V Kanadě žije třetí největší česká historická krajanská komunita na světě (po Spojených státech amerických a Argentině). V závěru roku 2022 byly zveřejněny výsledky nejnovějšího sčítání lidu (uskutečněného v roce 2021) obsahující i údaje o osobách, které se k českému původu oficiálně hlásí (98 925). Při srovnání předchozích sčítání počty lehce v posledních dvou dekádách klesají (o cca 7 000 osob), nicméně je zřejmé, že se jedná o statistický údaj, který je při sčítání nepovinný.

Kanada je typickou zemí české emigrace historické i novodobé. Již v polovině 18. století přicházeli do Kanady Moravští bratři. Hlavní evropské emigrační vlny, včetně těch z Česka a Slovenska, přišly ale až v 19. a 20. stol. Jedná se historicky rozdělit o čtyři vlny: před první světovou válkou (počátek v poslední třetině 19. st.); mezi dvěma světovými válkami; po komunistickém puči v roce 1948 a po sovětské invazi v roce 1968; po roce 1990.

První dvě vlny byly charakterizovány hledáním ekonomických příležitostí a zemědělské půdy. Vlna po roce 1920 byla asi největší díky příznivé emigrační politice Kanady. V třicátých létech se k české národnosti oficiálně hlásilo 30 tisíc lidí. Krajané již tehdy hojně zakládali Sokoly. Za druhé světové války přicházeli do Kanady Češi, kteří se pak vraceli ve spojeneckých armádách na evropská bojiště. 

Během studené války se jednalo o emigraci především politického charakteru. Řada Čechů přišla do Kanady přes Německo po roce 1948 a v letech krátce poté. Velká vlna, v počtu asi 300 tisíc osob, přišla po 1968. Obecně lze konstatovat, že generace 1948 a 1968 měly vyšší stupeň vzdělání a zkušeností, což jim zajistilo, v porovnání s dřívějšími vlnami migrantů, lepší socio-ekonomický status v kanadské společnosti. 

Za druhé světové války také došlo k prvnímu sjednocení kanadských krajanů, vzniku Československého národního sdružení v Kanadě (které pod názvem České a Slovenské sdružení v Kanadě existuje dodnes). Působilo ve prospěch ČSR na kanadskou vládu a veřejnost, organizovalo finanční sbírky a nábor dobrovolníků do československých jednotek. Krajané se následně finančními sbírkami podíleli také na obnově poválečného Československa. Po roce 1948 podporovali kanadský fond pro československé uprchlíky. Po Sametové revoluci se nadšeně hlásili k podpoře obnovené demokratické vlasti. Uspořádali například sbírku na pomoc oblastem postiženým povodněmi v roce 1997, a rovněž tak o pět let později. Po roce 1990 řada českých (nejen v Kanadě, ale i v USA usídlených) emigrantů nemohla získat český pas a tím pádem ani v Čechách restituovat svůj majetek. Tato skutečnost v 90. letech velice „znovu ochladila“ vztahy mezi krajany a tehdejší vládní reprezentací. Pozdější novely jim možnost znovuzískat občanství vrátily a kanadští krajané toho ve velké míře využili. Je až překvapivé, kolik českých krajanů v této zemi má české občanství, a tedy nyní i právo být českými voliči, což je pro mnohé velké zadostiučinění, tak že historická křivda z pocitů krajanů pomalu mizí (získaná zkušenost z roku 2019 a let následujících).

Zvláštní skupinu v české novodobé emigraci představuje emigrace českých Romů v několika vlnách od konce 90. let do roku 2008, které v jejich vrcholu přiměly již jednou bezvízovou Kanadu k znovuzavedení víz s ČR v letech 2008-2012. O této emigraci dnes ČR nemá příliš informací, ale stále přichází rodiny, které se tu chtějí usadit. Stává se, že po několika týdnech či měsících si své rozhodnutí rozmyslí a vrací se do ČR, popř. Anglie. Jsou častými klienty konzulátních úseků. Stále požadují české cestovní doklady. Naprostá většina členů této komunity se dobře asimilovala do kanadské většinové společnosti. Jsou ale známy i případy romských gangů, které páchají trestnou činnost. Dodnes se objevují případy končící nařízenou deportací (řešené mezi policií a českými zastupitelskými úřady).

