1. Představy a skutečnosti

Česká republika vstoupila do NATO nepřipravena. Není pochyb o politickém významu našeho členství, je nesporné, že obranu země je nutné v dnešním světě opírat o silné společenství, se kterým sdílíme společné hodnoty politické, ekonomické a snad i mravní, ale které také disponuje dostatečnými prostředky schopnými očekávanou obranu zajistit. S naším úměrným přispěním. Často se mně vrací na mysl příměr, který kdosi pronesl ve dnech našeho přijetí do Aliance a který zněl asi takto: "Česká republika vstoupila do Aliance, jako když holub vletí pod střechu světlíkem, usedl na trám a zděšeně se rozhlíží, kde se to vlastně ocitl." Uvedená střecha se totiž stavěla padesát let a každý trám, opěrný sloup i jemné vazby této konstrukce mají svůj význam, je potřebné jim rozumět a účastnit se vědomě jejich zdokonalování, pokud mají přinášet užitek každému podílníkovi. Smyslem úvah obsažených v tomto článku je hledat spojitosti našeho členství s obranným průmyslem naší země a jeho místem mezi průmysly ostatních zemí.
Nebudu se tedy dotýkat politických a obecně ekonomických aspektů našeho členství, ale nelze se vyhnout otázkám vojenským a legislativním. Změny vojenské od roku 1989 byly obrovské a historicky ojedinělé (odsun sovětských vojsk, rozpad Varšavské smlouvy, rozdělení federální armády, položení základů AČR, restrukturalizace a redislokace úměrná členství v Alianci) a není účelem je podrobněji rekapitulovat. Je ovšem nepochybné, že uvedené procesy se přímo promítaly do postupného úpadku českého obranného průmyslu (části, která zůstala na českém území po roce 1993). Uskutečňovaly se pomalu a se značnou nerozhodností, zřejmě v očekávání, že řídící orgány NATO "zavelí", jakou armádu a obranu má Česká republika mít. Vezmeme-li v úvahu, že za deset let se u nás vystřídalo osm ministrů obrany a nepřetržitá reorganizace rezortu pokračuje ještě dnes, nepřekvapuje, že zásadní představy o rozměru a vyzbrojení ozbrojených sil jsou stále málo zřetelné, aby se na nich dala stavět budoucnost obranného průmyslu. Ztratili jsme asi pět let, kdy bylo možné se promyšleně připravit na členství a nové prostředí v Alianci, i v evropském kontextu. Obdobně se vyvíjel nový soubor zákonů, vztahujících se k obraně (v podstatě byly přijaty až v roce 1999) a další újmu přinesla úporná snaha aplikovat za každou cenu na oblast obrany země praktiky tržní ekonomiky (hospodářská soutěž atd.), což v řadě případů jen přispělo k úpadku českého obranného průmyslu. Chování hlavního zákazníka obranného průmyslu může vést až k jeho zániku. Představy o tom, jak se se vstupem do Aliance vše samovolně promění k lepšímu, od plánování přes příliv technologií, projektů a investic až po přístupy na trhy, se ukazují jako liché. A není to vina Aliance, ale naší vlastní malé odpovědnosti a ochoty učit se a nahlížet na situaci reálně. Národní odpovědnost z nás nikdo nesejme a je třeba se rychle probudit, abychom v novém prostředí uspěli.

