POCTA JANU Z JENŠTEJNA - PROF. ZDENKA HLEDÍKOVÁ, CSc.

 

Jan z Jenštejna (*1347/48 - +1400)

            S osobností pražského arcibiskupa Jana z Jenštejna se návštěvník Říma může přímo i zprostředkovaně setkat na více místech Města. Jenštejn je pohřben zde, v bazilice Santa Prassede.   Výročí úmrtí tohoto muže se stalo podnětem pro dnešní slavnostní večer.

            Nejprve ale dovolte malou poznámku ke tvaru jména, jak jste ho viděli na pozvánce: di Jenzenstein. Tak se arcibiskup píše ve všech latinských pramenech –a jinojazyčné z jeho doby nejsou. S touto formou jména pak vešel do světové literatury a encyklopedií. Rodový hrad Jenzenstein u Prahy má ovšem běžnou českou formu jména: Jenštejn – a sama budu dále užívat tuto formu.

            Nejprve se poněkud podrobněji seznamme s životními osudy. Osobnost Jana z Jenštejna, výjimečná inteligencí, vzděláním, vlastní tvorbou, může posloužit i jako modelový příklad hierarchy středoevropské země, který se dostal do konfliktu se svým panovníkem, představitelem světské-státní moci. Hierarchové stejného osudu a typu jistě nechyběli ani v jiných zemích, stačí vzpomenout anglického Tomáše Becketa. Také nebyl Jan z Jenštejna v českých zemích první a bohužel ani poslední, koho pro zásadový postoj stihl podobný osud vyhnance z vlasti. Ale stejně tak nebyl z pražských hierarchů první ani poslední, kdo svou pevností a lidsky nešťastným osudem poněkud pohnul dějinami své země.

            Jan z Jenštejna byl nejstarším synem jednoho z vlivných šlechticů dvora českého krále a římského císaře Karla IV. K samozřejmosti tu patřily vybraná výchova, rozhled po světě a vzdělání na universitách v Praze, Padově, Bologni, Montpelieru a Paříži. Jan volil duchovní dráhu – ve dvorské službě pokračoval po otci jeho mladší bratr – a již 1375 byl v intencích Karla IV. jmenován biskupem v Míšni. Po dvou letech, 1379, převzal po abdikaci svého strýce Jana Očka z Vlašimi pražský metropolitní stolec; pallium mu přinesl do Prahy papežský legát Pileus da Prata, který současně přivezl i kardinálský klobouk pro jeho předchůdce.

            Výběr tehdy 32letého Jana z Jenštejna pražským metropolitou byl dán ještě rozmyslem Karla IV. a jeho starostí o budoucnost země. Tu měl záhy převzít jeho dosud mladičký –sotva šestnáctiletý-  syn Václav IV.: arcibiskupa Jenštejna určil císař svému synovi i jako kancléře a tím prvního rádce a spolupracovníka. Ještě nenastolený nový pražský arcibiskup Jenštejn pak po záhy následujícím úmrtí císařově pronesl při jeho pohřbu jedno ze dvou velkých kázání.

            Spolupráce krále a metropolity se ale uskutečnila podle představ Karla IV. jen krátkou dobu. Císařův poněkud zhýčkaný synek dostal do vínku úkol nad vlastní síly: přebíral české a římské království na počátku velkého schizmatu a vládnout neuměl; postupně čím dál hůře snášel autoritativní rady svého kancléře a raději si volil okolí intelektuálně a morálně méně náročné, jež po něm nechtělo tolik námahy. Musíme tu nechat stranou, nakolik snad byl v pozadí způsobu Václavova panování  nový, ale dosud ne zcela domyšlený systém vlády odlišný od systému Karlova, takový, který by se opíral především o nižší složky společnosti, o města a nižší šlechtu. Napětí mezi králem a arcibiskupem natolik narůstalo, že Václav IV. Jana z Jenštejna už 1384 úřadu kancléře zbavil. V následujících letech přerůstal vzájemný vztah obou zamýšlených spolupracovníků v trvalé konfliktní situace až schválnosti a úmyslné dráždění arcibiskupa ze strany králova okolí; panovník  s nimi zprvu mlčky, pak veřejně souhlasil.

