Jak vznikla myělenka založit ve Vídni Kulturní klub?

V roce 1968 po invazi pěti spřátelených zemí do Československa, opustily desetitisíce lidí  z nejrůznějších důvodů svou rodnou zem. Pro nově příchozí z roku 68,  kteří sami o sobě tvořili naprosto různorodou paletu, byla situace české menšiny ve Vídni velice nepřehledná. Česká menšina byla od r. 1948 rozdělena na dva tábory: jeden, který nesouhlasil s režimem v Československu a menší tábor, který zaujal kladný postoj k vývoji v ČSSR a spolupracoval s tamním komunistickým režimem.

Někteří příchozí nemohli ani v novém prostředí popřít svoji aktivitu a  „nabízeli“ své síly českým menšinovým spolkům tzv. demokratického proudu. Většinou však těmito spolky nebyli akceptováni, výjimku v tomto smyslu představoval pouze Sokol.

Ti, kteří se nezabývali politickou orientací menšinového spolku, našli možnost zapojení v např. v ochotnickém divadelním spolku Vlastenecká Omladina.

Na tomto pozadí nezbylo emigrantům než si založit vlastní spolky - Český katolický klub (1972), Nová Vlast a i  Kulturní klub Čechů a Slováků v Rakousku (1974). Dlouholetá pokladní a čestná členka Ludmila Líbalová ve vzpomínkovém rozhovoru „Kulturní klub oslavuje- 1999“: „ Všechno začalo v jedné hospodě v 5. okrese. Tam se scházela zpočátku menší skupina „osmašedesátníků“, aby si popovídala, informovala se vzájemně o svých zkušenostech v nové zemi. Postupně nás přibývalo, cítili jsme stále silněji potřebu, se někde, kde budeme sami, scházet, abychom si mohli nejen popovídat, ale i se pobavit a poučit. Takže myšlenka založit nějaký spolek byla na světě. Chtěli jsme zorganizovat společenství , které by bylo pod střechou Menšinové rady, obrátili jsme se na ni písemně, ale odpovědi jsme se nedočkali. Takže ustavující schůze spolku, který jsme nazvali Kulturní klub Čechů a Slováků v Rakousku se konala 30. října 1974 v kavárně Falstaff, na rohu Währingerstrasse.„

 

Jaké jste měli těžkosti a naopak kdo Vám v Rakousku nejvíce pomáhal?

Kulturní klub usiloval od počátku o kontakty s tradičními organizacemi české menšiny. Jeho orientace i program, které v menšinovém životě působily jako nezvyklé novum, narážely na nepochopení a velmi omezenou vstřícnost.

Mezi zakladatele, čestné předsedy, členy a příznivce patřili i patří například režisér Vojtěch Jasný, dirigent prof. Martin Turnovský, dirigent Rafael Kubelík, kancléř prezidenta Havla Ivan Medek, Deisy Waldstein-Wartenberg, spisovatel Pavel Kohout, novinářka Barbara Coudenhove-Kalergi, ministr Karl Schwarzenberg, dr. Jiří Gruša a od roku 1989 a pozdější  velvyslanci, velvyslankyně bývalého Československa, veliké  podpory se Klubu dostalo od již zmíněného dr. Jiřího Gruši i v jeho další funkci jako ředitele Diplomatické akademie ve Vídni, a mnoho dalších.

Motorem činnosti Kulturního klubu byl socialista a novinář Dr. Přemysl Janýr, který byl zaměstnán na Spolkovém kancléřství v kanceláři Dr. Bruna Kreiského, (Přemysl Janýr byl mj. pověřen péčí o chartisty) společně s Dr. Heinz Fischerem a Bruno Aignerem. Toto postavení umožňovalo spolupráci s mnohými demokraticky smýšlejícími politiky různých táborů, s velvyslanci a úředníky Rakouského velvyslanectví v Praze, s ministrem, ministryní či úředníky rakouského ministerstva zahraničí, vědy, kultury a školství. KLUBU se tudíž dostávala odpovídající podpora a uznání.

Uvedu pouze jednu vzpomínku, již z doby mého předsednictví KLUBU.

Na pietní akci u příležitosti kulatého výročí prvého prezidenta Československa T.G. Masaryka, která se konala u jeho vzpomínkové desky (již inicioval Kulturního klubu) umístěné na Petersplatz ve Vídni,  byl pozván též tehdejší prezident Rakouska dr. Rudolf Kirschläger. Netušili jsme, že již byl v této době  těžce nemocný, ale i přesto několik dnů před svou smrtí stačil vlastnoručně podepsat dopis s omluvou jeho nepřítomnosti na akci.

Těch, kteří pomáhali, o tom by bylo povídání na mnoho stran, o těch, kteří spolku házeli klacky pod nohy je jen trochu méně.

Kolik jste měli členů a příznivců?

Na začátku snad kolem sta nebo dvě stě členů, později počet stoupal až přes tisíce členů a několik set příznivců. 

Snažil se Váš časopis přiblížit Čechům a Slovákům v exilu také dění v Československu a v dalších státech za železnou oponou?