Pro současné krajanství v Kanadě je typické zachování české a slovenské kultury v zahraničí. Výzvou proto bylo odolat tlakům na kulturní a jazykovou asimilaci, což je v kosmopolitním a tolerantním prostředí Kanady velmi snadné. Dnes můžeme říci, že se to podařilo, přinejmenším částečně v kultuře (v jazyce méně), a to především díky kulturnímu přínosu generací vzdělaných lidí po 68. Omezené kontakty s vlastí a s Evropou (a do roku 1989 bez naděje na změnu) znamenaly však ztrátu jazyka u druhé generace. Teprve třetí generace své kulturní a jazykové kořeny opět hledá jako část své vlastní identity v kosmopolitní společnosti. Jinými slovy lidé se cítí být Čechy ve třetí generaci často silněji než v generaci druhé. Jedná se o generační záležitost a odpozorovaný model z mnoha případů. První generace má existenční problémy, ale česky ještě umí. Druhá generace se většinou chce ještě více zařadit a integrovat než rodiče a jazyk rodičů upozaďuje, resp. ho upozadili již rodiče při jejich výchově z praktického důvodu chybějící vize návratu do ČR. Teprve třetí generace se k češtině a svým kulturním kořenům vrací. Zástupci této generace se naopak někdy stávají až českými šovinisty (v dobrém slova smyslu), jak silná je jejich touha poznat zpět vlastní kořeny a propagovat je v multikulturním společenství své rezidentní země, anebo se vrátit aspoň na část života (studentského) zpět do ČR. Toto platí i přesto, že jazyk už často neznají. Podle názoru jejich prarodičů, kteří si češtinu uchovali (a jejich rodičů, kteří sami česky umí jen částečně), toto ale vůbec nevadí. S novou možností obnovení kontaktů s vlastí jsou za návraty ke kořenům u svých vnoučat vděční. S oblibou říkají: „Podmínky našich odchodů z vlasti byly takové, jaké byly (tj. bez vidiny návratu), ale i když se ztratí řeč, nemusí se ztratit současně i kultura.“  Z toho plyne i silný potenciál pro posilování české identity u našich krajanů v zemi. K druhé charakteristice patří, že česko-slovenská vzájemnost zůstala v Kanadě silně přítomná a překonala i rozdělení obou zemí v roce 1993. Cca 60 % krajanských spolků jsou česko-slovenské.

K nejstarším českým komunitám na území Kanady patří krajanská komunita ve Winnipegu. Winnipeg se stal centrem českého společenství již před první světovou válkou.  Při sčítání lidu z r. 2016 se hlásilo k českým kořenům 4 590 osob, z toho k československým 2 155 osob, 2 190 ke slovenským kořenům. V současnosti ve Winnipegu existují dvě spolkové organizace, obě jsou česko-slovenské.

V Kanadě je aktivních kolem 15 spolků. Některé mají pobočky v různých částech Kanady (např. České a slovenské sdružení či Sokol). Vedoucí úlohu v tradičním krajanském hnutí v Kanadě má cca z jedné poloviny stále generace z 80. let, případně také ještě z vlny 1968. Mladí dnes tvoří spíše neformální skupiny a k akcím se připojující v rámci zájmových aktivit (sport, divadlo). Nově se však vazby komunity posilují kolem aktivit českých škol. Ty jsou již plně v režii nové vlny krajanů po roce 1990, ale především po roce 2000. V Kanadě vzrůstá úroveň i počet žáků těchto „sobotních“ škol. Přes silnou přítomnost tradičních krajanských spolků v Kanadě dnes české krajanské školy představují aktivitami již větší polovinu krajanských aktivit v zemi. O jejich narůstajícím významu i v celoamerickém krajanském kontextu přesvědčila v r. 2024 historicky první Konference severoamerických krajanských škol pořádaná v Kanadě (Toronto).

Přehled krajanských spolků je k dispozici zde.