            Jakým byl ale j.j. člověkem a jakým byl arcibiskupem. Vzdělaný, nadaný a vznětlivý, vnímavý člověk s literárním a básnickým nadáním, opravdový a přímočarý, se sklonem k askezi. Zcela zdráv nebyl – snad s tím souvisí i jeho sensitivnost – těžké onemocnění, při němž už nad ním autority montpelierské university (Jan Jakubův, později osobní lékař francouzského krále) lámaly hůl, si prožil (pokud víme) prvně někdy po r. 1371, v době svých tamních studií a další závažné 1380 během cesty s Václavem IV. do Německa. Nepředpokládalo se už, že by se z tehdejších dvouměsíčních horeček uzdravil. Polední těžké onemocnění, kdy už skutečně umíral a byl zaopatřen, ho čekalo ještě po prvním návratu z Říma někdy v květnu či červnu 1390.  S druhou z nemocí, onou z 1380, se spojuje Jenštejnovo důsledné obrácení k asketickému způsobu života, a podle jeho korespondence ho od té doby neopouštěl strach z nešťastné smrti. Proto vzal tehdy za své naprosto důsledné vykonávání povinností arcibiskupského úřadu, jež se mu stalo osudným.

            Pražská diecéze byla v tu dobu svým uspořádáním na vysoké úrovni. Měla propracované zákonodárství a fungující správní aparát prolnutý pravidelným konáním diecézních synod – v J. době opravdu až dvakrát ročně –, měla hustou farní síť multiciplitně obsazenou duchovenstvem aspoň zčásti slušné úrovně; v některých městských i venkovských centrech stál život v diecézi na prahu druhé christianizace. Starost o tuto diecézi, její vnější zabezpečení a další rozvoj náboženského života v ní se Jenštejnovi stala úkolem zcela osobním a plně se na něj soustředil zvláště po odvolání od kancléřských povinností. Časem ho opakovaně formuloval podobenstvím o dobrém pastýři, který pečuje o své ovce až po krajní mez, kdy za ně dává svůj život.

            Možnost bránit své ovce – církev v Čechách a skrze ni celou společnost – mu dávalo platné a uznávané církevní právo a J., bytostně spíše teolog a básník než právní praktik, začal sám i s pomocí svých zástupných úřadů zcela důsledně využívat právních postupů. Plně přesvědčen o oprávněnosti jejich použití, nepočínal si příliš obezřetně a „diplomaticky“ a stával se terčem, v němž opačná strana viděla zosobnění překážky vlastních úspěchů. Arcibiskup a královská strana si přestávali rozumět, každá se pohybovala ve vlastním myšlenkovém světě a v zajetí vlastních nároků, každá mluvila vlastní řečí a mluva jedné strany neoslovovala stranu druhou. Ani to nebylo naposledy.

            O „svobody církve“ šlo v plném významu toho pojmu. Na jedné straně byl jablkem sváru církevní majetek jako podmínka samostatnosti a plného a nezávislého působení církve ve společnosti. Jeho výnosy neměly jen živit duchovenstvo, ale především sloužit liturgii, vzdělání, výchově, chudým a nemocným atd, prostě úkolům církve ve společnosti. Jestliže tedy někdo zabíral nebo jakkoliv devastoval arcibiskupská nebo jiná církevní zboží, Jenštejn tomu bránil a musel bránit, ne ovšem válečnou protiakcí, ale cestami, které byly jeho úřadu vlastní, totiž cestami církevního práva. To mělo své pevné postupy a začal-li s nimi, musel pak „bezohledně“ pokračovat.

            Naopak královská strana vycházela z přesvědčení, že většina církevních statků má svůj původ v královském nadání a že je tedy král oprávněn ho nadále využívat jak hmotně tak prostřednictvím patronátního práva, jež už bylo zaměňovaného za konfirmační oprávnění. Král, ať už sám od sebe nebo vlivem svého okolí, směřoval k tomu, stát se naprostým a jediným pánem církve v Čechách, prakticky vyřadit arcibiskupa i v jeho duchovní pravomoci, (nikoliv pravomoci sakrální) podobně jako o totéž usiloval jeho švagr, anglický král Richard II. Církevní organismus se právě pro svou funkčnost měl změnit v instrumentum regni. Odtud ono poškozování církevních statků stupňované až k provokacím. Jenštejnovi v jeho postavení nezbylo než se za svou církev bránit, přičemž ztrácel postupně přívržence i ve vlastních řadách. Spoléhat mohl nakonec jen na své nejbližší spolupracovníky a na papeže, ale i to jen do jisté míry.

