Vedle Zločinu v šantánu se spisovatel Josef Škvorecký v roce 1968 jako autor námětu a scenárista podílel i na hořké komedii Farářův konec. Spolu s režisérem Evaldem Schormem vytvořil příběh, jehož protagonistou je nešikovný kostelník, který se rozhodne opustit práci ve velkém kostele ve městě. Vypraví se za novým životem do zapadlé horské vsi, kde náhodou zrovna zoufale shánějí faráře kvůli poslednímu pomazání. Kostelník se zprvu marně brání tomu být považován za součást „zázraku“, nakonec se však s rolí nového duchovního pastýře smíří – a protože ji vykonává uvážlivě a s pochopením pro lidské slabosti, svérázní venkované si ho brzy oblíbí. To je však silně proti mysli místnímu kantorovi, propagujícímu v duchu komunistických idejí ateistickou výchovu. To on byl totiž dosud celebritou vesnické komunity. Oproti víře prostého chlapíka, který na sebe pokorně bere vytoužený úkol, tak stojí sebejistota „zdravého rozumu“, kterým se honosí manipulátorský a kariéristický kantor. Učitel se falešného kněze, vynikajícího samozřejmou morální autoritou, pokouší zdiskreditovat, nakonec ho udá a zaviní tragické finále… Ve Farářově konci využil Evald Schorm „divadelního“ rámce – stejně jako ve svém následujícím filmu Den sedmý, osmá noc (1969). Zatímco ve Farářově konci skupinka jarmarečních komediantů předvádí děj novodobé kramářské písně, v podobenství o sovětské okupaci lze vidět zase pašijovou hru. V obou případech jde ovšem o variaci na Ježíšův osud. Škvoreckého námět však vychází i z dobového novinového článku o muži, který se kdesi v Orlických horách téměř rok vydával za kněze. Významotvorným prostředím příběhu je česká vesnice padesátých let, jež se stává alegorií totalitního systému. V hlavních rolích Schormova mistrovského díla excelují Vlastimil Brodský a Jan Libíček. Sám Josef Škvorecký si zahrál roličku profesora vystupujícího v televizi.