---

Arnošt Lustig se snažil zůstat sám sebou za všech situací, do kterých ho složitý osud postavil. Získal za to uznání v celém světě, avšak byl až do konce spojen především se svou zemí, s jejím jazykem a její realitou. Výmluvně o tom svědčí spontánní hlasy účastníků internetových diskusí, kteří reagovali na zprávu o jeho smrti. Ať chceme či ne, jsou taková internetová fóra a blogy odrazem současného stavu myšlení části národa a jejího mínění. Objevily se v nich tyto názory: „Zemřel člověk pevného charakteru, mimořádných lidských hodnot a neuvěřitelné vnitřní síly, která mu umožnila přežít peklo nacistických vyhlazovacích táborů. Jeho neustálý optimismus nás vždy posíloval v těžkých životních situacích.“ Jiný občan se s Arnoštem Lustigem rozloučil slovy: „Odešel velký člověk, velký Čech,velká škoda jej...“

V současné historické etapě globalizace jsme často nuceni se zamýšlet nad složitou otázkou, jaká je vlastně naše národní a středoevropská identita, z jakého kulturního, náboženského a etnického bohatství vychází a jak ji souhrnně nazvat a bránit. Jednu z odpovědí můžeme nalézt i v reakcích na smrt pana Arnošta Lustiga. Je příznačné, že se s ním občané naší země loučili jako s velkým Čechem. Je to jedna z příznivých zpráv o naší vlastní identitě. Lustig byl jedním z plejády velkých Čechů židovského původu, kteří i v nejtěžších životních zkouškách hrdě připomínali své kořeny, ale současně byli syny českého národa v tom nejlepším slova smyslu. Říká se, že pro autora je největší možnou poctou, když něco z jeho díla zlidoví, přejde do obecného povědomí národa. Ačkoliv psal náročnou literaturu, přesto jsme byli svědky toho, že některé jeho výroky přešly do lidového povědomí – jako například krédo z knihy Dita Saxová: „ Život není to, co chceme, ale to, co máme". I když většina literárního odkazu Arnošta Lustiga se zabývá extrémní lidskou zkušeností okolo tragédie holocaustu, přesto můžeme říci, že v jakémkoliv historickém okamžiku - i v současnosti - lze v jeho díle najít inspiraci a aktuální vzkaz.

Arnošt Lustig se narodil v rodině pražského maloobchodníka. V roce 1941 byl z rasových důvodů vyloučen ze školy a poté se učil krejčím. V roce 1942 byl transportován do terezínského ghetta, následně prošel Buchenwaldem a Osvětimí. V březnu 1945 uprchl z pochodu smrti do Dachau a do konce války se skrýval v Praze. Po válce vystudoval žurnalistiku a působil v několika denících a v rozhlase. Pracoval rovněž jako reportér a režisér Československého rozhlase, redaktor Mladého světa a scénárista na Barrandově. V roce 1968 odešel přes Itálii do Izraele, poté do Jugoslávie, kde pracoval v záhřebském filmovém studiu, a nakonec skončil v USA. Tam přednášel na několika univerzitách a v roce 1973 se uplatnil na Americké univerzitě ve Washingtonu.

Arnošt Lustig byl autorem řady knih, napsal několik scénářů a podle jeho děl vznikly úspěšné filmy. Hned od počátku se hlavním tématem knih autora, který bývá řazen k tzv. druhé vlně válečné prózy, stal holokaust z pohledu jedince. Debutoval povídkovými soubory Noc a naděje (1957) a Démanty noci (1958). Podle první knihy natočil Zdeněk Brynych film Transport z ráje, podle povídky Tma nemá stín z druhé knihy natočil Jan Němec Démanty noci. V 60. letech mu vyšly další knihy, především Dita Saxová (1962) a Modlitba pro Kateřinu Horowitzovou (1964), které patřily k vrcholům jeho tvorby. V roce 1979 vyšla v Torontu u manželů Škvoreckých kniha Nemilovaná: Z deníku sedmnáctileté Perly Sch. o židovské dívce donucené okolnostmi k prostituci. V 90. letech minulého století Lustig vydal další knihy a začínaly vycházet jeho sebrané spisy, často s přepracovanými verzemi. V roce 2003 byl nominován za román Krásné zelené oči na Pulitzerovu cenu v kategorii próza. V roce 2008 získal mezinárodní literární Cenu Franze Kafky. V roce 2009 byl Arnošt Lustig mezi 14 nominovanými na mezinárodní Man Bookerovu cenu, mezinárodní obdobu známého britského literárního ocenění.

Lustigovy literární příběhy vyzdvihují vnitřní síly člověka, které mu umožňují čelit ponížení a uchovat si lidskou důstojnost i v situacích krajního ohrožení. Prastará židovská existenciální zkušenost se v něm propojila s realitou střední Evropy, kde historie byla často násilně přervána, kde se dějiny měnily v absurdní anekdotu a absurdita se stávala dějinami. Syntéza těchto zkušeností však v jeho životním krédu ani v jeho díle nevedla k pesimismu, ale vyústila ve schopnost na jedné straně vidět a popsat lidskou bytost v celé šokující škále dobra a zla, kterého je schopna, a na straně druhé - v umění udržet si optimismus a vychutnávat život Je to právě tato nedogmatická a neobyčejná šíře pohledu, která činí Arnošta Lustiga unikátním a cenným pro mnoho dalších generací. Vyjádřil tento postoj mimo jiné v knize „K věci, Lustigu“ (Tachles, Lustig) z roku 2010, která formou rozhovoru zachycuje jeho názory: „ ... ono se říká, že člověk má dvě oči. Jedním okem vidí tu veselejší stránku a tím druhým tu vážnější ...“

Velký spisovatel a velký Čech Arnošt Lustig dokázal zachytit tragédii i velkolepost lidské bytosti. Žil na mnoha místech ve světě, nejvíce doma se ale cítil v Praze. Díky své neúnavné činnosti, vtipným glosám a komentářům se stal jedním z nejlepších „vyslanců“ československého a českého státu a jeho kultury. Málokdo se tolik zasloužil o dobré jméno Česka jako právě on. Je a zůstane jedním z mála Čechů, kteří jsou známí daleko za hranicemi naší země a jejichž dílo bude vždy aktuální.

Ministerstvo zahraničních věcí ČR, KSAP, Ondřej Kašina s úpravami Jiřího Kuděly, 26.2.2011