Podle předsedy spolku MemoShoah Georgese Santera každý vyrytý jmenný záznam představuje konkrétní život, který byl vyhlazen, ale není zapomenut. Ministryně spravedlnosti Elisabeth Margue zdůraznila, že zeď znamená pravý opak nacistického záměru redukovat lidi na čísla.

Statistiky ukazují rozsah tragédie: Z přibližně 5 000 Židů, kteří v roce 1940 žili v Lucembursku, bylo prokazatelně zavražděno 1 225. Z toho 616 zahynulo přímo v likvidačních táborech, 450 po útěku do Francie, 92 v Belgii. Celkem 67 lidí nepřežilo perzekuci: zemřeli v internačních táborech, jako byly Gurs nebo Drancy, v táboře Cinqfontaines či spáchali sebevraždu. Mezi oběťmi byli také židovští odbojáři, kteří položili život ve Francii a Belgii.

Vznik památníku až po desetiletích vypovídá o pozdním začlenění židovských obětí do lucemburské kultury vzpomínání. Zatímco po roce 1945 vznikaly památníky nuceně nasazeným a odbojářům, židovské oběti zůstávaly dlouho na okraji kolektivní paměti. Teprve v roce 2018 byl odhalen centrální památník šoa Kaddiš od francouzsko-izraelského sochaře Sheloma Selingera.

Podnětem k vytvoření Zdi jmen byla takzvaná „aféra Stolperstein“ v Junglinsteru, kde berlínský umělec Gunter Demnig poprvé věnoval kameny také nuceně nasazeným, což vyvolalo kritiku. Myšlenku samostatné zdi následně inicioval bývalý předseda MemoShoah Claude Marx.

Slavnostní odhalení doprovodily hudba a modlitby. Mladí lidé přednesli životní příběhy šesti zavražděných, mezi nimi devítiletého Gastona Nathana Kahna a sedmnáctileté Gitie Cuckier. Obřad hudebně doprovodil klarinetista Ben Shalom z berlínského souboru Lebensmelodien, který zahrál skladby složené v ghettech a táborech, mimo jiné ukolébavku z ghetta Terezín, která v neděli zazněla vůbec poprvé veřejně. Na závěr zazpíval vrchní rabín Alain Nacache modlitby „El Male Rachamim“ a „Kaddiš“. Památník tak symbolicky navrací hlas zavražděným a zaručuje, že jejich památka nebude zapomenuta.