Současnému působení paní velvyslankyně však před tímto britským předcházela řada jiných prestižních postů, na kterých se vždy angažovala nad rámec svých úkolů.  Byla velvyslankyní ve Švédsku, vedla Diplomatický protokol, velvyslanecké posty zastávala i ve Francii, Monaku, byla stálou představitelkou při UNESCO, dále při OSN v New Yorku, předsedkyní Ekonomické a sociální rady OSN. Francouzský prezident ji za její všestranné působení k rozvoji česko-francouzských vztahů ocenil Řádem čestné legie v hodnosti komandér (commandeur). Získala jej jako vůbec první Češka v historii. Nyní ale zpět do Británie, k projektu Děti hrdinů, který Marie Chatardová nejen iniciovala, ale sama tyto rozhovory vede.

Váš projekt vznikl už v roce 2022. Několik dílů jsem zhlédla na YouTube a musím smeknout tomu nápadu i realizaci. Kolik má do dnešního dne dílů a kolik jich ještě plánujete nebo jak dlouho bude pokračovat? Na co se hlavně těchto „dětí“ ptáte? 

K dnešnímu dni jsme vydali 40 dílů, z nichž 3 jsou přímo s veterány druhé světové války, nikoliv s jejich potomky. Celkově jsme už natočili 50 epizod, dalších 9–10 máme v plánu natočit do léta. Tím projekt skončí, stejně jako moje velvyslanecká mise v Londýně. Neskončí ovšem jeho poslání – zachování těchto dojemných, osobních, historicky cenných svědectví pro další generace. To je jeho hlavní účel. Je to něco jako moje dědictví, které po sobě v Londýně, a vlastně nejen tam, zanechám.

Všechny díly mají jednotný scénář: s našimi „dětmi hrdinů“ se nejdříve bavíme o jejich rodičích – o jejich službě během války, ale také životě po válce. Následně se ptám na jejich život, povolání a český původ. Samotné rozhovory prokládáme historickými fotografiemi a záběry na různá memorabilia. Pokud se taková příležitost naskytne, snažíme se navštívit i různá místa spojená s jejich životem.

Určitě se s natáčením pojí i další momenty, z vlastní zkušenosti vím, co všechno může takový projekt iniciovat, je to pak jako lavina.

To je pravda. Je úžasné vidět, jak se vytváří síť potomků našich hrdinů a kolik lidí se již díky nám takto propojilo. Mnohokrát se stalo, že účastníci projektu, kteří se předtím neznali, si začali vyměňovat dobové fotografie a informace, protože přišli na to, že jejich tatínci byli přátelé nebo spolu v určitou dobu sloužili či byli na stejném místě. V naší databázi máme téměř sto osob, přičemž necelá polovina z nich nechce sdílet svůj příběh na kameru.

Také je zveme na různé akce naší ambasády, setkali se i s panem prezidentem, když byl na pracovní návštěvě Spojeného království. Někteří mi pak říkali, jak by byli jejich rodiče hrdí a jak neuvěřitelný zážitek to pro ně samotné byl. A také, jak jim takové okamžiky silně připomínají jejich české kořeny.

Kdo/co vás k tomuto projektu inspirovalo, dovedlo? Každého napadne, že takové rozhovory by mohl vést nějaký český historik nebo třeba i český student historie žijící v Británii, kterému byste projekt svěřila. Proč jej vedete právě vy sama, osobně?

Ano, mohl by, ale nikdo to dosud systematičtěji nedělal. Když jsem byla velvyslankyní při OSN, tak jsem se hodně angažovala v připomínání hrůz holokaustu, hovořila s lidmi, kteří přežili. Ve Spojeném království jsem se pak hned na začátku mé mise setkala s úžasnou Češkou, která patřila mezi tzv. Wintonovy děti, a zároveň jsem silně vnímala, že hrdinství našich vojáků ve Velké Británii za 2. světové války ve společnosti stále rezonuje, ale že i děti našich hrdinů začnou pomalu odcházet a s nimi se mohou nenávratně vytrácet vzpomínky a cenné materiály. Přitom je tak důležité si ve stávajícím světě tyto věci připomínat. Takže jsem přišla s myšlenkou projektu, který ovšem moji spolupracovníci rozpracovali do detailů. Velkou zásluhu na jeho praktické realizaci má Michal Žižlavský z mé ambasády, který rozhovory točí vlastní kamerou a pak je stříhá. Je za tím obrovský kus práce.