2. Instituce, procedury a schopnost účastnit se

Aliance je složitý a živý organismus, který se neustále mění a snaží se přizpůsobit požadavkům doby. Vedle stálých orgánů v samotném sídle NATO, jako je mezinárodní štáb a mezinárodní vojenský štáb a jejich divize, vzniká (i zaniká) rozsáhlá struktura výborů na různých úrovních, pracovních i jiných skupin. V jejich odpovědnosti jsou soubory záležitostí vzniklých ze společných zájmů buď všech, nebo části členů Aliance. Náplň práce se může měnit, nebo je věc vyřešena a instituce ukončí svou práci. Struktury orgánů NATO, vojenských velitelství atd. byly u nás zveřejněny, otázkou je, nakolik byly pochopeny; a dostávám se k podstatě věci: nakolik naše země, její reprezentanti a experti jsou schopni stát se platnou součástí těchto institucí. Období "alianční turistiky" je snad definitivně za námi.
Mám na mysli uplynulých několik let, kdy se různých jednání účastnili víceméně nahodile vybraní pracovníci, kteří nejen neznali slušně pracovní jazyky NATO - tedy angličtinu a francouzštinu, ale často nebyli těmi pravými experty, a co je nejhorší, po návratu se písemnosti a poznatky založily do šuplíku a nenásledovala praktická aplikace výsledků jednání. Myslím, že snad nejdále se v praktické spolupráci s orgány NATO dostali lidé z generálního štábu v souvislosti s událostmi v bývalé Jugoslávii, protože tam jde o lidské životy a neúprosné požadavky války - a proto bylo a je nezbytné jednat prakticky a vážně. Je jisté, že negativní vliv na situaci mají i permanentně probíhající personální i institucionální změny v rezortu obrany.
Pochopit správně poslání instituce (výboru, skupiny apod.), prostudovat její statut (TOR - Terms of Reference), ale také problematiku, kterou se v posledních letech zabývala, abychom pochopili období, ke kterému se propracovala, a byli schopni vstoupit do procesů a uplatňovat v nich naše národní zájmy, spolu s pochopením pro zájmy společné, to je to, oč tu běží. Měli jsme na to přinejmenším pět let od vzniku republiky. V některých dílčích oblastech se snad blýská na lepší časy, zvláště pokud jde o reprezentaci. Jinou, ale zásadní otázkou jsou procedury, nebo chcete-li pracovní postupy. Reprezentovat zemi znamená pečlivě studovat všechny dokumenty, včas připravovat národní stanoviska, účastnit se licitací o finální texty rozhodnutí či doporučení, umět je doma uplatnit na správných místech - v praxi. Komunikace směřující k uvedenému účelu se u nás těžko rodí. Jinými slovy, naši reprezentanti jezdí na jednání bez schváleného národního stanoviska, často improvizují, jsou úměrně svým schopnostem iniciativní či pasivní, a po návratu domů se nic neděje. Obzvláště bolestné je to v oblastech navazujících na průmysl, tedy výzkum, vývoj, zkoušky, výrobu a obchod. A to je nutné zlepšit.
Z hlediska obranného průmyslu je v naší zemi nejznámější institucí Průmyslová poradní skupina NATO (NIAG - NATO Industrial Advisory Group). O zastoupení v ní se u nás vedla velká diskuze, doprovázená výkřiky našich sdělovacích prostředků atd. V podstatě šlo o velký omyl. Na straně jedné vznikl z neznalosti celé struktury spadající do odpovědnosti zástupce generálního tajemníka NATO pro podporu obrany (Assistant Secretary General - Defence Support), a na straně druhé - průmysl předběhl státní aparát o nejméně pět let, když usiloval o své zastoupení v tomto poradním orgánu. Zde asi bude nezbytné jisté vysvětlení.
NATO není výrobní ani obchodní organizací a jako takové nevyrábí ani nenakupuje obranné systémy. Ostatně ani nemá vlastní ozbrojené síly, s výjimkou letky AWACS. NATO je však nástrojem racionalizace obrany, s cílem mít co nejdokonalejší systémy za co nejrozumnější cenu. Místem, kde se setkávají představy výzkumu, vědy a technologií a také výroby s životnostními cykly výzbroje a materiálů atd., je mimo jiné Konference národních ředitelů pro vyzbrojování. Existují i jiné složky - např. Konference vyšších logistiků atd. Koneckonců je vždy řeč o penězích, tedy o možnosti realizace odsouhlasených požadavků a potřeb.
V roce 1999 byl konečně jmenován český národní ředitel pro vyzbrojování a jeho úřad by měl být funkční někdy v polovině roku 2000. Obranný průmysl od něho mj. očekává, že bude zaveden řád do reprezentace v orgánech spadajících pod tuto konferenci a zahájena racionální komunikace mezi rezortem obrany a průmyslem, samozřejmě komunikace oboustranná.
Mezi orgány patří především nově reorganizované instituce, jako je RTO (RTA) - Research and Technology Organisation (Agency) - tedy Výbor pro výzkum a technologie, a jeho součásti, NC3O (NC3A) - NATO Consultation, Command and Control Organisation (Agency), tj. Organizace (Agentura) NATO pro konzultace, velení a řízení, a MAG - Major Armament Groups - hlavní výzbrojní skupiny, pro pozemní vojsko, letectvo, námořnictvo atd., z nichž každá v sobě skrývá 20-40 různých účelových pracovních a studijních skupin atd. Za účast v těchto institucích odpovídá stát. Výběr a jmenování národních zástupců, cílevědomé úkolování a zajištění přínosu z účasti pro vojenskou a průmyslovou praxi se stále jeví jako nesnadno dosažitelný cíl, i když se členstvím v Alianci se jakýsi systém začíná rýsovat.
Mezi těmito institucemi sehrává významnou, ale v podstatě poradní úlohu NIAG, tedy Průmyslová poradní skupina NATO. Zasedají v ní zástupci národních asociací obranných průmyslů, zpravidla představitelé významných zbrojních společností. Česká republika se jednání účastní již několik let, nejdříve v roli státu zapojeného do Partnerství pro mír a nyní jako členská země Aliance. Složení národní delegace se vyvíjelo složitě, ale je skutečností, že pod záštitou Ministerstva průmyslu a obchodu bylo dojednáno memorandum, na jehož základě je od roku 1998 ČR zastupována delegací složenou z představitelů obranného průmyslu, v jejímž čele je prezident Asociace obranného průmyslu a kontaktním místem úřad této Asociace. Výsledky jednání jsou pravidelně postupovány odpovědným funkcionářům Ministerstva průmyslu a obchodu a také Ministerstvu obrany a podle zaměření též průmyslovým podnikům. Česká republika má své zástupce v sedmi ze studijních skupin NIAG a vyšle dva zástupce do projektů zaštítěných Partnerstvím pro mír. Své experty vyslaly i podniky a nesou i náklady na jejich účast, přestože naděje na rychlý návrat takových investic není velká. Patří mezi ně např. ERA Pardubice, Retia Pardubice, TTC Telekomunikace, Aero-Vodochody, Virtual Reality, CZ Uherský Brod atd. Je však třeba připomenout, že veškerá spolupráce v NATO je založena na kontaktech a tyto hodnoty by se měly v budoucnosti vrátit v podobě spoluúčasti na různých projektech.

