Český export naráží na své limity

Nedostatek pracovních sil, posilování koruny, protekcionismus ve světovém obchodu, závislost na určitých trzích a odvětvích – to vše vytváří limity pro další růst českého exportu. Předseda Asociace exportérů Jiří Grund patří k těm podnikatelům, kteří v této situaci vidí konec zlaté éry českého exportu.

Asociace exportérů v současné době varuje především před důsledky tlaku na nadměrné a skokové zvyšování mezd, kterému je těžké vzhledem k nedostatku pracovníků čelit. K tomu je nutné připočíst posilující korunu. Českým firmám podle Grunda hrozí, že se bude snižovat jejich konkurenční schopnost.

„Musíme realisticky počítat s tím, že v případě některých výrobců tamní zaměstnanci prostě odcházet budou,“ říká Jiří Grund – sám úspěšný podnikatel a zakladatel firmy, která vyváží koupelnové předložky do desítek zemí světa. „Vše se komplikuje tím, že se sem nepouštějí zahraniční pracovníci. Ti by přitom u nás velice rádi pracovali,“ upozorňuje Grund.

Poslední Exportní fórum jste zaměřili na diskusi o tom, jestli končí zlatá éra českého exportu. Končí podle vás?

Náznaky, že končí, tu rozhodně jsou. Další růst českého exportu naráží na limitující faktory. Především to je trh pracovních sil, kterých je nedostatek. Objevují se nerealistické požadavky na zvyšování mezd, v některých případech odbory požadují i 30procentní nárůst. Zaznamenáváme hrozby, že pokud zaměstnavatel na takové požadavky nekývne, zaměstnanci budou odcházet jinam. My upozorňujeme, že právě takové nadměrné požadavky jsou limitujícím faktorem českého exportu. Vedou ke snižování konkurenceschopnosti exportérů. Rádi bychom zaměstnancům přidávali co nejvíce, ale musíme se starat také o naši konkurenceschopnost. Skokový nárůst mezd, tak jak s ním souhlasila i část odstupující vlády, považujeme za velkou hrozbu už pro blízkou budoucnost.

Když mluvíte o limitech růstu, nejde zkrátka o vývoj, který souvisí s přirozeným hospodářským cyklem? Nebo jsme se podle vás dostali do problémů, které mohou mít dlouhodobější následky?

Zcela jistě jde o ty dlouhodobější následky. Žádná ekonomika na světě by nebyla schopna čelit tak vysokému růstu mezd, absorbovat takové mzdové náklady, promítnout je ve svých cenách a zároveň přitom neztratit konkurenceschopnost. Ohroženy jsou naše zakázky, v řadě případů bude nutné omezit výrobu.

Obáváte se, že v současné situaci nedokážete mzdovým požadavkům čelit?

Je to těžké. Ale řešení by tu bylo. Vše se komplikuje také tím, že se sem nepouštějí zahraniční pracovníci. Ti by přitom u nás velice rádi pracovali. Vytvářejí se tady umělé administrativní překážky. A my už realisticky musíme počítat s tím, že v případě některých výrobců tamní zaměstnanci prostě odcházet budou. Budou odcházet do automobilového průmyslu, kde mají oproti jiným odvětvím podstatně větší marže a kde jsou také vyšší možnosti zahraničních vlastníků zvyšovat mzdy. Budou nám přetahovat, lanařit zaměstnance, což se už děje.

Co říkáte argumentu, že v Česku potřebujeme výrobu s vyšší přidanou hodnotou a že by tuzemští pracovníci měli být také lépe ohodnoceni?

Samozřejmě, že ano. Ale všechno má svůj vývoj. Nemůžeme mít najednou mzdy jako v Německu, které má mnohem silnější ekonomiku. V Česku se ve skutečnosti nevyrábí výrobky s nižší přidanou hodnotou než jinde. Je ovšem třeba rozlišovat mezi technickou a ekonomickou přidanou hodnotou. Technická přidaná hodnota je vysoká, ale české firmy jsou často subdodavateli svých německých matek. Prodávají své výrobky za smluvní ceny, které nejsou finálními cenami. To veškeré údaje o ekonomické přidané hodnotě zkresluje. Můžeme být samozřejmě rádi, že zahraniční majitelé dávají českým zaměstnancům práci, ale toto bychom si měli uvědomovat.

