HISTORIE REPUBLIKY SAN MARINO

 

 

Malá komunita vstupuje do OSN

New York, 2. března 1992: San Marino se stává členem OSN a je přijato naprostou většinou hlasů.

San Marino je státem mezi státy, byť je opravdu miniaturní.

Je republikou: s parlamentem s 60 členy, Velkou a generální radou, dvěmi hlavami státu - kapitány regenty, kteří jsou ve funkci na šest měsíců.

Nachází se na Apeninském poloostrově na jadranském pobřeží: 60 km ², 30 tisíc obyvatel.

A to je vše. Hora Titano a několik málo dalších věcí.

Na vrcholu se nachází stará osada, což je hlavní město, kde je i Palazzo del Governo (sídlo vlády). Všude kolem je jílovitá půda, která je dokladem dávné místní chudoby.

Jak to, že se něco tak chudého a malého stalo státem?

 

Nemini teneri, myšlenka svobody

Až do roku 1300 bylo San Marino součástí Církevního státu jako feudální majetek biskupa z Montefeltra (se sídlem v San Leu). Dokladem této skutečnosti je dokument sepsaný v Sant'Igne, což je františkánský klášter ležící v těsné blízkosti San Lea. Z dokumentu vyplývá, že San Marino je ve stejné situaci jako další malé lokality údolí Val Marecchia. Společně bojují proti biskupovi, aby se vymanily a nemusely odvádět dávky.

Je zde ale jeden rozdíl:

V San Leu, Talamellu a Maiolu rozhoduje jeden pán, a to ten, který žádá osvobození od dávek jako výsadu.

V San Marinu je to ale společnost, která vyžaduje osvobození od dávek jako právo, a to s přesvědčením, vytrvalostí a odhodláním, se kterými se za práva bojuje. Toto právo je svaté a Sanmarinci si to myslí i během soudu roku 1296 ve Valle Sant'Anastasio, kde je další klášter. Neplatí, protože nikdy neplatili. Jejich svatý jim dal svobodu. NEMINI TENERI, což znamená na nikom nezáviset.

 

Svoboda pochází od svatého Marina

NEMINI TENERI znamená: na nikom nezáviset neboli svobodu, řečeno jazykem středověku. Svatý Marino byl kameník, který přišel za dob Diokleciána přes Jadranské moře z Dalmácie spolu se svými věrnými druhy a spolupracovníky zřejmě pro to, aby unikl pronásledování. Zde vybudoval vlastníma rukama od základů až po střechu kamennou kapličku, pokrytou mohutnými kamennými taškami, která je věčná jako jeho víra. U kapličky vedle hory si vyhloubil i lůžko.

Podle legendy zemřel 3. září 301 a zanechal ve svém dědictví horu jako příklad víry a práce a sémě těch přesvědčení, která budou později nazývána "svobodou".

Kolem kapličky existovala skupina prostých chudých lidí věřících v Boha a obdělávajících kamenitou půdu pod horou, která dávala jen o trochu více, než bylo zaseto, a to jen v případě, že byla rozdrobena, změkčena a smíchána s vlastním potem.

Řeky a cesty vedly daleko odtud.

Tito lidé, odděleni od světa, si zvykli spoléhat se pouze na své síly. Pohrdáni všemi kolem nabyli přesvědčení, že k ostatním nemají žádné povinnosti: NEMINI TENERI.

Montefeltro je svědkem střetu mezi papežem a říší. Velikáni té doby nemají nic lepšího na práci, než se honit po těchto horách.

 

XIII. století: San Marino se stává "obcí".

V roce 1243 existovali první consules

Lidé obehnali obec podél údolí řeky Marecchia jednoduchou kamennou zdí, aby se ubránili proti vojenským nájezdům, zběhům a zločincům. Tyto zdi představují odhodlání nebýt na nikom závislý.

V městečkách Maiolo, Talamello a dalších platilo: každý sám za sebe a za své barvy.

Téměř ihned přejdou tyto zdi do majetku pánů, ale s výjimkou Titanu. Zde opevnění, tzv. Guaita, nikdy pánům nepatřilo. Ve vedení obce se zde lidé střídali s pečlivostí a pravidelností církevního závazku, přijatého přede všemi ve svaté kapličce.