3. Přizpůsobování Aliance požadavkům nové doby

Problémy plynoucí z konce studené války se nedotkly jen naší republiky, ale ve značném rozsahu také Aliance. Otazníky, které se objevily nad Washingtonskou smlouvou, nad strategickou koncepcí, nad novými úkoly a posláním, nad strukturou velení, charakterem a množstvím ozbrojených sil, jejich vybavením pro úkoly společné obrany podle článku 5 a pro operace na podporu míru, nad sníženým rozpočtem, nad složením a počty zaměstnanců ústředí NATO a mnoho dalších, bylo nutné s větší či menší naléhavostí řešit a hledat podobu odpovídající požadavkům nové doby. Je všeobecně známo, že většina zmíněných problémů byla nebo je řešena. A je tedy nepochybné, že změny se musely dotknout také obranného plánování a systému spolupráce ve vědě, výzkumu, technologiích a celého obranného průmyslu a promítají se do výroby i obchodu.
Několik let pracovaly skupiny expertů na přehodnocení spolupráce při zabezpečování obrany, na dokumentu zvaném "Defence Review". V několika fázích byly zkoumány otázky "proč, co, jak atd". Ukázalo se, že některé nástroje a instituce se přežily a je nutné vytvořit nové, s novou náplní práce a také s novými formami spolupráce, nebo je začlenit do dalších systémů fungujících v této oblasti v Alianci. Zavádění do praxe, tzv. implementační fáze, by měla trvat asi do roku 2004. Podstatné by mělo být vytvoření nového výboru pro zbrojní kooperaci (NCAC - NATO Committee on Armament Cooperation) a uplatňování nových plánovacích nástrojů, jako jsou "balíčky schopností" (Capability Packages) a skupiny aliančně dohodnutých požadavků. Hledá se cesta, jak nové orgány vytvořit a nalézt jejich modus vivendi s existujícími institucemi i nástroji. Současně i NIAG usiluje o vybudování účinnějších cest spolupráce mezi průmyslem a orgány nejen ve struktuře Konference národních ředitelů pro vyzbrojování, ale i s dalšími, nejvyššími řídícími orgány Aliance.
Pro Českou republiku to znamená včas prostudovat nadcházející změny a vybrat lidi, kteří nás budou v nových strukturách zastupovat a hájit v nich zájmy i našeho obraného průmyslu. Přitom bychom si měli být vědomi, že o konkrétní spolupráci se pak jedná v průmyslových a obchodních kruzích a že nebudeme direktivně přiděleni jako přívažek za zásluhy do žádného projektu. O své místo se musíme postarat sami.