            Zde totiž zkomplikovalo situaci schizma. J. byl skálopevně přesvědčen o platnosti volby Urbana VI., za něho se ještě jako kancléř králův všestranně zasazoval a díky jemu patřilo České království trvale k římské obedienci – i když se tu jednotliví stoupenci avignonského papeže také občas vyskytli a i když pražský dvůr občas tajně, prostřednictvím salzburského arcibiskupa Pelhřima, s avignonskou kurií vyjednával. Urban VI. byl pražskému arcibiskupovi i osobně zavázán a dobře věděl, jakého zastánce v něm má. Bez onoho osobního aspektu to platí i o Bonifáci IX. Nicméně římský papež rovněž potřeboval, právě pro stávající rozdvojení v církvi, i zvoleného římského krále, tedy českého krále Václava; ani s ním se nemohl rozejít. To a jistou bezvýchodnost své situace si J. jistě uvědomoval, ale couvnout nemohl.

            Drobná majetková poškozování typu zákazu plavby arcibiskupových lodí po řece (hlavní venkovské statky arcibiskupa, Roudnice, ale i Helfenburg nebo Supí hora, byly buď přímo nebo z podstatné části dosažitelné z Prahy vodním spojením po Labi) nebo odvádění jeho dobytka z pastvy, k jakým docházelo už v první půlce osmdesátých let, se během desetiletí stupňovaly do hrozivé podoby. Nabývaly i zcela osobní povahy, jako když král odmítl přijmout arcibiskupovo pozvání na slavnost uspořádanou při vysvěcení vysokého chóru nové katedrály (1386). Mnohaletá kontroverze mezi J. a královou stranou vrcholila čtyřmi událostmi a spory z počátku devadesátých let, které už zdaleka neměly onen až malicherný charakter a kterými je na místě se podrobněji zabývat.

            Začaly tím, že po období relativního klidu se J. na podzim 1392 odvážil předložit ve vládní radě deset bodů shrnujících stížnosti na porušování svobodného působení církve v Čechách; označují se jako stížnost na krále a mezi královými straníky vyvolaly bouři. Záhy následoval zcela nový a až uměle vyhrocený konflikt, jehož ústřední postavou se stal přední, schopný králův finančník, podkomoří Zikmund Huler. Po pogromu pražských židů z dubna 1389, volilo tehdy mnoho z těch, kteří přežili, raději křest. Tím ale přestali být servi camerae regalis a Huler proto v zájmu královských příjmů podporoval jejich návrat k židovství. Veřejně prohlašoval, že židovská víra je lepší než křesťanská – a důsledný J. reagoval jeho předvoláním před svůj soud pro podezření z kacířství. Huler ovšem nepřišel, jen vzkázal, že přijde s dvěma sty kopinníky. V tu chvíli ovšem Jenštejnovi nezbylo, než nad ním někdy počátkem ledna 1393 vyhlásit kontumační exkomunikaci. To  krále rozčílilo a v odvetu přikázal městům obnovit Hulerovi přísahu věrnosti.

            Pro královskou stranu vše nasvědčovalo tomu, že dozrál čas nějak zlomit nebo alespoň podstatně zeslabit arcibiskupovu moc. Přímo ho odstranit, to nešlo a ani Bonifác IX. by Jenštejna neodvolal. Ale pražská diecéze byla mimořádně rozlehlá, takže pokus zřídit na jejím teritoriu další – konkurenční biskupství, mohl být oprávněný. V králově okolí se pohybovalo několik titulárních biskupů jemu věrných a ochotných převzít roli sídelního biskupa případné nové diecéze. Jako její zabezpečení byly vybrány statky západočeského benediktinského kláštera v Kladrubech u Stříbra, jehož opat byl už velmi stár, takže vše vypadalo na nenásilný postup. Jenže po té, co opat záhy opravdu zemřel, zvolil si konvent opata nového a požádal arcibiskupa o jeho potvrzení. Po uplynutí řádné lhůty k námitkám, když k nim nedošlo, potvrdili Jenštejnovi generální vikáři 10. března 1393 nově zvoleného opata k jeho úřadu. Za pět dní se dosavadní napětí mezi králem a arcibiskupem proměnilo v násilné činy, které přes pokusy o jednání skončily zajetím arcibiskupa a čtyř předních lidí jeho okolí. Arcibiskupovi za nepříliš jasných okolností zřejmě někdo zavčas pomohl k útěku a ukryl ho, ale výslechy dvou z nejvěrnějších, generálních vikářů Jana z Pomuku a Mikuláše Puchníka skončily na mučidlech. Prvý z nich torturu nepřežil a jeho umírající tělo bylo shozeno z mostu  do Vltavy.     Arcibiskupa král ještě po 20. březnu po Praze hledal, ale tomu se podařilo tajně dostat na nejbezpečnější z arcibiskupských hradů, na Supí horu. Opět král zakázal všechnu plavbu po řekách a duchovenstvo v Praze nesmělo po setmění vycházet z domů.  Zděšení, které v Praze zavládlo, se záhy opatrně ozývalo v publicistice a kázáních. Poznamenalo ale také všechna další jednání mezi králem a arcibiskupem. Jedinou možností úspěchu jakýchkoliv jednání bylo nyní stoprocentní přijetí královských požadavků. Ale zcela již osamocený Jenštejn ani nyní neustoupil a s pomocí prvního pána země, Jindřicha z Rožmberka, odešel 23. dubna 1393 směrem do Říma, aby tu Bonifáci IX. podal zprávu o událostech. Jednal s ním ke sklonku června v Perugii a předložil mu během cesty sestavené, subjektivně stylizované písemné vylíčení všeho, k čemu došlo mezi ním jako arcibiskupem i člověkem a mezi králem. Spis končí žádostí, aby papež dopomohl jemu a duchovenstvu v Čechách k spravedlnosti a svobodnému vykonávání povinností úřadů. Tato Acta in curia Romana dostala pak ještě stručnější objektivně stylizovanou úřední verzi, která žádala trestní postih krále. Konkretní výsledky neměla a ani mít nemohla – bylo přeci schizma – ostatně ani Jenštejn už tentokrát nepoužil do důsledku všech možností církevního práva a po 20. březnu nevyhlásil nad králem klatbu.

