomu přibývají dárci z řad ne-visegrádských zemí, a to jak evropských (Nizozemsko, Švédsko, Švýcarsko), tak mimoevropských (Jižní Korea, Japonsko, USA). S navyšováním prostředků vznikají také nové programy MVF.

Spolupráce zemí Visegrádské skupiny je koordinována ministerstvy zahraničních věcí. Na české straně je koordinátorem V4 Odbor států střední Evropy (OSE). Úkolem koordinátorů je ve spolupráci s dalšími subjekty zjišťování skutečného zájmu o spolupráci ve formátu V4, iniciování a evidence projektových aktivit, identifikace a propojení příslušných expertních orgánů a skupin, vytyčování hlavních oblastí spolupráce Visegrádské skupiny a organizace setkání hlavních představitelů zemí V4. Samotné projektové aktivity útvar koordinátora neprovádí ani neřídí, to je s ohledem na odbornost projednávaných témat plně v gesci kompetentních subjektů.