Jedním z prvních Čechů, kteří vkročili na území Uzbekistánu, byl hudebník Václav V. Lejsek . Dostal se na území dnešního Uzbekistánu v 80. letech 19. století a tehdy byl unesen místními národními melodiemi. V roce 1890 se v knihkupectvích v Taškentu objevily noty jeho prvního díla tzv. Asijského potpourri. Po návratu uskutečnil první koncerty uzbecké hudby v západní Evropě. Václav Lejsek byl také jedním z organizátorů sborového zpěvu v Taškentu.

Velký úspěch měly v Taškentu vystoupení českého flétnisty a hudebního skladatele Adolfa Terschaka (nar. 6. 4. 1832 v Praze, zemřel 3. 10. 1901 ve Vratislavi), který část dětství prožil v Rumunsku, později působil ve Vídni, Praze, Bukurešti, Linci a Vratislavi.

Na počátku 20. století bydlelo na území dnešního Uzbekistánu jen málo Čechů, udává se, že v celé asijské části Ruska jich žilo kolem padesáti. Významnou součástí této malé diaspory byla inteligence, zbytek tvořili dělníci, řemeslníci, obchodníci a další. Většinou žili ve městech, na venkově jich bylo jen pár.

Za první světové války byli Češi jako cizí poddaní z Turkestánu vyháněni. Jejich prořídlé řady byly opět více než doplněny válečnými zajatci a občanskými uprchlíky české národnosti. A opět mezi nimi bylo mnoho talentovaných hudebníků, architektů, stavitelů atd. Čeští váleční zajatci si v Turkestánu užívali velké svobody, zejména důstojníci. Tvořili významnou část hudebníků symfonického orchestru pod vedením dirigenta Františka Sedláčka, který vznikl v Taškentu v roce 1915.

Po roce 1917 byl v Taškentu zorganizován Výbor zahraničních občanů, jehož členy byli dva Češi Jindřich Jelínek a Karel Drábek a obdobná organizace v Samarkandu, kterou vedl G. Svoboda. 

V roce 1918 v Kokandu vstoupilo do bolševické organizace přes 40 českých a slovenských válečných zajatců (jedním z hlavních aktivistů byl železničář Sobček). Na jejím základě vznikla československá komunistická organizace pod vedením E. F. Kužely.

V letech 1918 až 1922 pobýval v Uzbekistánu český výtvarník a sochař Karel Souček. V roce 1918 se tam stal profesorem, poté ředitelem umělecké školy v Samarkandu.

Na počátku 20. let. začala evakuace válečných zajatců. Někteří z nich, zejména rodinní, přijali ruské občanství. Několik Čechů se do Turkestánu vrátilo o něco později. Čech Vjačeslav Elsner, který působil v Emirabádu a Nové Buchaře a odešel do Československa v roce 1920, o několik měsíců později napsal: „Nemůžu se dočkat chvíle, kdy se budu moci vrátit.

Kdekoli Češi museli pracovat, všude se osvědčili jako vysocí odborníci, například vojenský lékař Dubinčik v Chorezmu atd.

Na pozvání úřadů Turkestánu se architekt Jaroslav Haazenkopf vrátil do Taškentu a přijal sovětské občanství.

Jeho dcera, architektka O. J. Haasenkopf, se stala prvotřídní profesionálkou. Byla autorkou projektu první etapy vícepodlažních budov v rezidenční čtvrti Čilanzar v Taškentu.

V Taškentském muzeu (dnes Muzeum historie národů Uzbekistánu) pracoval Čech August, který s velkou pečlivostí a pečlivostí popisoval numismatické sbírky. Později se oženil s Ruskou Varvarou a odešel s rodinou do Prahy.

A přesto „v Taškentu jich zůstal slušný počet, vzali si Rusy a přijali sovětské občanství. S některými jsem se dobře znal a stále znám,“ vzpomínal v roce 1947 slavný bakteriolog Alexej Dmitrijevič Grekov, který za první světové války léčil válečné zajatce v nemocnici.

Anton Anžlorov, kterému Alexsej Dmitrijevič Grekov zachránil život, věnoval lékaři jako poděkování produkty své práce - hůl z ořechového dřeva a misku s dějovou scénou z evangelia "Chléb náš denní".

V roce 1930 a znovu pak v letech 1934 až 1936 žil v Taškentul Julius Fučík (1903-1943), spisovatel a novinář, autor sbírky „V zemi, kde zítra znamená dnes“, v Uzbekistánu napsal mnohé eseje a články.

Geograf a mistr sportu mezinárodní třídy Vladimír Racek, jehož otec byl Čech a matka Ruska, se neocenitelně zapsal do historie horolezectví Uzbekistánu a Kyrgyzstánu.