Na Titanu se rozrůstá obyvatelstvo. Z kapličky se stává hlavní kostel farnosti, tzn. místo setkávání pro obyvatele malých vesniček, které mají nanejvýš jednu kapli a pár kamenných domků.

Opevnění lidem poskytuje bezpečí, farní kostel jim dává duchovní podporu a dávná přesvědčení o svobodě jakožto dědictví Marina.

Tato přesvědčení sjednotí během pár století celou farnost v jednu komunitu a spojí ji pevně s horou.

V notářském spisu z roku 1243 se objevují společně s biskupem také představitelé komunity: Filippo da Sterpeto a Oddone di Scarito: konzulové neboli dnešní kapitáni regenti.

Obyvatelé si stanovili pravidla, což byly statuty, a strukturu: obec. Ta však zůstává i nadále feudálním majetkem biskupa ze San Lea.

 

XIV. století: v období Guelfů a Ghibelliniů se San Marino vymanilo z feudálních závazků

Všude kolem probíhá válka mezi Guelfi a Ghibellini. Rimini je v rukou Guelfů, což je papežská strana vedená rodem Malatestů. V Urbinu jsou Montefeltrové, kteří ve jménu císaře řídí Ghibellini. San Marino je uprostřed všeho dění, a i když je obcí, přidává se na stranu Montefeltrů, aby se zbavilo biskupa. Podaří se mu to po sto letech, když se papež přestěhuje do Aviňonu. Ze všeho nejdříve je zabavena biskupova rezidence uvnitř opevnění, poté je biskup zbaven titulu soudce a nakonec jsou mu odepřeny všechny odváděné dávky.

Konečně v roce 1351 biskup Peruzzi, poražený Ghibellini, ztrácí i San Leo, které bylo jeho sídlem a neví kam jít. Sanmarinci mu nabídnou střechu nad hlavou, ale s podmínkou, že podepíše jejich vymanění z feudálních závazků.

Kardinálové Albornoz a Angelico se snaží ve jménu papeže udělat pořádek. San Marino je ponecháno stranou, protože je to jen malá figurka ve složité hře rovnováhy mezi pány, kteří jsou mnohem důležitější: Montefeltrové a Malatestové.

Montefeltrové dobývají hrad po hradu a se svou vlajkou schází z hor do údolí, zatímco Malatestové jdou opačným směrem. Tato situace trvá téměř dvě století. Dokonce i Florencie a Benátky natahují občas ruku.

San Leo, Maiolo, Talamello, Verucchio, Montefiore …. Zde se neustále mění pánové. V San Marinu nikoli.

 

 

XV. století: San Marino se spojuje s papežem Piem II a zdvojnásobuje své území

San Marino zůstává svobodnou obcí i přesto, že všude kolem jsou panství a knížectví.

Sigismondo da Rimini (Zikmund z Rimini) a Federico da Urbino (Bedřich z Urbina) reorganizují svá území do malých států s honosnými dvory, kde vládnou.

San Marino odolává oběma. Lichotky a vypočítavost ho neovlivní, ba naopak. San Marino se odlišuje tím, že se nazývá "republikou" a posiluje tak svou identitu. Republika jako důkaz demokracie je téměř výzvou, kterou San Marino samozřejmě brání, a proto staví další opevnění a jeho obyvatelé jsou stále připraveni k obraně hradeb s naleštěnými a nabroušenými zbraněmi. A zbraní mají požehnaně. Každý regent musí na konci svého šestiměsíčního období vlády odevzdat novou kuši. Sanmarinci umí se zbraněmi dobře zacházet, protože se mnoho věcí naučili jako žoldnéři v období hladu a chudoby, kdy nebyla jiná možnost obživy.

Vše se děje za oslňujícího úsměvu a vyceněných zubů, které si dokonce San Marino umístilo na pečetidlo představující v té době vizitku. Vrčí, když se cítí pozorováno, útočí, jestliže je něco zajímavého k mání. V roce 1463 mají Malatestové problémy. San Marino společně s papežem a Montefeltry zaútočí a zdvojnásobuje tak své území. Poté boje utichají, páni skládají zbraně a jako první Malatestové. Do Rimini přijíždějí kardinálové.

 

XVI. století: atentáty Fabiana da Monte a Lionella Pia

Do Rimini přijíždějí kardinálové, ale tím pro San Marino nebezpečí nepomíjí. Nyní jsou to přímo synovci a příbuzní kardinálů, kteří přijíždějí z Romagne s ozbrojenými oddíly: v roce 1543 z Rimini a Santarcangela, v roce 1549 z Verucchia.

