Pro českou diasporu, zejména pro ty, kteří zažili emigraci po letech 1948 nebo 1968, není současná válka jen titulkem ve zprávách. Je to oživené trauma, které jim dává unikátní roli vyslanců reality. V zemích jako USA, Kanada nebo Austrálie fungují krajané jako historický kompas pro své sousedy – trpělivě vysvětlují, že ruský imperialismus není novinkou, a na demonstracích v Londýně či Curychu vedle sebe hrdě staví data 1968 a 2022. Tato autenticita dodává české podpoře v očích západní veřejnosti obrovskou váhu.

Klíčovými uzly této podpory se staly České školy bez hranic, které již na počátku invaze vyzvaly k materiální pomoci Ukrajině, a krajanské spolky od Paříže po Sydney. Nejde jen o politiku, ale o hluboký komunitní život. Učitelé s dětmi probírají hodnotu svobody, zatímco studenti na univerzitách pořádají diskuse a výstavy, jako je například projekt Nevydané diplomy, který byl mimo jiné vystaven na VŠE v Praze, připomínající ukrajinské studenty, kteří padli v boji a nikdy nedostudovali. Praktická pomoc se přitom projevuje v mnoha podobách. Zatímco v Madridu nebo Curychu děti organizují charitativní bazary, v Německu či Rakousku se krajané scházejí v komunitních centrech k pletení maskovacích sítí a výrobě zákopových svíček pro frontu. Kulturní odboj pak doplňují čeští hudebníci a umělci žijící v zahraničí, kteří k výročí uspořádali řadu benefičních koncertů, jejichž výtěžek putuje na rehabilitaci veteránů nebo nákup zdravotnického materiálu.

V Bruselu se mimo jiné i čeští zaměstnanci unijních institucí scházejí k tichým vigiliím před budovami Parlamentu, ne jako úředníci, ale jako občané s jasným postojem. V amerických městech jako Chicago nebo New York zase sokolské župy a krajanské listy mobilizují veřejné mínění a apelují na místní politiky, aby podpora Ukrajiny nepolevovala ani po čtyřech letech bojů. Právě teď, kdy se v mnoha společnostech projevuje informační únava, je role krajanů kritická. Působí proti dezinformacím v jejich nových domovech, udržují téma v místních médiích a propojují ukrajinskou diasporu s místními úřady. Tato neformální diplomacie dělá Česku ve světě skvělé jméno. Ukazuje, že Češi jsou lidé, kteří se nebojí postavit za slabšího, protože si až příliš dobře pamatují cenu vlastní svobody. Často jde o velmi osobní pouta – mnozí krajané ubytovali ukrajinské rodiny a k výročí invaze s nimi vycházejí do ulic jako jeden celek, čímž v praxi naplňují heslo Za vaši a naši svobodu.