Pietní akce k uctění památky obětí 1. světové války se konala na velvyslanectví Francie v Taškentu. Zúčastnil se jí i chargé d'affaires velvyslanectví ČR v Taškentu Roman Masařík.

Jako rodinnou relikvii uchovávají někteří Češi dopisy svých předků, kteří zemřeli za první světové války ve Střední Asii. Jejich pradědové bojovali v rakousko-uherských uniformách. Vzdali se Rusům a byli sem posláni na těžké práce. Na nemoci a vyčerpání jich zemřelo několik desítek tisíc. Čeští badatelé se o jejich osudy začali zajímat až teď a chtějí jim poskytnout důstojný památník.

 

 

Ve dnech 11.-19. června 2021 se uskutečnila první výprava, která se vydala do Uzbekistánu uctít památku dosud opomíjených krajanů. Výpravu vedl místopředseda Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR Tomáš Hanzel.  Mezi 86 účastníky byli příbuzní zajatců, historici, badatelé, ale i odborníci na obnovu vojenských památníků z ministerstva obrany a politici. Český stát poskytl vojenské letadlo, na cestování po Uzbekistánu se už účastníci složili sami. Všichni pak projeli Uzbekistán od západu na východ po 1500 kilometrů dlouhé trase, kde byly největší zajatecké tábory. Zastavili se skoro u každého z nich s hymnou, věncem a modlitbou.  Organizátorem výpravy byl Radim Chrást, který se tématu českých vojáků v někdejším ruském impériu věnuje dlouhodobě.

 

 

Za první světové války rukovali Češi a Slováci do armády rakousko-uherského mocnářství, které je posílalo z velké části na frontu proti carskému Rusku. Jak líčí četná historická svědectví, nahrávaly nálady ve společnosti tehdy tomu nechat se dobrovolně zajmout. Jenže Rusové se zajatci nezacházeli v rukavičkách, posílali je buď na Sibiř nebo do takzvané Turkestánské gubernie ve Střední Asii jako levnou pracovní sílu.

„V letech první světové války všechno místní obyvatelstvo mobilizovali do bojů. Bylo ale přece třeba stavět silnice, obytné a administrativní budovy, továrny, doly, dílny… Všude pracovali váleční zajatci,“ připomněl uzbecký historik Njemadžon Sobirov, který se tématu zajatců věnuje už řadu let. Podle něho se v tehdejším ruském Turkestánu ocitlo nedobrovolně 250 až 300 tisíc rakousko-uherských vojáků. „Na rozdíl od ruských a dalších gubernií, byly podmínky v Turkestánu lepší. A víte proč? Místní obyvatelstvo je přijalo za své a ve všem jim pomáhalo,“ dodává.

Někteří z Čechů tu navázali nadstandardní vztahy. Třeba Josef Aule léčil posledního emíra bucharské pevnosti, jiní stavěli zavodňovací kanály nebo železnici, která stále funguje.

 

 

Českoslovenští legionáři si před více než sto lety založili organizaci. Dnes sdružuje i nové generace veteránů. České a slovenské zemřelé zatím nikdo nespočítal. Má se ale za to, že jich bude mnohem více než pět tisíc. A protože v místech tehdejších táborů je v současné době vesměs nová výstavba, jsou skromné pomníky a náhrobky jedinými stopami, které po zajatcích zůstaly.

Například pěšák Josef Pošvář zemřel v taškentském táboře na tyfus. Během výpravy v kostele v Taškentu, kam zajatci chodili, za něj zapálil svíci a pomodlil se jeho příbuzný Zdeněk Šindelář. 

Jiný válečný zajatec Franz Brabenec je ze 7. roty v Turkestánu je pohřben na neznámém místo. Do Uzbekistánu se uctít jeho památku vydal jeho příbuzný Jiří Nevole.

 

 

Účastníci výpravy se shodli, že zatímco Německo, Rakousko nebo Maďarsko o pohřebiště svých vojáků v této části světa pečují, Češi teprve začínají hledat stopy po svých blízkých. Na každém ze hřbitovů, kde leží čeští krajané, by se podle nich měla objevit pamětní deska. Uvažuje se i o památníku. Některá místa, jako třeba Čirčik u Taškentu, kde bez jakékoliv připomínky leží ostatky mnohých Čechů, by možná mohla získat důstojnější podobu. Místo, kam podle místních pohřbívali zajatce během epidemií, tvoří teď jen vzrostlá tráva a jakási navýšenina, ale jinak nic. Stav prostoru, kam zajatci ukládali své mrtvé kamarády a kromě toho tu pohřbívala celá ruskojazyčná komunita přilehlé osady Trojskoje, znepokojuje i mnichy z nedalekého pravoslavného kláštera. Chystají se tu postavit kapli na památku všech, kteří tady žili a zemřeli, včetně válečných zajatců.

Mnohým zajatcům se však podařilo se z Uzbekistánu vrátit zpět do Československa. Po dlouhých letech strávených v zajetích byli převáženi vlaky přes Moskvu do dnešní estonské Narvy, kde opouštěli území bolševického Ruska a přes Pobaltí a Polsko se vlaky dostali až domů. V dnešní době jejich odkaz udržují Spolek pro zachování odkazu českého odboje, Československá obec legionářská a příbuzní bývalých legionářů. O stopách českoslovenkých legionářů v Uzbekistánu čas od času pořádá přednášku bývalý český diplomat, překladatel a cestovatel Zdeněk Lyčka.

Zastupitelský úřad ČR v Taškentu si je vědom skutečnosti, že doba 1. světové války a období po ní přichystaly nečekaný osud mnoha českým krajanům, kteří byli přesídleni do Uzbekistánu a zde také zemřeli. Účast na každoroční pietní akci ke Dni válečných veteránů je tak alespoň symbolickým připomenutím toho, že na tyto krajany nezapomínáme.

 

(Připravil: Mgr. Roman Masařík, rada-vyslanec, Velvyslanectví ČR v Taškentu)