Základem spolupráce je North Seas Energy Cooperation (NSEC), platforma Evropské komise a pobřežních států, která koordinuje plánování pobřežní (offshore) větrné energie, přenosových sítí a výroby zeleného vodíku. Na Summitu Severního moře v Hamburku v lednu 2026 zmíněných devět států podepsalo Investiční pakt pro offshore větrné elektrárny, který počítá s výstavbou 15 GW nových kapacit ročně mezi lety 2031–2040 a s mobilizací až 1 bilionu eur soukromých i veřejných investic.

Jedním z problémů mezinárodních projektů doposud bylo rozdělení nákladů a přínosů. Aby se tento problém vyřešil, státy chtějí zavést novou metodu financování prostřednictvím Evropské investiční banky (EIB) a programu EU na podporu investic InvestEU, která usnadní společné financování a plánování větrných projektů. Zúčastněné státy se dále zavázaly ke sdílení vyrobené energie prostřednictvím společné infrastruktury (Nizozemsko s tím má zkušenosti prostřednictvím kabelu Lionlink se Spojeným královstvím. Tento kabel propojuje nizozemskou větrnou farmu přímo s britskou vysokonapěťovou sítí). V neposlední řadě se diskutovalo o bezpečnosti silových kabelů, nutnosti vytvoření větší jistoty pro stavitele větrných elektráren a potřebě standardizovat technické komponenty, jako jsou kabely a rozměry turbín, aby se snížily výrobní náklady.

Podle evropské obchodní asociace WindEurope investuje průmysl v příštích pěti letech 9,5 miliardy eur do rozšíření dodavatelského řetězce. Offshore větrné parky nejsou jen o samotných větrných turbínách. Každý projekt zahrnuje masivní ocelové konstrukce (základy, věže, přechodové kusy), elektrické systémy (kabely, transformátory, rozvodny), specializovanou logistiku, přístavy a instalační lodě, digitální technologie pro řízení, prediktivní údržbu a kybernetickou bezpečnost a stále častěji i napojení na výrobu zeleného vodíku přímo na moři. Evropská komise i průmyslová asociace WindEurope zdůrazňují, že bez masivního rozšíření dodavatelských řetězců v celé Evropě nelze dohodnutý záměr naplnit. Právě zde se otevírá prostor i pro firmy ze střední Evropy.

Český průmysl by zde mohl těžit z tradice v přesném strojírenství, svařování a výrobě ocelových konstrukcí. Komponenty jsou již nyní často vyráběny vnitrozemskými dodavateli a následně transportovány do přístavů v Německu nebo Nizozemsku. Lze očekávat poptávku po vysokonapěťových komponentech, řídicích systémech, senzorech a softwaru. České firmy zaměřené na průmyslovou automatizaci, SCADA (průmyslové řídící a dohledové) systémy či výkonovou elektroniku mohou vstupovat do projektů jako subdodavatelé velkých evropských hráčů. Široké pole možností se otevírá při ochraně podmořských kabelů a digitálních systémů, kde český IT sektor může nabídnout řešení v oblasti monitoringu, datové analytiky, AI predikce poruch nebo kybernetické bezpečnosti.  S projekty naplánovanými do 30. a 40. let poroste poptávka po inženýrských kapacitách, certifikacích, testování a technické poradenství a i zde jsou dobře přenositelné zkušenosti českých firem.

Budování offshore větrných elektráren v Severním moři představuje pro Českou republiku šanci zapojit se do jednoho z nejrychleji rostoucích odvětví, diverzifikovat export a posílit technologickou suverenitu. Firmy, které se začnou orientovat v tomto ekosystému včas, mohou získat dlouhodobé kontrakty na desetiletí dopředu. Severní moře se tak může stát reálným zdrojem růstu i českého hospodářství.

Arthur Polzer, obchodně-ekonomický diplomat