Vzhledem k těmto skutečnostem San Marino zpevňuje svá opevnění, žádá o pomoc Urbino a očekává svou obranu. Vše je písemně zdokumentováno a stává se věcí veřejnou, aby o tom všichni věděli. Jsou to již čtyři století, co je San Marino pod ochranou Urbina a je dokonce považováno za součást stejného vévodství.

Právě Urbinské vévodství je v 17. století na počátku svého zániku. Vévoda Francesco Maria della Rovere je starý a bezdětný. Bez dědiců připadne veškerý majetek Církvi. San Marino je na tom podobně. Dokonce i malíř Mingucci z Pesara má stejný názor, když tento stav popisuje ve svém obraze určeném papeži, který vystihuje podstatná fakta i mnoho detailů a zařazuje San Marino mezi území, která patří vévodství. V tom se však zmýlil.

San Marino bylo v předstihu a již roku 1603 požádalo přímo papeže, aby se písemně zavázal k jeho ochraně v případě, že by Urbinské vévodství zaniklo. V roce 1631, tedy necelých třicet let poté vévoda umírá a Řím dohodu respektuje. Urbino i celé vévodství připadnou Církvi, ale San Marino nikoliv. Z mnoha vlajek zůstala jen jedna jediná.

 

XVII. století: San Marino je mytizováno jako představitel demokracie

V tomto mezidobí Sanmarinci identifikovali kosterní pozůstatky světce, které ozdobili královskou korunou jako symbol svrchovanosti a přidali zřetelný nápis, který praví, že tento světec je strůjcem a zakladatelem jejich svobody.

Žádný kardinál nebo papež nesmí v protireformačním období odebrat korunu světci!

San Marino je nyní v moci Říma. Je to jedna z mnoha vesnic, přimknutých k hoře jako ve středověku, kde se žije v chudobě rozvráceného hospodářství v době, kdy už není střed světa ve Středozemí. Je jen malou obcí uvnitř Papežského státu, která se nemůže bránit a nemá ochránce.

V Itálii, v Evropě a kdekoli jinde jsou vévodové, velkovévodové, princové a markýzové, baroni, králové a císaři; všude vládne útisk a neomezená moc: trochu naděje svítá pouze v Holandsku a v okolí Benátek, kam se donese zpráva o tom, že na apeninské hoře uvnitř Papežského státu existuje "komunita horalů, kteří vládnou republice a nikomu neslouží".

Spisovatelé a novináři té doby přebírají tuto zprávu jako kontrast neomezené moci, přibarví ji svobodou a demokracií a vytvoří legendu "šťastného města".

V době absolutismu zpráva šokuje. Překračuje Alpy do Francie a Holandska, odkud se šíří do celé Evropy společně s reálnou nadějí, která jen zvyšuje její věrohodnost a zajímavost. Mezi zvědavci, kteří si chtějí zprávu ověřit, je i anglický spisovatel Addison, který psal na počátku 18. století. A opravdu nachází tam nahoře mezi lidmi jiskru starověké svobody společně s vírou. Všiml si také, že světec je ve středu velkého oltáře, což znamenalo, že kdo světce urazí, bude potrestán jako ten, kdo proklíná Boha.

O San Marinu se hodně mluví a píše a tím se dostává do povědomí a srdcí lidí. A je to. Od této chvíle bude San Marino chránit Evropa i celý svět. Tato skutečnost je vidět brzy poté, když ho chce zničit Řím, který posílá do San Marina kardinála Alberoniho. Ale ani vojáci, ani právnická vychytralost či náboženský nátlak Sanmarince neporazí. Jejich křik je slyšet i mimo Papežský stát a Paříž, Madrid a Vídeň přispěchají na pomoc. San Marino znovu získává svou nezávislost.

Je 5. února 1740, svátek Svaté Agáty: od této chvíle další patronky republiky.

 

XVIII. století: Napoleon San Marino chrání a povyšuje ho na stát

Příběh kardinála Alberoniho oběhne celý svět a zmnohonásobí sympatie k San Marinu. Svět se připravuje na revoluce, ale zdá se, že San Marino předběhlo dobu. A Napoleon to vidí stejně, když v roce 1797 přijíždí s vojsky na Apeninský poloostrov. Před San Marinem se zastaví a označí ho za vzor republiky a svobody a dokonce mu nabídne i rozšíření území až k moři, ale San Marino tuto nabídku z opatrnosti odmítá.

