Tento krok, přestože soudem právně odůvodněný, jasně ukazuje na značné rozdíly v chápání spravedlnosti a rozdílů mezi trestní a politickou odpovědností v EU a na Ukrajině a odhaluje trvající rozpory mezi jejich právní kulturou. Česká republika nemůže uznat soudní verdikt, který by mohl být na základě nedokonalé či zastaralé legislativy využit „cui bono“ v politickém boji.

Na druhou stranu, Česká republika si nepřeje dávat žádné lekce Ukrajině, která podle názorů svých obyvatel i současných elit chce směřovat do Evropské unie. Nejde o  Julii Tymošenkovou. Všichni ukrajinští politici, a především ti, kteří čekají v soudních procesech na verdikt (jako např. Jurij Lucenko), by měli mít nezpochybnitelnou možnost účastnit se politického procesu v Ukrajině, tedy především pasivní volební právo.

Česká republika si přeje, aby její evropský soused – Ukrajina – byl svobodnou, nezávislou zemí bez politických vězňů s otevřeným pluralitním politickým systémem, v níž se bude ve volbách podle vůle národa rozhodovat o její budoucnosti. Pak bude Česká republika připravena přijmout žádost Ukrajiny o členství v EU.