4. Aliance, americký kontinent, Evropa a Češi aneb bolestné hledání místa v dějinách

Nalézt své místo a postavení nebylo a není lehké po ukončení studené války ani pro ostatní členy Aliance. Snad nejsložitější je hledání, jak naplnit euroatlantické poslání, tedy udržet rozumnou harmonii mezi zájmy Spojených států, nebo chcete-li amerického kontinentu, tedy USA a Kanady, a evropskými členskými zeměmi, včetně nových členů. Opět pominu jiné aspekty v obranné oblasti mezi novým a starým kontinentem. Velké změny v tzv. obousměrné cestě, tj. zbrojní výměně mezi oběma stranami, nenastaly. Americké dovozy do Evropy několikanásobně převyšují evropské exporty do USA. Problém sdílení nákladů je stále aktuální. Technologický náskok USA je zřejmý a pokrok v evropském vyrovnávání méně výrazný. Vyřazení obranného průmyslu zemí bývalého Sovětského svazu a Varšavské smlouvy z konkurence a obsazení jejich trhů změnilo pořadí světových exportérů zbraní. Jednoznačně vedou Spojené státy s Francií, Velkou Británií a také Spolkovou republikou, s velkým náskokem před Ruskem a ostatními zeměmi. Propad se plně týká také českého zbrojního exportu, který již několik let nevyváží nové výrobky, ale jen přebytky z výzbroje bývalé československé armády. Naději má pouze naše schopnost spojit se s výše uvedenými producenty a exportéry, přispět k výrobě, výzkumu atd. a podílet se na exportech.
Po válce v bývalé Jugoslávii se znovu vynořily otázky Evropské bezpečnostní a obranné identity (ESDI) a úvahy o budoucnosti Západoevropské unie (ZEU), která by měla být "ozbrojenou paží" Evropské unie (EU). Za několik desítek let zde nenastal žádný převratný pokrok a nezdá se, že by administrativa EU změnila svůj spíše odmítavý postoj k otázkám obranného průmyslu a jeho podpoře. Národní bariéry jsou zatím zřejmě silné, aby mohly být překonány, a to bez ohledu na nově vzniklou situaci. ZEU a její administrativa se snažila postupnými kroky vytvořit jakousi evropskou sílu (i když ne v rozsahu dnes diskutovaných 60 tisíc vojáků). I naše republika, tehdy jako asociovaný partner, vyčlenila prostředky do sil použitelných ZEU (tzv. FAWEU), byla přizvána jako pozorovatel na řadu cvičení, účastnila se jednání vojenského štábu s partnery atd. Sledovali jsme vývoj evropského sboru. Ale toto vše bylo jakousi paralelou k NATO, duplikátem bez snah o duplicitu, a vše vždy směřovalo k evropské identitě či síle, která by zůstala součástí NATO, měla-li být vůbec vojensky účinná. Stačilo posoudit disponibilní prostředky strategického průzkumu či přepravy, prostředky velení a štáby atd. evropských zemí. Nakonec byla podepsána řada dohod mezi NATO a ZEU, které umožňovaly společnou činnost při respektování evropských specifik, i když omezených na humanitární a podobné operace. Je tedy opravdu doba, kdy např. začleněním ZEU pod evropský direktorát pro zahraniční a bezpečnostní politiku bude Evropa chtít nabýt větší samostatnosti a schopnosti vést rozsáhlé operace jugoslávského typu bez USA? A nakonec, je to opravdu i přání USA? Jedno je ale jisté. Česká republika se musí konečně rozhodnout o poměru a směrech spolupráce na jedné straně přímo s USA a na druhé straně s evropskými zeměmi. Jde-li zejména o průmyslovou spolupráci, nevystačíme do budoucna s teoretickými euroatlantickými kulturními nadhledy. A také tato teze nemá navádět k výlučné jednostranné orientaci, i když její zastánce v Čechách můžeme leckde potkat.
Poučná může být úvaha, jak jsme se zapojili do struktur ZEU, které se vztahují k obrannému průmyslu. Jde o struktury, které jsou v neustálém pohybu, především WEAG (Západoevropská zbrojní skupina), její modifikace, a konečně EDIG (Evropská skupina obranného průmyslu - což je přibližně evropská obdoba NIAGu). Přestože se naši neustále obměňovaní ministři obrany a suplovaní národní ředitelé pro vyzbrojování účastnili řady zasedání, nepodařilo se překonat české administrativní bariéry a zapojit náš obranný průmysl do EDIG. Přitom Asociace obranného průmyslu udržuje stálé kontakty s vedením EDIG, její prezident a generální tajemník byli našimi hosty v Praze, navštívili náměstky ministrů obrany a průmyslu a obchodu, ale přesto česká strana nedokázala zaslat nezbytný dopis, který by této spolupráci oficiálně otevřel dveře. Na rozdíl od této situace se podařilo stát se jako první středoevropská země členy EDA a našemu leteckému průmyslu stát se členem AECMA (letecká obdoba EDIG). Nelze přeceňovat přínos takové účasti, protože i Evropané mají své vzájemné problémy, konkurenci atd. Nakonec tomu nasvědčuje spojení obranných průmyslů Francie, Velké Británie, Německa a Itálie, s pozdějším připojením Španělska a Švédska, do organizace OCCAR, která má usnadnit překlenutí těžkopádných a složitých jednání a bariér a umožnit evropskému obrannému průmyslu rychlejší vývoj a přežití některých odvětví v americké konkurenci. Pokračuje směřování obranného průmyslu do gigantických firem. V USA je prakticky dokončeno, v Evropě je v pohybu - např. v leteckém a kosmickém průmyslu. Co tedy dál?
Zdá se, že evropské struktury vztahující se k obrannému průmyslu mohou změnit své zařazení a poslání dříve, nežli se Češi rozhýbou k činům. Je však jisté, že bez evropské spolupráce si nelze přežití alespoň některých odvětví obranného průmyslu představit.

