Seamus Heaney bude chybět nejen Irsku

Zpráva o úmrtí irského básníka Seamuse Heaneyho nutně způsobí velkou ránu celé irské společnosti

Tomáš Kafka

Neumím si představit, že by jiný autor v celém světě mohl vyvolat ve své domovině podobné emoce. Důvodů pro toto tvrzení je celá řada, nicméně nerad bych ve svém holdu vůči této velké osobnosti moderních dějin sklouzl do polohy účetnické. Bylo by však nespravedlivé, kdybychom rozměr osobnosti Seamuse Heaneyho omezili pouze na fakt, že byl jedním ze čtyř irských nositelů Nobelovy ceny za literaturu.

Pro docenění celospolečenského významu Heaneyho je třeba si uvědomit následující rámec. Irská společnost prošla od vyhlášení své státní samostatnosti před bezmála sty lety řadou výrazných proměn. Ne vždy bylo snadné udržet historickou paměť a kontinuitu a ne vždy se to Irům v jednotlivých případech podařilo. Přesto dnes platí irská společnost za jednu z nejtradičnějších a irské tradice za ty celosvětově nejpopulárnější. Za tento „kapitál“ vděčí Irové především své slovesnosti (nikoliv výmluvnosti) a autorům, jako je právě Seamus Heaney.

Pěstujte brambory

Ačkoliv se Heaney narodil v Severním Irsku, Irové po celém ostrově brali jeho osobní účast na všech zásadních historických událostech v obou částech ostrova za zcela samozřejmou. Nešlo přitom jen o fyzickou prezenci, ale o určitý duchovní rozměr, ne-li útěchu, kterou bylo možno vyjádřit slovy, že „není ještě vše ztraceno či zmařeno, neboť ještě tu jsou s námi lidé jako Seamus Heaney“. Nutno podotknout, že Heaney těmto očekáváním zpravidla dostál a že v případě jeho obliby nešlo nikdy o prázdný či jakkoliv nafouklý kult.

Zdaleka však nešlo jen o roli společenské autority. Neméně důležitou byla též role skutečně čteného a inspirativního básníka, pod jehož vlivem – jak legenda praví – se například irská městská mládež v 80. letech začala zajímat o pěstování brambor, neboť právě Heaney ve svých verších vykreslil opravdovost rurálního života natolik sugestivně, že si to i největší pochybovači chtěli alespoň jednou sami vyzkoušet.

Heaney sám byl schopen brát svoji roli v irské společnosti – natož na mezinárodní scéně – s nadhledem a humorem. Vzpomínám si velmi dobře, jak se smál, když jsem mu sdělil, že v Lidových novinách čeští novináři „oslavili“ udělení Nobelovy ceny Heaneymu přetištěním básnického falsifikátu z pera Ivana Wernische, předstírajícího, že je slavnějším irským kolegou. Tato mystifikace Heaneymu podle jeho vlastních slov daleko více lichotila než jakýkoliv projev ceremoniálního formalismu. Jeho radostný smích a výkřik „that´s wonderful“ mi stále ještě zní v uších.

Skutečnost, že Heaney měl smysl pro humor, však nesmí zakrýt jeho celkový význam, který se stavěl k reálným problémům tohoto světa čelem a nebál se zajít ani do míst nefalšované vážnosti a osobního etického nasazení. Ne náhodou inspirovala Heaney báseň „ Z republiky svědomí“ vznik tradice, kdy dublinská nezisková organizace Frontline, která se snaží celosvětově pomáhat obhájcům lidských práv v ohrožení, uděluje titul „velvyslance republiky svědomí“, který je minimálně právě v komunitě těch, které mají tito velvyslanci zastupovat, brán velmi vážně. Nás v České republice může těšit, že vůbec prvním nositelem tohoto titulu v roce 2003 se stal Václav Havel.

Na straně života

Nyní se bude muset Irsko – a nejen Irsko – vyrovnat s Heaneyho absencí. Prvotní útěchou může bezpochyby být recitace Heaneyho veršů, která je pro mnoho Irů dnes stejně tak samozřejmá, jako pro českou společnost v 60. letech recitace Seiferta či Nezvala. Tyto verše přitom mohou povzbudit nejen svojí úspornou melodičností, ale též poselstvím; Heaney pevně věřil, že právě poezie stojí na straně života a svým generováním nových forem a nového pojmenování světa vezdejšího překonává lidské obavy z prázdna a zbytečnosti. Smrt je sice „temná a plna chvění“, nicméně je to právě ona, kdo dává člověku pocit absolutna.

Jsem přesvědčen, že určitým zprostředkovaným dotykem s absolutnem bylo pro Heaneyho (nejen) irské čtenáře setkání s tímto mužem ať již v podobě jeho veršů či dokonce osobně. Pro mnohé z nich bylo úlevné žít s pocitem, že na tomto světě i díky němu „nejsou sami“. Nyní si budou muset vystačit s pocitem vděčnosti, že něco takového alespoň mohli v minulosti zažít.

^{Autor je velvyslancem v irsku}