Před 150 lety se narodil Tomáš Baťa. Spolu s bratrem Janem Antonínem a synem Tomíkem vybudoval obuvnické impérium.

Před pár dny jsem doprovázel výpravu českých historiků do brazilské džungle v Mato Grosso. Na břehu řeky Paraná, plné kajmanů a anakond, nedaleko od místa, kde jaguár kdysi dávno těžce zranil českého cestovatele Alberta Vojtěcha Friče, jsme navštívili malou českou komunitu.  Právě v tomto divokém koutě světa, deset tisíc kilometrů daleko od rodného Zlína, vymýtili Baťovci ve čtyřicátých letech minulého století prales a založili města Batayporá, Bataguassú a Nova Andradina, dnes kypící typickým brazilským životem.

Po návratu do rozpáleného dvacetimilionového Sao Paula, které je dočasně mým druhým domovem, jsem s drahocenným a dobře vychlazeným plzeňským pivem v ruce usedl do křesla, abych vyhodnotil uplynulé dny. A s pokorou takřka šedesátiletého českého diplomata, který toho za čtvrt století služby v zahraničí zažil více než dost, jsem sklonil hlavu před jedním z nejvýznamnějších rodů, které naše země kdy zplodila. Dovolte mi k rodu Baťů, který se zapsal do historie dvacátého století velkolepě i tragicky, pár osobních střípků a vzpomínek.

Poprvé jsem zaregistroval jméno Baťa během mistrovství světa ve fotbale v roce 1986 v Mexiku. Reklamy s nápisem „Bata“ byly hrdě vystaveny podél hřišť vedle nejvýznamnějších světových firem Ford, Coca Cola, Toyota nebo Kodak. Dokonce i přímo za brankou, do níž Diego Maradona dává gól pomocí ne/slavné „Boží ruky“ Anglii, svítí červeno-bílé logo zlínské obuvnické firmy… Pravda, tou dobou je ze Zlína Gottwaldov a Baťovy továrny přeměněny na komunisty řízený národní podnik Svit, který s reklamou v Mexiku nemá nic společného. Firma Baťa přežila pouze v zahraničí a v době světového šampionátu byla již desítky let řízená Tomášem Baťou juniorem z Toronta. Ale to u nás za železnou oponou tušil málokdo, Baťovské impérium bylo v polovině osmdesátých let stále ještě tabu, o kterém se hovořilo jen šeptem, zato s obdivem.

O dvacet let později jsem na sluncem zalité zahradě v Torontu měl jako český konzul v Kanadě tu čest poobědvat právě s Tomášem Baťou juniorem. Narozený pár týdnů po začátku I. světové války, Tomík, jak jej v rodině i přes pokročilý věk nazývali, měl v době našeho setkání za sebou již dlouhých a plodných 92 let pobytu na Zemi. Byl v rozšafné a veselé náladě. Právě se totiž vrátil z Prahy, kde Městský soud rozhodl o neplatnosti rozsudku z roku 1947, kterým byl jeho strýc Jan Antonín Baťa v nepřítomnosti odsouzen na 15 let těžkého žaláře za nedostatečnou podporu odboje proti nacistickému režimu.

Tomík měl tehdy velký a zároveň komplikovaný důvod k radosti. Jan Antonín byl v čele firmy po smrti Tomíkova otce, Tomáše seniora v roce 1932. Úspěšně ji provedl finanční krizí a masivními investicemi do zahraničních továren a poboček vybudoval celosvětové impérium. Během třicátých let ztrojnásobil počet zaměstnanců na sto tisíc, čímž se dostává na úroveň tehdy nejvýznamnějších světových firem jako americký Ford, německý Thyssen či francouzský Schneider. Kdyby příběh Jana Antonína Bati skončil v roce 1939, psalo by se o něm v učebnicích ekonomie jako o českém Henry Fordovi, vizionáři, který předběhl svou dobu. Jan Antonín však prchá před nacisty a uchyluje se do Brazílie, kde v roce 1965 umírá, odloučen od firmy, kterou pomáhal budovat.

Ale zpátky k obědu v Torontu. Tomík měl v červnu 2007 komplikovaný důvod k radosti, protože, ač se sám přičinil k rehabilitaci svého strýce Jana Antonína v očích české justice, jen málokdo v České republice tehdy tušil jak efektivně a leckdy i bezohledně využil Tomík po válce oslabenou pozici svého strýce a v sérii soudních pří jej připravil o takřka celou firmu. Tomíkova snaha o očištění jména Jana Antonína tak byla svým způsobem pokáním za křivdu, kterou mu způsobil.

Michal Stehlík a Martin Groman jsou těmi historiky, které jsem doprovázel do Mato Grosso. Každý týden odhalují svým posluchačům temná i světlejší historická zákoutí v podcastu „Přepište dějiny“, kde pravidelně odstraňují černobílé nánosy zbožštění či zatracování historických postav a dodávají jim širokou paletu barev. Nastal čas, aby u příležitosti 150. výročí narození Tomáše seniora byly trochu přepsány dějiny? Budiž řečeno, že všichni tři Baťové se zapsali do dějin světového byznysu zlatým písmem. Tomáš jako zarputilý a nezdolný Otec zakladatel, Jan Antonín jako neúnavný Vizionář a Tomík jako schopný manažer, který vrátil firmě lesk, který ztratila znárodněním části firmy za Železnou oponou. A všichni tři si zaslouží, aby jejich jména byla v rodné zemi a v rodném městě říkána nahlas a v jedné větě.

Překvapivě ani dvacet let od zrušení ostudného odsouzení poválečnou soudní mašinérií nebyl Jan Antonín plně rehabilitován v očích veřejnosti. A překvapivě i dnes existují tábory zastánců Tomáše a Tomíka na straně jedné, a Jana Antonína na straně druhé. Udělejme černou čáru a přepišme dějiny - Tomáš vybudoval nejvýznamnější českou firmu na zelené louce, Jan Antonín ji dovedl do Ligy Mistrů a Tomík ji tam po sestupu do nižších soutěží opět navrátil. Na úspěchy Jana Antonína se bohužel často zapomíná a Tomík lidem často splývá se svým otcem. Nespravedlivě a zbytečně. Oba dva se vyrovnali svému velkému vzoru, Tomáši seniorovi.
 

Richard Krpač, generální konzul České republiky v Sao Paulu a bývalý generální konzul v Torontu