5. Hledání místa obranného průmyslu v české průmyslové politice

Pojem přežití není náhodný. Ale jistě je to pokrok, jestliže jsme u nás po deseti letech dospěli k názoru, že toto tradiční a slavné odvětví našeho průmyslu má své místo ve výzkumných, vývojových, výrobních a obchodních kapacitách našeho mladého státu. Procitnutí ze snů jistě napomáhá prostý pohled na vývoj v demokratických zemích, které proklamujeme jako své příklady, zejména pohled na čísla celkového obratu zbrojního průmyslu, čísla o exportech, včetně do zemí, které byly a mohly by být tradičními odběrateli českých produktů. Naše exporty se snížily za deset let nejméně desetinásobně. Obchod byl zpolitizován a podléhá tlakům domácím i zahraničním. Je tedy nejvyšší čas se rozhodnout, co chceme, a začít se podle toho chovat. Jinak peníze našich daňových plátců budou směřovat jinam do světa a zákazník si zvykne na to, že je jednodušší poskytnout příslušné miliardy z rozpočtu přímo zahraničním společnostem než hledat české firmy a zajistit lidem práci. Žádná země není ve věcech obranného průmyslu absolutně otevřena volnému působení trhů a nadto globalizaci. Ostatně stačí si prostudovat administrativní postupy potřebné pro vývoz do USA.
Proto při tvorbě politiky na podporu obranného průmyslu bude vhodné posoudit legislativní ustanovení o soutěžích a zahraničním obchodu, o ročních finančních cyklech, o alternativních možnostech financování obranných projektů pro ministerstva obrany a vnitra atd. A také konečně rozhodnout o podobě české armády s rozumnou perspektivou, která umožní vytvořit alespoň střednědobý akviziční plán s rozumným stupněm stability a dá českým firmám (tím nevylučuji zahraniční spolupráci) možnost uzavřít kontrakty, které dají naději na budoucí rozvoj perspektivních oborů.

