Hezký podvečer dámy a pánové,

Rád bych poděkoval Vám všem, kteří jste dnes vážili cestu do kostela Sv. Václava na oslavu devadesátého výročí založení svobodné masarykovské a štefánikovské republiky.

Dvacátý osmý říjen 1918 se zapsal zlatým písmem do dějin Čechů a Slováků. Následujících dvacet let sloužilo Československo jako vzor demokracie a prosperity nejen zbytku střední Evropy, ovládané mnohde fašismem, ale celému světu. Sedmdesát pět let existence Československa však nebylo ani zdaleka procházkou růžovým sadem.

Sudičky totiž daly novému československému státu zrozenému z pekla První světové války do vínku nelehké proroctví – po dvou dekádách svobody, rozkvětu a naděje zažije tato republika přetěžkých padesát let vyplněných třemi okupacemi – Německem, Ruskem a bolševismem. A snad souhra okolností způsobila, že tato proroctví se osudově naplnila vždy v roce takzvaně osmičkovém.

Každá okupace měla za důsledek odchod mnoha Čechů a Slováků, kteří hledali svobodu a naději za hranicemi vlasti. A mnozí z nich uspěli a zapustili kořeny v jiných zemích, Kanadu nevyjímaje. Mnozí zapustili kořeny a už se nikdy neohlídli do zpětného zrcátka. Mnozí další naopak nikdy nezapomněli na masarykovskou tradici, na tyršovo učení, naučili rodný jazyk i české a slovenské zvyky své děti, zapojili se do krajanské komunity, vystavovali své češství na odiv a propagovali rodnou zem při mnoha příležitostech. Tací mezi námi zaslouží naše uznání. Možná si vzpomenete, že v loňském roce byl oceněn pamětní medailí Jana Masaryka Jan Rubeš a Blanka Rohnová. Letos obdrží tutéž cenu tři osoby, jejichž osudy jakoby symbolizovaly onen nelehký úděl, který sudičky daly do vínku mladému Československu.

Jeden z nich opustil svou vlast kvůli fašistické okupaci po Mnichovu, další kvůli bolševickému puči v roce 1948, a poslední poté, kdy pásy tanků Rudé armády poničily dlažbu Václavského náměstí a jejich kulomety fasádu Národního muzea. Jednu věc však mají všichni tři společnou – dětství a mládí strávené v První republice formovalo zcela nevratně jejich světonázor a vytvořilo obdivuhodný hodnotový žebříček plný vlastenectví, oddanosti masarykovské věci a československému národu.

V plné pokoře dovoluji si tudíž jménem konzulátu udělit medaili ministra zahraničí Jana Masaryka - syna prezidenta Masaryka třem vpravdě masarykovským osobnostem české komunity v Kanadě.

Oskar Morawetz je jedním z nejznámějších a nejčastěji uváděných kanadských skladatelů vážné hudby. Narodil se 17. ledna 1917 ve Světlé nad Sázavou. Hru na klavír a hudební teorii studoval v Praze až do roku 1938, kdy kvůli nacistické okupaci opustil rodnou zemi a ve studiu hudby pokračoval ve Vídni a Paříži. Do Kanady se přistěhoval v roce 1940.

Během jeho kariéry, která trvala více než padesát let, Morawetz složil více jak 100 orchestrálních a komorních skladeb. Mezi nejslavnější patří Memorial to Martin Luther King, Prayer for Freedom nebo The Diary of Anne Frank.

V komunisty ovládané vlasti ho mnoho lidí neznalo, ale v Kanadě získal řadu prestižních cen, včetně nejvyššího státního vyznamenání, Řádu Kanady, Řádu Ontaria a dvou hudebních cen Juno za vážnou hudbu. Oskar Morawetz zemřel 13. června 2007 ve věku 90 let. Medaili Jana Masaryka in memoriam převezme jeho bratr.

Dagmar Rydlová, dívčím jménem Ottová se narodila v Praze jako nejmladší ze třech dětí. Dětství prožila v Rakovníku. Tatínek Dagmar, který společně s bratry vybudoval proslulou továrnu na mýdlo, byl vedle své profese velmi dobrým houslistou a zpěvákem a velkým mecenášem hudebního a kulturního dění v Rakovníku. Do jeho hudební vášně byla zapojena celá rodina. Dagmar byla již od mala velmi aktivní v rakovnické opeře. Věnovala se zpěvu, tanci a zejména hře na klavír. Současně s obchodní akademií v Rakovníku absolvovala také na pražské konzervatoři. Špatný kádrový posudek ji znemožnil další studium, takže se věnovala hudbě. Lásku ke klasické hudbě budovala u svých žáků v Kladně i v Praze.