Když prolistujete Klubová vydání zjistíte, že se redakce význačně věnovala dění v Československu, ale také informovala o českém exilu ve světě.

Vedení Klubu zasílalo pravidelně protestní dopisy na Zú ve Vídni a do Prahy na příslušná místa. Také organizovalo letní tábor pro děti z rodin postižených politickým režimem, uspořádalo několik sbírek pro stejně postižené.

Při příležitosti osmdesátých narozenin básníka a spisovatele Jaroslava Seiferta pořádal KLUB na jeho poctu slavnostní matiné, (vedení Klubu bylo s básníkem v písemném styku) a vydal pro své členy ve sto padesáti číslovaných exemplářích faksimile autorova rukopisu  s kresbami Františka Bidly.

Jaký byl vztah k velvyslanectví komunistického Československa? Měli jste obavy z dohledu nebo z pronásledování?

ANO, měli.

Zapojení se do činnosti některého spolku tzv. demokratického proudu, neslo v sobě nebezpečí zvýšené pozornosti Státní bezpečnosti vůči příbuzným uprchlíka v totalitním Československu. Osa špionážní činnosti byla jak je známo ve Vídni, jejímž centrem bylo tehdejší velvyslanectví ČSR. Pravidlem bylo telefonické vyhrožování a odposlechy, vylamování poštovních schránek spojené se ztrátou obsahu, atd.

Jak jsem již uvedla, vedení Klubu i přes tyto oprávněné obavy, zasílalo pravidelně protestní dopisy na ZÚ ve Vídni a do Prahy na příslušná místa, pořádalo demonstrace i před ZÚ. Činovníci nebo i někteří členové  KLUBU byli sledováni, (o výjezd na pohřeb rodinného příslušníka mohli pouze snít), ale i v řadách Klubu byli udavači. Nebylo by bez zajímavosti tuto dubu historicky zpracovat a prozkoumat, a pokud nebyly tyto zprávy z kartonovány, asi budou pro nás i šokujícím poznáním, kolik lidí, zde ve Vídni, StB donášeli. Na ZÚ byl určitě veden také nějaký archív. Tato doba není ještě plně prozkoumána.

Vzpomínám si na po Vídni rozšířenou pomluvu týkající se pátera Novotného, který byl osočován z udavačství. Bylo tomu ovšem přesně naopak, on sám byl českou tajnou policí sledován. Nebo případ pátera Millera, (kterého jsem osobně dobře znala a sama jsem dlouho nemohla této skutečnosti uvěřit), který jak bylo doloženo pro StB pracoval.

Na jakou událost v historii klubu nejraději vzpomínáte?

Bohužel si nejvíce pamatuji na tzv. průšvihy – nerváky, které ale nakonec dobře dopadly.

Například, pět minut před přestavením volá hlavní představitel, že ve Vídni zabloudil ...,

nebo hodinu před přestavení se divadelnímu souboru na cestě rozbil autobus...,

na Klubové akci, která se konala na ZÚ, jsem měla začít projevem a představit aktéry večera, ale ještě pět minut před začátkem jsem seděla daleko od velvyslanectví lapená v taxíku a obklíčená nekonečnou řadou dalších automobilů, s materiálem a s vědomí, že včas nedojedu...,

moderátorka večera měla pouze kvůli bouračce půl hodinové zpoždění...,

kolegyně která měla veškeré zasedací plány prodaných vstupenek plesu nedošla...,

ale také i na překvapivé davy lidu, asi kolem pěti set, při zahájení umělecké výstavy s názvem Integrace v emigraci, českých a slovenských výtvarných umělců tvořících v Rakousku v jedné galerii  v prvním okrese, přeplněný sál Diplomatické akademie (překročení policejně dovoleného počtu osob), přeplněny sál místnosti sokolské jednoty X – vzpomínková akce Dr. Holub, prezentace ve vídeňském parlamentu a pražském Senátu.

Pěkných vzpomínek mám za ty leta velice mnoho – například na diskuze: Bruno Aigner, Karel Schwarzenberg, Pavel Kohout, Pavel Medek, Rudolf Kirschläger, Jiří Gruša, B. Coudenhove-Kalergi mnoho a mnoho dalších, a to jsem vůbec nejmenovala  herce, hudebníky,zpěváky, vědce, výstavy, koncerty atd., ale jak jsem již uvedla, pokud to nejsou „nerváky“ splývají mi s pocitem dobře vydařených akcí. 

Co byste si přáli v životě české menšiny v Rakousku uskutečnit v budoucnosti?

Mohu odpovědět pouze za sebe :

Aby se dovedla vcítit do druhého, zbavila se nedůvěry (My a Vy), akceptovala různé názory bez jejich zatracování, nebrala (funkcionáři) sama sebe smrtelně vážně. Aby si byla vědoma, že rozdíl není to, co máte zničit, ale začlenit, a že jak se vyjádřil Jiří Gruša:“... jazyk domluvy je jazyk jazyka...“. A konečně aby se v budoucnu česká menšina spojila v jeden celek bez „zbavení se“ individuálnosti za účelem smysluplného rozvoje a udržení  “českého” elementu ve Vídni, resp. Rakousku.

www.kulturklub.at
info@kulturklub.at