Celkový počet krajanů v Polsku se odhaduje na cca 3 tisíce osob (odhad zastupitelského úřadu ČR ve Varšavě), odhady krajanů samotných jsou ale vyšší, až 9 tisíc osob. Vede je k tomu znalost řady českých jmen v polské společnosti. Soustředěnější krajanská komunita (asi 500 osob) existuje v městečku Zelov (Zelów) u Lodže a jeho blízkém okolí, menší skupinky v několika obcích v Dolním Slezsku (Gesiniec=Husinec). V této oblasti žije kolem 1 000–2 000 Čechů. Na ostatních místech Polska žijí čeští krajané jen jednotlivě, rozptýleně. Existující krajanské komunity jsou pozůstatkem početných komunit evangelických exulantů z pobělohorské doby. Tyto komunity byly později značně oslabeny reemigrací do českých zemí po první a zejména po druhé světové válce (v období dosídlování pohraničí po odsunu Němců). Češi v Polsku prožili svá těžká období především po druhé světové válce, kdy Češi byli násilně vyháněni a jejich majetky zabírány. Přesto se část Čechů do svých domovů po letech opět postupně vrátila. Jejich návrat byl často místními Poláky vnímán s nedůvěrou. Pro mnohé Poláky (a především polské katolické kněze) bylo české obyvatelstvo v Polsku historicky vnímáno ve spojení s evangelíkem, téměř jako nutné synonymum. Byla období, kdy například byl Čechům odpírán přístup do katolického kostela a pohřby se tak musely sloužit dvakrát, jednou v katolickém kostele a podruhé na hřbitově, aby mohli přijít i nekatolíci.

Charakterem se jedná o převážně venkovské obyvatelstvo a obyvatelstvo malých měst. Krajanské spolky v klasickém slova smyslu v těchto exulantských komunitách nepůsobily, krajanské aktivity zde byly neseny vždy ve spojení s evangelickými sbory. Ty kromě svých prvotních církevních funkcí tradičně pečovaly i o výuku češtiny, publikační činnost atp. K zásadní změně došlo po roce 1990, kdy se polská církev otevřela a uznávala u spolků roli církevní i společenskou. Na čas zavládla emancipace, která ale v posledních letech opět začíná být omezována a krajané, zvláště ti, kteří jsou věřícími evangelíky, tuto změnu opět pociťují. Začínají se objevovat jasné náznaky zájmu o návrat do ČR (může se týkat odhadem až 3 000 osob).

V současné době se u většiny mladých krajanů v Polsku již projevuje značný stupeň asimilace s postupnou ztrátou jazyka. Identita krajanů je dána spíš vědomím příslušnosti k exulantské tradici a k církvi. Čeština v rodinách se používá jen zcela ojediněle. Starší generace i někteří mladší lidé češtinu přesto používají, obnovený zájem se projevuje i mezi dětmi. Pokusy o obnovení výuky češtiny a další aktivity, zaměřené na oživení českého prvku byly neseny místním zelovským sborem, který v Zelově v podkroví místního kostela vybudoval muzeum pobělohorského exilu za maximální finanční spoluúčasti České republiky. V letech 1997-1999 poskytla ČR na rekonstrukční a adaptační práce celkem 5,9 miliónů Kč (polská strana přispěla ekvivalentem pouze 0,5 miliónu Kč), v dalších letech pak ČR ještě poskytla další 0,5 miliónu Kč (1999) a 1,0 miliónu Kč (2005), čili celkový peněžní dar ČR na rekonstrukci a provoz muzejních prostor činil 7,4 miliónů Kč. Zajímavostí zůstává, že např. s vybudováním nového kulturního a společenského centra v Zelově, (staré shořelo v roce 1991) pomáhaly do roku 1993 také severoněmecké církevní a občanské spolky.

V současnosti působí v Zelově jediný spolek, který pod vedením místní učitelky usiluje o udržení češtiny mezi místní mládeží. Vznikl v květnu 2010, byl zaregistrován jako český krajanský kulturně-osvětový spolek pod názvem „Sdružení Čechů v Polsku“, se sídlem v Zelově. Nový spolek nemá náboženský charakter a orientuje se především na mladou generaci. Ve Varšavě vznikla v roce 2014 česká škola.

Přehled krajanských spolků v Polsku je k dispozici zde.