Hudbu, která uvádí jednotlivé díly, složil známý britský skladatel Julian Anderson. Jak k tomu došlo? Mimochodem, trochu mi připomíná Janáčkovu tvorbu pro klavír. 

Julian Anderson je velký fanoušek české hudby, zejména Janáčka a Martinů. V době, kdy jsme projekt začínali plánovat, zrovna dokončil svoji druhou symfonii s názvem Pražská panoramata, a proto jsme se ho rozhodli s nápadem složit k projektu znělku oslovit. Byl z nabídky opravdu nadšený a hudbu pro nás také sám nahrál. Díky svému zapojení měl také možnost se s řadou „dětí hrdinů“ seznámit a troufám si říct, že i spřátelit.

V nejnovějším díle jste ale nevedla rozhovor s potomkem někoho z válečných veteránů, ale ještě s přímou pamětnicí. Možná poslední žijící československou veteránkou, svobodnicí 2. třídy, paní Eliškou Hamiltonovou, které je neuvěřitelných 105 let. Je stále velice komunikativní a bystrá a úžasně zajímavě vypráví nejen o své práci radiotelegrafistky na britských letištích. Těch 15 minut rozhovoru s ní je obrovsky cenných. Co vás k paní Hamiltonové přivedlo a jak ten rozhovor vznikl?

Paní Hamilton je neuvěřitelná a energie, kterou ve svém věku stále má, je skutečně obdivuhodná. Když jsme projekt začínali v roce 2022 točit, tak jsme vycházeli z toho, že už se na území Spojeného království žádní žijící českoslovenští veteráni druhé světové války nenacházejí. Postupně se nám ale podařilo tři najít a zaznamenat jejich příběhy na kameru. Četaři Ervín Hoida a Charles Strasser bohužel oba zemřeli v loňském roce ve věku 105, respektive 97 let. Oběma jsem byla na pohřbu a cítila se být součástí jejich širší rodiny.

Podobně jako u nich, i na paní Hamilton jsme narazili náhodou. Natáčeli jsme jeden z dílů v Oxfordu a pán, se kterým jsem dělala interview, mezi řečí sdělil, že je téměř jeho sousedkou československá veteránka RAF. Dal nám na ni e-mailovou adresu a paní Hamilton, i ve svých 104 letech, odepsala zpět téměř okamžitě.

Musím říct, že ve všech třech případech pro mě bylo natáčení opravdu výjimečným zážitkem a všichni byli neuvěřitelně skromní. Rozhovory se prolínala jedna společná věta: „Nejsem hrdina, stejně by se zachoval tenkrát každý“…

V jiných rozhovorech vyprávějí potomci rodičů, kteří v Británii bojovali. Ti, které jsem slyšela, mluvili všichni anglicky. Byl někdo z potomků, s kterými jste dělala rozhovor, kdo s vámi hovořil česky? 

V rámci jednoty projektu jsme se rozhodli, že bude jednodušší vést rozhovory v angličtině, ke kterým doplňujeme české titulky.  Výjimky jsme udělali pouze v případě speciálních dílů s veterány – rozhovory s panem Hoidou a paní Hamilton; pan Strasser sice byl schopný česky hovořit, ale více si věřil v angličtině. Nakonec jsme, na základě výslovného přání, udělali výjimku ještě u jednoho dílu. Celkově lze říct, že řada „dětí hrdinů“ česky mluví nebo alespoň dost rozumí. Rozdíly jsou především v tom, jestli se ve Spojeném království narodili nebo tam společně s rodiči odcházeli až v pozdějším věku, a také jestli byla čeština jazykem, kterým se mluvilo doma. Někteří měli české oba rodiče, ale ti po často velmi traumatickém útěku z Československa nechtěli se svými dětmi česky mluvit, protože to pro ně bylo buď příliš bolestivé,  nebo neměli žádnou motivaci. Domnívali se, že se jejich děti do Československa nebudou moci nikdy vrátit a spíše chtěli, aby se začlenili stoprocentně do britské společnosti.

Celý rozhovor si můžete přečíst zde.