Výstavu připravila Knihovna Václava Havla ve spolupráci s Ústavem pro studium totalitních režimů a Českými centry. Autory expozice jsou Jan Dvořák a Adam Hradilek.

V úvodní přednášce seznámil  přítomné hosty z  diplomatického sboru, židovské obce a Lotyšsko-české společnosti s celým projektem „Čechoslováci v gulagu (1918-1956)“,  jehož je výstava součástí, pan Jan Dvořák  z ÚSTR. Ve svém  projevu zdůraznil základní historické souvislosti a dosavadní výzkum založený na rozhovorech s pamětníky i nově objevených archivních dokumentech.  

Na začátku druhé světové války hledaly statisíce uprchlíků z nacisty okupovaných zemí Evropy útočiště v mnoha státech světa a setkávaly se s rozličnou mírou pochopení a otevřenosti ze strany místních vlád. Se specifickým přístupem se setkali uprchlíci v Sovětském svazu. Tisíce běženců se útěkem vyhnuly nacistické perzekuci, aby byly následně obviněny sovětskými orgány z nelegálního překročení hranic, špionáže či nelegálního pobytu na území SSSR a staly se otroky komunistických nápravně pracovních táborů Gulagu.

Výstava představila portréty deseti židovských uprchlíků, o jejichž osudech se autorům výstavy podařilo získat přímá či nepřímá svědectví včetně archivních dokumentů. Většina z nich patřila k uprchlíkům, kteří se na sovětské území dostali v prvních letech druhé světové války a krátce před ní ilegálně ve dvou hlavních uprchlických vlnách, přes Polsko či z Podkarpatské Rusi. Jejich následné osudy si proto byly v mnohem podobné. Téměř všichni byli odsouzeni k vysokým trestům v sovětských nápravně-pracovních táborech. Někteří z nich se ještě v průběhu války dočkali propuštění a zapojili se do protinacistického odboje (většinou jako vojáci československé vojenské jednotky v SSSR), další se na svobodu dostali až po válce a někteří v sovětských lágrech zahynuli.