Do Lublaně přijel v srpnu 1919 ještě jako houslista. Krátce předtím byla obnovena činnost Národního divadla a při té příležitosti vznikl nový operní orchestr. Protože ve Slovinsku chyběli domácí hudebníci, angažoval ředitel opery a dirigent Fridrik Rukavina umělce z Československa, Polska a Ruska. Ladislav Černý se tak dostal mezi své krajany a společně s nimi založil v únoru 1920 Zikovo kvarteto, pojmenované po tehdejším primáriovi Richardu Zikovi. Tento krok zásadně ovlivnil jeho další život – právě v tomto kvartetu začal hrát na violu a stal se prvním českým violistou prosazujícím tento nástroj jako sólový.

Zikovo kvarteto koncertovalo nejen v Lublani, ale i v dalších městech, jako jsou Ptuj, Maribor, Bled či Celje. Ačkoli ve Slovinsku působilo pouze krátce (v září 1921 přešlo do Prahy a přijalo název Pražské kvarteto), členové kvarteta na Lublaň stále vzpomínali jako na své „rodné“ město. V pozdějších letech, kdy se kvarteto stalo předním světovým souborem, se do Lublaně pravidelně vracelo, a v roce 1947 zde odehrálo své poslední zahraniční koncerty.

Pedagogická činnost Ladislava Černého také začala v Lublani. Dodnes fungující společnost Glasbena matica tehdy sdružovala profesionální i amatérské hudebníky, vydávala nové skladby slovinských autorů a pořádala koncerty. Její součástí byla i nově založená konzervatoř, kde Černý vyučoval v letech 1919–1921. Zde se poprvé projevil jako učitel, který dokázal ovlivnit nespočet mladých hudebníků – zdaleka nejen houslistů či violistů. Ti považovali jeho výuku za vrcholně inspirující a často na ně měla celoživotní vliv. Na tuto zkušenost navázal svým pozdějším působením v Praze (konzervatoř a AMU), kde se jeho pedagogická dráha stala světově uznávanou.    

Ladislav Černý byl pověstný svým kuchařským uměním a zejména originálním smyslem pro humor, jímž bavil hudebníky všech generací. Pověstná pak byla setkání v jeho bytě, kde jej navštěvovali interpreti, skladatelé, literáti, výtvarníci, herci a lidé nejrůznějších dalších profesí. Přicházeli k němu poslouchat hudbu a jeho přátelská vyprávění, čerpat optimismus i životní moudrost a ač se to zdá k neuvěření, jako umělec se těšil takové úctě, že na dopisy z jiných světadílů stačilo napsat „Ladislav Černý – viola – Evropa“.

Autor článku: Tomáš Hanousek, autor publikace Ladislav Černý a Pražské kvarteto