            Jan z Jenštejna se od kurie vrátil znovu do Čech. Tichou satisfakcí mu mohly být události následujícího roku 1394. Tehdy se vyšší šlechta českého království, nespokojená s vládou Václava IV., spojila a krále zajala. Do svých požadavků k jednání, které králi předložila, přejala značnou část Jenštejnovy žaloby králi z podzimu 1392, ačkoliv Jenštejn sám se k panstvu nepřipojil. Násilné ani politické akty nebyly jeho stylem. Dobře věděl, že překážkou uklidnění vztahů s králem a jeho okolím je především jeho osoba sama a jelikož vyčerpal všechny své možnosti, vzdal se časem svého úřadu ve prospěch synovce Olbrama ze Škvorce; sám ho 2. července 1396 vysvětil a po té z veřejného života zcela ustoupil do pozadí. Žil zprvu na svém vymíněném hradě Helfenburku v severních Čechách, soustředil se tu na literární tvorbu, ale finanční poměry ho na sklonku roku 1398 donutily se znovu vydat do Říma. Vzal s sebou i iluminovaný rukopis s opisem svých literárních děl včetně zmiňovaných Acta i curia Romana. Papeže žádal, aby ho pověřil úkolem misijního biskupa. Bonifác IX. však muže na věk 51 let neúměrně vyčerpaného ustanovil patriarchou alexandrijským. Už dva měsíce po té, 17. června 1400, však Jenštejn  v Římě zemřel. Rukopis s jeho díly se dostal do papežského majetku a dodnes je součástí fondu Vat.Lat. Vatikánské knihovny.  Jen půl druhého měsíce po Jenštejnově smrti sesadili říšští kurfiřti Václava IV. s římského trůnu. Zdůvodnili to mj. i tím, že nechránil církev a že  zabíjel duchovní. Jenštejnův nástupce Olbram ze Škvorce už kolem roku 1402 vyzval roudnického augustiniána a důvěrného Jenštejnova přítele Petra Klarifikátora, aby sepsal jeho životopis. Tato Vita má výrazně hagiografizující tendenci.

            Podstatou Jenštejnova konfliktu o „svobody církve“ bylo tedy svobodné užívání církevního majetku jako podmínky plnění úkolů církve a její svobodné působení, umožněné nezávislým biskupovým jmenováním beneficiátů a jejich soudní exempcí. Zápas o to vše, byť zde ve středověkém rouše, nápadně připomíná situaci v českých (i dalších) zemích ve 20. století. Byl to vždy vpravdě neuralgický bod, snadno zneužitelný jak ve smyslu nadřazení panovnické – státní moci tak naopak ve smyslu vyzdvižení ideálu chudé církve. To se ukázalo i v Čechách už za necelá dvě desetiletí po Jenštejnově smrti. Má pak ono pojetí církevní svobody, jak se realizovalo od počátku středověku, své oprávnění?