Napoleon převrací celou Evropu, bere si vše, co se mu zlíbí a mění politickou i geografickou situaci. Zanikají i starověké republiky jako Lucca, Janov, Benátky a další. San Marino je výjimkou a zůstává republikou, i když se Napoleon navzdory všem revolučním ideálům stává králem. Pro San Marino představuje Napoleon dobrého obra, který republiku chrání, rozmazluje množstvím darů a umožňuje jí takový růst, díky kterému je povýšena na stát, který má dokonce své velvyslance a podepisuje mezinárodní dohody.

NEMINI TENERI je poprvé uznáno lidmi a národy.

 

 

 

XIX. století: Napoleon III. nařizuje Cavourovi zachovat San Marino

Napoleon je poražen.

Na Vídeňském kongresu se vytváří nová mapa Itálie. San Marino je opět součástí Papežského státu na sešívaném Apeninském poloostrově, který stojí před svým sjednocením. Sjednocení je prioritou liberálů, jejichž část bojuje za sjednocení Itálie za předpokladu, že zůstane demokratická a republikánská.

San Marino republikou je, a proto je i symbolem demokracie a ideálů. Sympatie liberálů dosahují vrcholu v roce 1849, kdy Garibaldi jako jejich hrdina, pronásledován Rakušany, přichází do San Marina s tisícem veteránů Římské republiky. Je ihned obklíčen desetitisíci dobře ozbrojených a dobře připravených vojáků. Znamená to jediné: bezpodmínečná kapitulace nebo boj. Sanmarinci se stávají prostředníky a za této velice riskantní situace umožňují Garibaldimu, jeho ženě Anitě a nejohroženějším velitelům utéct. Ty, kterým se utéct nepodařilo, léčí, zásobují potravinami a penězi a poskytují jim ochranu.

Uznání Garibaldiho i liberálních demokratů bude pro San Marino rozhodující stejně jako ochranná křídla Francie, v jejímž čele znovu stojí další Napoleon.

Právě Cavour, který se snaží Itálii sjednotit, využívá Napoleona III, Garibaldiho a liberálů, které si nechce rozhněvat. Když v roce 1860 prochází se svými piemontskými vojsky pod Titanem, San Marina si nevšímá. Nic jiného mu totiž nezbývá.

Na Titanu se lidé vzpamatovávají a ihned po sjednocení Itálie žádají uzavření smlouvy o uznání svrchovanosti. Smlouva je uzavřena v roce 1862, kdy Cavour je již po smrti a vládne Rattazzi, který také potřebuje Garibaldiho i Napoleona.

 

XX. století: mezinárodní uznání a vstup do OSN

San Marino je již akceptovaným a uznávaným politickým subjektem. Po získání prvního razítka se snaží získat další i za Alpami. Každá smlouva (nezáleží na předmětu) znamená uznání svrchovanosti. Po čtyřiceti letech se to podaří - předmětem smlouvy je vydávání zločinců! - nejdříve s Velkou Británií, poté s Holandskem, Belgií a U.S.A.

V roce 1908 následuje další krok: San Marino se stává členem Mezinárodního zemědělského institutu. Je to jeho první členství v mezinárodní organizaci.

Od roku 1971 jsou jmenováni velvyslanci. San Marino se také stává členem Rady Evropy.

Má své místo v OBSE.

Je členem OSN, což je nejvyšší uznání všech států světa. Uvádí se, že všechny státy světa jsou si před zákonem rovny nezávisle na velikosti a zeměpisné poloze.

A to je nejvyšší potvrzení NEMINI TENERI, myšlenky svobody několika horalů, která vznikla na Titanu v tichu a odloučení vedle kapličky světce během prvních století křesťanského středověku, a která byla chráněna všemi prostředky a přede všemi až do chvíle, kdy byla všemi uznána.

(Podle dokumentu NEMINI TENERI - na nikom nezáviset, překlad: Pavla Krejčířová)

 

Další informace a zajímavosti o San Marinu lze nalézt na www.libertas.sm.

Turistické informace na www.visitsanmarino.com.