6. Sjednocení Asociace obranného průmyslu a co dál?

Ještě před dvěma lety se zdálo, že hlavní překážkou rozvoje obranného průmyslu je existence dvou asociací. Alespoň státní úředníci i mnozí politikové dávali k radosti médií najevo, že o obranném průmyslu se mohou bavit jen s jednou organizací. Dnes již nemá smysl vracet se k důvodům a historii zájmů různých průmyslových skupin a stran v pozadí při vytváření Asociace. Nakonec si "nouze" vynutila a rozum zvítězil - a tak od 14. října 1999 máme pouze jednu Asociaci obranného průmyslu ČR, sdružující 84 řádných členů a několik nových uchazečů o členství. Zájmové sdružení právnických osob zabývajících se výzkumem, vývojem, výrobou, obchodem a nově i marketinkem s vojenskou technikou a materiálem si klade za cíl uchovat a rozvíjet český obranný průmysl. Vstup do Aliance dává tomuto úkolu novou dimenzi. Asociace se silně angažuje v přípravě svých členů na život v novém prostředí. Jedná se mj. o schopnost účastnit se mezinárodních i domácích soutěží, získávání nezbytných certifikátů, které umožní dostat vládní garance pro firmu či společnost, její schopnost odpovídat např. za ochranu intelektuálních práv (patenty atd.), svěřených informací, kvalitu výrobků, schopnost dodržet různé standardy, majetkovou a finanční průhlednost atd. Souvisí s tím do jisté míry i schopnost podílet se na offsetové politice (průmyslová kompenzace - poz. red.), vstupovat do projektů výzkumu a vývoje, infrastruktury a další. Doháníme období, kdy se teprve vytvářely nezbytné normy a také úřady.
Zároveň je třeba říci, že zatímco mezinárodní vztahy a spolupráce se rozvíjejí téměř bez problémů, podstatný smysl Asociace, to jest dialog s hlavním zákazníkem obranného průmyslu, tedy státem a jeho silovými rezorty, se rodí pomalu a bolestně. Mnohé důvody jsou ukázány v předchozích částech článku. Přesto žijeme v očekávání, že Bezpečnostní rada státu a její výbor pro obranné plánování, spolu s ministerstvy a úřady, posunou vývoj razantněji dopředu, a to již při vstupu do nového tisíciletí, a neradostné vyhlídky tohoto průmyslového odvětví se zlepší.

7. Češi a mezinárodní integrace - aneb být či nebýt?

K tomu, aby tyto vyhlídky byly reálné, bude nás muset přebolet hluboce zakořeněná představa, že náš průmysl bude i v budoucnosti vyvíjet a vyrábět čistě národní produkty. Jistě nelze tuto představu zcela zamítnout, jistě si každý dovede představit českou pistoli nebo radiostanici atd., ale u složitějších systémů se bez zapojení do mezinárodní spolupráce neobejdeme. Není to jednoduchá záležitost, jak ukazují problémy spojené s mezinárodními projekty (L-159 nebo modernizace tanku T-72, dodávky pro štábní informační systém apod.). Uzavřít dobré a oboustranně výhodné smlouvy, včetně duševních práv a budoucích prodejů atd., je složité a teprve se tomu učíme. Za deset let se uskutečnila mnohá bilaterální i mnohostranná jednání, na nejrůznějších úrovních, ale podíváme-li se na konečný efekt, kolik společných projektů bylo dohodnuto např. s Polskem nebo Německem, výsledek není povzbudivý. Nelze příliš váhat - např. Velká Británie a Německo se již dohodly na vozidle pro bojiště příštího tisíciletí, tzv. battlefield taxi. Dodávky tisíce kusů jsou plánovány okolo roku 2006, zatímco u nás váháme kolem modernizací dvacet let staré techniky, které se budou uskutečňovat v druhé dekádě příštího století. I odložení věcí je někdy řešením. Ostatně to uvidíme s vývojem kolem nadzvukových letounů pro naše letectvo. Snad by měl být průmysl razantnější a promyšlené projekty více prosazovat a získávat pro ně i podporu příslušných výborů parlamentu. Projekty mohou přinášet pracovní příležitosti, technický rozvoj, obchod a samozřejmě daně do rozpočtu. A je nejvyšší čas vstupovat do společných projektů Aliance.

8. Naprosto nevyhnutelné nejbližší kroky k přežití - nebo k novému začátku na zelené louce?
Nevyhnutelných kroků je jistě mnoho. Alespoň se toho obávám po rekapitulaci problémů uvedených v této stati, která si zdaleka nečiní nárok na úplnou analýzu. Převážně se jedná v této fázi o záležitosti organizační, tedy především aby instituce začaly plnit odborně a odpovědně své povinnosti a vytvořily podmínky, abychom mohli účinně využívat domácích i mezinárodních možností a zdrojů. Bližší zkoumání situace v našem obranném průmyslu ukazuje, že je již hodina dvanáctá. Náš převážně privatizovaný průmysl si nemůže dovolit nést náklady bez naděje na jejich návratnost a udržovat při životě kapacity, odborníky a žít z naděje, že snad někdy dostane nějakou zakázku. Je třeba upravit právní i ekonomické prostředí tak, aby mohly být racionálně čerpány prostředky poskytované ministerstvu obrany i vnitra. Nerealizované prostředky oslabují ekonomiku státu.
Jinak se nám může stát, že slavné odvětví české průmyslové výroby se stane jen předmětem zkoumání historiků a muzeí a budeme začínat znovu na zelené louce. A ani členství v NATO z nás odpovědnost za takový vývoj sejmout nemůže. ?XML:NAMESPACE PREFIX = O /?>