            Jistě ho nemá v pouhém smyslu mocenském, ale má ho ve svém účelu a svých důsledcích, totiž v tom, čemu tyto vnější svobody – leckdy budící primitivní a povrchní averzi – měly sloužit. Uskutečňované „svobody“ byly podmínkou, která církvi dovolila prolnout společnost křesťanským duchem, nábožensky, kulturně i civilizačně ji změnit; vytvořit z ní svět západní kultury a civilizace s jejími hodnotami svobody i odpovědnosti, statečnosti i ohleduplnosti a jak bychom mohli ještě pokračovat. Ve své podstatě tedy „svobody“ spoluvytvářely pozitiva a sám charakter evropského vývoje. Tak působily ovšem za předpokladu, že se nestaly samy sobě účelem, ale že tato forma byla využita k podstatnějším úkolům. Zbývá tedy pozastavit se u otázky, nakolik se Jenštejnův zápas s králem  vyčerpal právě jen tím zápasem, nebo za ním viditelně a trvale zůstalo i něco z onoho nábožensko-kulturního obsahu, kterému „svobody“ připravovaly cestu.

            Na teoretickém a literárním poli se kromě osobních listů dochovalo 18 Jenštejnových teologických a polemických traktátů a homilií. Většina vznikla až od roku 1390 dále, ale jednotlivá díla rovnoměrně pokrývají celý jeho episkopát. Vydána  jsou dosud jen v omezeném výběru a až úplná znalost arcibiskupova myšlení od počátku jeho episkopátu může ukázat, jak intenzívně byla v jeho životním postoji přítomna spirituální složka jeho působení.

            Ale hledat a nalézt ji můžeme i v rovině jeho praktické činnosti v klíčových záležitostech vedení diecéze. Při hledání odpovědi se pokusíme abstrahovat od prudkého vzrůstu vzdělanostní a kulturní i náboženské úrovně české společnosti, v jejímž pozadí sice také stála církevní role, ale reprezentovaná už činností university, jež nadále pokračovala nezávisle na vůli arcibiskupa.

            Z mimořádných událostí nábožensko- a sociálně-kulturních Jenštejnova období jsou to dvě až tři, k nimž nemohlo bez jeho iniciativy dojít, i když ta jistě zohledňovala dozrání oněch potřeb ve společnosti. Jednou je zrušení práva selské odúmrti na arcibiskupských statcích, ke kterému došlo z Jenštejnovy osobní iniciativy. Předcházela mu jím vyvolaná vícestranná právní a teologická polemika, jež stavěla na důkazech přirozené rovnosti všech lidí a jejich rovnosti před Bohem (včetně rovnosti mužů a žen, proto mohou selský statek dědit i dcery). Ke zrušení došlo tehdy v Čechách vůbec poprvé a teprve po několika desetiletích začala být odúmrť rušena i na dalších dominiích.

            Druhým příkladem toho, že Jenštejn ani při všech vnějších bojích neztrácel ze zřetele obsah svých duchovních povinností, je jeho rozhodnutí přijaté červnovou synodou 1391 o možnosti častého, i denního přijímání eucharistie laiky žijícími i mimo zbožná společenství. Opět tu nijak nešlo o rozhodnutí ukvapené: předcházel mu jak delší vývoj ve společnosti - takové snahy se v Č ojediněle objevovaly už od šedesátých let 14. století, kdy ještě budily podezření z hereze - tak delší teologická polemika.

            Konečně je možné zmínit ještě třetí počin Jenštejnův, dodnes platný v celé církvi, totiž vymezení a zavedení svátku Navštívení Panny Marie. Jenštejn pro jeho zavedení v pražské diecézi sám sepsal hymny a sestavil oficium, dosáhl jeho schválení Urbanem VI. a svátek 1386 vyhlásil.

            V prvých dvou příkladech, přímo zasahujících jen do Čech, šlo tehdy o značně převratná rozhodnutí. Obě jasně dokládají, že Jenštejnovi nešlo jen o mocenské pozice církve. Hájit její svobody mu bylo plněním povinností vlastního úřadu, jelikož teprve tyto svobody tvořily rámec, byly prostředím, v němž se mohla ujmout evangelní zvěst. Jenštejn skutečně chtěl být (a byl) dobrým pastýřem, který se staral o své ovce. Chtěl jím být především v onom niterném smyslu – přesto v historické paměti převážil viditelnější aspekt boje za „svobody církve“. Byl oním dobrým pastýřem i přesto, že za své ovce nedal život on sám, ale jeho vikář. Proto i nepomucenské památky v Římě, na Milvijském mostě, v Animě, v San Lorenzo in Lucina ad. nepřímo připomínají i pražského arcibiskupa Jana z Jenštejna, který, stejně jako leckterý z jeho předchůdců i nástupců,  musel zemřít a nalézt místo trvalého odpočinku daleko od domova, zde v Římě nebo v blízkém okolí.