Konec příznivých faktorů

 

Z hlediska firem s českými vlastníky, jako jste vy, je ten pohled určitě jiný. Co by se dalo udělat pro to, aby se tyto české firmy staly ještě konkurenceschopnějšími?

Děláme, co můžeme. V posledních pěti letech jsme mohli těžit ze tří příznivých faktorů – intervencí České národní banky, nižších bankovních úroků a možností získat dotace. Pro české exportéry to byla obrovská příležitost, jak získat finance a nakoupit moderní technologie za poměrně výhodných podmínek.

Stalo se tak? Nakoupily české firmy moderní technologie?

Domnívám se, že ano. Kdo je schopný, tak je nakoupil. Pokud to někdo projedl, projeví se to už v nejbližší době, protože kurz naší měny teď zamířil jinam a koruna poměrně výrazně posiluje. Jistě, firmy se zajistily proti měnovým rizikům. Ale není to navěky. Banky nabízejí hedging na rok, dva, maximálně tři roky. Podmínky pro české podnikatele se teď budou přitvrzovat. Kdo se na to připravil, zachová si konkurenceschopnost. Kdo se nepřipravil, bude na tom hodně špatně.

Jestliže české firmy nakoupily moderní technologie, nemůže to být signál, že zlatá éra českého exportu přece jenom u konce není?

Zlatá éra je u konce, jsou tu ty limity růstu, o kterých jsem mluvil. Teď nastane tvrdý konkurenční boj a firmy navíc budou čelit nevybíravým tlakům odborů. Nemusí to být stejné ve všech odvětvích, některé branže jsou na tom hůře než jiné. Tak třeba textilní průmysl vykázal během tří čtvrtletí letošního roku růst o necelé jedno procento, ale nárůst mezd dosahuje 8,5 %. Textilní průmysl je daleko citlivější v tom, že tady prostě lidé nahraditelní nejsou. Automatizace a robotizace není možná všude. A růst mezd se musí projevit v cenách výrobků. Obecně platí, že české výrobky jsou v určité cenové kategorii. Snažíme se samozřejmě dostat do vyšší kategorie, ale ne vždy se to daří. Žádný odběratel nebude akceptovat, že mu budeme zvyšovat ceny o deset procent ročně. České firmy tedy budou přicházet o zakázky.

Říkáte, že řešením by bylo přijímání pracovníků ze zahraničí. Máte na mysli kvalifikovanou pracovní sílu nebo tu méně kvalifikovanou?

Jakoukoliv. Velká poptávka po zaměstnancích je prakticky všude – ve spotřebním průmyslu, v lehkém i těžkém průmyslu.

Může v tomto pohledu pomoci školství?

Ano, ale až v dlouhodobějším horizontu. Také by se měl změnit přístup rodičů. Často nechtějí dát své děti na technické obory, i když by se z nich díky tomu stali kvalifikovaní odborníci, kteří budou velmi dobře vydělávat. Raději je posílají studovat obory, které nemají praktické využití. Nebo jen velmi omezené.

Vzestup protekcionismu

 

Vaše rodinná firma Grund chystá výrobu ve Spojených státech. A váš syn mluvil o tom, že chce v Americe budovat druhou nohu pro případ, že by se tady cokoliv stalo. To souvisí s těmi problémy, o kterých mluvíte?

Nepochybně také. Americký trh má svá specifika. Domácí výrobci tam dostávají přednost, jsou tam poměrně vysoká dovozní cla. V případě našich koupelnových předložek dosahují deseti procent.