Roku 1968 odchází s manželem Vladimírem do Kanady, kde již o dva roky později absolvovala na hudební fakultě McGill University v Montrealu a kde zůstala i nadále jako profesorka klavíru. V roce 1983 přijímá místo profesorky piana na Royal Conservatory of Music, stává se členkou Board of Examiners a působí jako porotkyně Adjudicators Association na hudebních festivalech.

V současné době působí jak „language couch“ v Canadian Opera Company v Torontu, kde pomáhá zpěvákům ve zdokonalování české výslovnosti, porozumění textu a charakteru jednotlivých rolí v českých operách (Prodaná nevěsta, Jenůfa, Liška Bystrouška, Z mrtvého domu a Rusalka.).

Dagmar Rydlová se záhy po svém příchodu do Kanady aktivně zapojila do české komunity a dala své znalosti a schopnosti zcela v její prospěch. Oddanost české věci se promítá do její každodenní práce – ostatně za pár minut to budete moci posoudit sami – protože hlavní část dnešního programu – Osmičky v české historii a hudbě pro Vás připravila právě paní Dagmar Rydlová.

Další dnešní oceněný se narodil již před takřka osmdesáti čtyřmi lety ve středočeské obci Skůry, přitom jeho elán a nasazení by mu mohli závidět lidé mladší o půl století. V roce 1943 byl totálně nasazen v Poldi Kladno, po skončení druhé světové války absolvoval právnickou fakultu University Karlovy. Během pohřbu bývalého prezidenta Edvarda Beneše, byl zatčen, brzy po propuštění odcestoval do Kanady, která se stala jeho novým domovem. Po absolutoriu práv na Universitě v Torontu působil jako právník ve významné právní firmě.

Po příchodu do Kanady se intenzivně zapojil do krajanského života a v průběhu následujících padesáti let se stal jeho zcela neodlučitelnou součástí ať už v roli předsedů, jednatelů, starostů či kronikářů, stal se osobou, k níž se mnozí krajané obracejí se svými starostmi a radostmi a bez níž by byl život krajanské komunity nejen v okolí Toronta mnohem chudší.

Stál u vzniku kurzu českého a slovenského jazyka a literatury na University of Toronto, sám napsal dvě sbírky básní a knihu-encyklopedii-kroniku českého exilu v Kanadě, nazvanou „It all began with Prince Rupert:The story of Czechs and Slovaks in Canada“. Působil ve správních radách mnoha kulturních organizací, a spoluvytvořil desítky pořadů pro torontskou televizní stanici Rogers. Po okupaci Československa v roce 1968 byl členem delegace, která intervenovala u kanadské vlády za otevření země novým emigrantům a hlavním řečníkem při masivní demonstraci před torontskou radnicí. V letech 1999-2003 působil jako předseda Českého a Slovenského Sdružení v Kanadě (ČSSK). Je držitelem řady ocenění a vyznamenání, mj. Masarykovy ceny ČSSK, pamětní medaile Prezidenta ČR, Ceny Ministra zahraničních věcí ČR Gratias agit.

Pilíř a sloup české komunity v Kanadě po více než půlstoletí a vpravdě renesanční člověk - spisovatel, básník, kronikář, osoba bez níž by si mnozí z nás nedokázali představit žádnou významnější událost v Torontu. Měl jsem tu čest ho poznat za uplynulý rok blíže nežli mnozí další. A mohu myslím prohlásit, že prezident Masaryk by byl hrdý na člověka, kterého svým způsobem pomáhal formovat. Znám tohoto potomka masarykovské republiky jako moudrého a rozvážného, ale také jako zásadového a statečného člověka. Dámy a pánové, předpokládám, že pro velkou většinu z Vás ani nemusím říkat jméno – Josef Čermák.

Rád bych Vás také upozornil na skutečnost, že toto úterý, v pravé poledne jsme pro Vás připravili slavnostní vztyčení české vlajky před novou torontskou radnicí, sraz účastníků je před informační přepážkou ve vstupní hale radnice.

Program, který dnes večer uvidíte a uslyšíte jsme pro Vás připravovali více než půl roku a je výsledkem společné práce všech krajanských organizací v Torontu a několika obětavých členů české a slovenské komunity v Torontu. Děkuji tímto všem, kteří nám pomáhali.