To je tedy další bariéra růstu našeho exportu? Protekcionismus, ochranářské bariéry ve světě…

Samozřejmě. Možností, jak tomu čelit, je vyrábět i někde jinde než v Česku. V případě Spojených států je navíc výhodou daleko příznivější pracovní prostředí než u nás. Z hlediska českého exportu a české ekonomiky je ale samozřejmě stěhování výroby ztrátou. Pracovní místa se přesunou jinam.

Produkce vaší firmy jde z devadesáti procent na export. Zmínili jsme Ameriku, ale na dalších trzích je to podobné. Rusové také prosazují lokalizaci, což v jejich případě souvisí s tím, že mají napjaté vztahy se Západem.

Musíte být v této situaci mnohem aktivnější. V Rusku jsme museli koupit velkoobchod, abychom mohli distribuovat naše výrobky, v Americe si musíte zřídit výrobu. Ukazuje se, že právě to bude základní předpoklad, abyste tam uspěl s naším, českým know-how. Ale musíte vyrábět tam. A podobné to je i jinde.

Co Čína? Tam jste byli podvedeni…

Naštěstí jsme v tomto případě vyhráli, naši ochrannou známku Grund jsme uhájili. Takže v Číně naše aktivity obnovujeme. Jsme teď ale mnohem opatrnější. My pro Číňany samozřejmě nejsme tak významní partneři. Ale podívejte se třeba na automobilku Škoda. Jakmile tam přesune výrobu, musí Číňanům předat své know-how.

Euro? Záleží na podmínkách

 

Asociace exportérů poukazuje nejenom na posilování koruny, ale také na značnou volatilitu jejího kurzu. Jste tedy pro rychlé zavedení eura?

Jsme pro zavedení eura, ale ne rychlé. Evropská unie se dnes potýká se spoustou problémů, Británie z EU odchází. Unie se otřásá, v Itálii a Španělsku sílí separatistické tendence. Neříkáme ale, že euro nechceme. Společná měna má svoje výhody, zbavili bychom se kurzového rizika. Bude záležet na tom, za jakých podmínek bychom do eurozóny vstupovali.

Co v současné situaci očekáváte od českého státu?

Od počátku, tedy od roku 2002, kdy vznikla Asociace exportérů, jsme vždy říkali, že chceme, aby stát vytvořil mantinely a poskytl nám prostor k našim aktivitám. Stát by měl stanovit mantinely a dál se nám do toho příliš neplést. A je samozřejmě na nás, abychom vytvářeli přidanou hodnotu, odváděli daně. Důležité je také to, abychom jako firmy s českými vlastníky měly stejné podmínky jako velcí zahraniční investoři. Ti získávali investiční pobídky ve formě desetiletých daňových prázdnin, zatímco my platíme daně jako mourovatí.

Jak vnímáte skutečnost, že naši exportéři jsou z velké části závislí na trzích Evropské unie?

Trh Evropské unie je pro nás největší a nejdůležitější. To je realita. Byla tady spousta naivních představ o tom, jak budeme ve velkém exportovat do Brazílie, Kazachstánu, Uzbekistánu nebo Ruska. Jenže pro nás je nejpřirozenější – a také nejlepší – vyvážet do Evropské unie. Je samozřejmě potřeba rozšiřovat teritoriální záběr našeho exportu, ale nejde to udělat skokem. Podobně je potřebné usilovat o odvětvovou diverzifikaci. Sebemenší otřes v automobilovém průmyslu bude mít pro českou ekonomiku fatální důsledky.

Mnozí asi budou mít pocit, že to s vašimi pesimistickými vizemi přeháníte. Není vaší strategií tak trochu přehánět?

Vůbec ne. Vycházíme z našich zkušeností, mnozí z nás ve vedení Asociace exportérů už leccos absolvovali. Nejsme zrovna nejmladší pánové. Varujeme, zvedáme prst. Jsme teď na vrcholu, ale upozorňujeme, že může následovat sešup dolů. Jsou tu jasné signály, že nemůžeme jít pořád nahoru. Vyhodnocujeme nejnovější informace, sledujeme, co se děje, a upozorňujeme, jaké to může mít důsledky.

JAN ŽIŽKA