Děkujeme lidem ve Stern Park Garden v Illinois, že jako první zvěčnili památku na Lidice přejmenováním své obce, děkujeme britským horníkům a představitelům města Stoke-on-Trent za jejich iniciativu „Lidice Shall Live“, která se rozšířila po celém světě. Děkujeme tehdejším politikům, novinářům, umělcům a především tisícům prostých občanů v Brazílii, Dominikánské republice, v Egyptě, Izraeli, Kolumbii, na Kubě, v Mexiku, Panamě, Peru, Uruguaji, ve Venezuele a na dalších místech. Ti všichni aktivně podpořili památku Lidic a tím vyjádřili nejenom sympatie s oběťmi lidické tragédie, ale současně i svou podporu demokracii a boji za svobodu.

Ohlas lidické tragédie ve světě

Vzedmutí odporu v Čechách a na Moravě v létě 1941 se Hitlerovi jevilo jako selhání dosavadní politiky „měkké“ linie, prosazované tehdejším říšským protektorem Konstantinem von Neurathem. Vůdce se proto 27. září 1941 rozhodl von Neuratha odvolat na „zdravotní dovolenou“. Zástupcem ustanovil šéfa Hlavního úřadu říšské bezpečnosti Reinharda Heydricha. Jeho hlavním úkolem byla důsledná pacifikace okupovaných území a konečné vyřešení židovské otázky v Evropě. Heydrich ještě týž den přijel do Prahy. Okamžitě vyhlásil stanné právo, nechal zatknout předsedu vlády gen. Aloise Eliáše, podezřelého ze spolupráce s exilovým vedením v Londýně, a spustil vlnu do té doby nevídaného teroru proti civilnímu obyvatelstvu, který se projevil zákazem činnosti českých kulturních a sportovních organizací a zejména zatýkáním a popravami stovek intelektuálů aj. představitelů elity českého národa. V krátké době se mu podařilo zlikvidovat část členů domácího odporu a utlumit jeho aktivitu, na čas došlo i k přerušení spojení s Londýnem. Za nastalé situace strachu a zdánlivého zklidnění bylo stanné právo 1. prosince 1941 odvoláno. Svět měl nabýt dojmu, že obyvatelé Protektorátu začínají žít spokojeným a klidným životem, že Češi se smířili s protektorátní vládou a dobrovolně spolupracují s Říší.

Rozpoutání teroru a současné oslabení odboje zneklidňovalo exilovou vládu v Londýně vedenou Edvardem Benešem. Odbojová činnost v okupovaných zemích byla pravidelně hodnocena britskou i sovětskou vládou a Československo - na rozdíl od Polska nebo Jugoslávie - bylo v době heydrichiády hodnoceno velmi negativně. „Prezident Beneš tuto okolnost velmi těžce nesl,“ vzpomínal šéf zpravodajské služby plk. František Moravec. Beneš chtěl za každou cenu zorganizovat rozsáhlejší akci odporu proti nacismu. Mělo jít o výjimečný čin, který by byl zaznamenán do dějin právě tak jako vraždění nacistů. „Na sklonku roku 1941 navrhl, abychom využili této příležitosti (tj. vysílaných parašutistů – pozn. aut.) k nějaké okázalé akci proti nacistům – například zabití Heydricha.“ Kromě Heydricha se uvažovalo ještě o Karlu H. Frankovi nebo o ministru školství Emanuelu Moravcovi. Po jednání s britskou tajnou službou Special Operation Executive byl za cíl atentátu nakonec vybrán sám Heydrich.

Někteří členové domácího i zahraničního odboje se stavěli proti atentátu na tak vysokého představitele Říše. Obávali se, že následná represe přinese velké oběti na životech. F. Moravec upozorňoval Beneše, že Heydrichův život přijde Čechy draho. „Řekl jsem to Benešovi, který pečlivě naslouchal mému zvažování všech důsledků, a potom prohlásil, že jako vrchní velitel činí rozhodnutí, že tato akce, která bude stát české životy, je přesto pro dobro země nutná. Dal mi rozkaz, abych ji provedl.“

Operaci Antropoid, určenou k odstranění Heydricha, schválil Beneš ještě v říjnu 1941, i když Heydrichovo jméno nebylo výslovně uváděno. Beneš trval na tom, že musí být provedena násilná a přímá akce proti některému z nejvyšších představitelů okupační moci, protože jen tak, i za cenu velkých obětí, může být v očích mezinárodní veřejnosti zachráněn budoucí osud národa. Taková akce měla před světem demonstrovat skutečnost, že se domácí česká veřejnost nesmířila s okupačním režimem. Vše mělo vypadat jako spontánní akce domácího odboje, aby okupační moc nemohla poukazovat na to, že protinacistický odboj je podněcován zvenčí, že je dílem jen malé exilové skupiny vedené Benešem. Kromě toho zde byly obavy, že s ohledem na rostoucí neúspěchy Němců na frontě nelze vyloučit ani jednání o míru, během kterých by spojenci mohli tzv. československou otázku obětovat. Proto Beneš v poselství z 15. května 1942 psal, že za takové situace by nějaká přímá násilná akce či revolta byla přímo žádoucí. „Bylo by to mezinárodně pro osud národa pro případ takových jednání buď ulehčením nebo dokonce záchranou, i kdyby to stálo veliké oběti.“

Dne 27. května 1942 dva čeští parašutisté Josef Gabčík a Jan Kubiš provedli atentát na Heydricha, jehož následkům 4. června podlehl. Československá exilová vláda vydala hned 29. května prohlášení určené spojeneckým vládám, v němž zdůrazňovala „rostoucí odpor na běsnění německých utlačitelů“ a vyzývala spojenecké národy, aby pranýřovaly ničemnost Němců. Současně si uvědomovala, že Heydrichova smrt rozlítí Hitlerovy pochopy k novému vraždění. Nově jmenovaný zastupující říšský protektor Kurt Daluege vyhlásil stanné právo. Byl zatýkán každý, kdo měl byť i jen sebemenší povědomí o atentátu nebo kdo jej schvaloval. Brzy po atentátu bylo popraveno přes 1000 osob. Na přímý Hitlerův rozkaz pak došlo k největšímu aktu nacistického teroru a odplaty: malá hornická vesnice Lidice u Kladna, kde se podle nesprávné stopy měli skrývat parašutisté, byla v noci z 9. na 10. června 1942 obsazena, všech 199 dospělých mužů bylo zastřeleno, 184 žen bylo odvlečeno do koncentračního tábora Ravensbrück, 7 do policejního vězení v Terezíně, 4 těhotné ženy do nemocnice v Praze, 88 dětí bylo odvezeno do Lodže, 7 dětí mladších jednoho roku do Prahy a 3 byly předány k poněmčení do Říše. Z dětí umístěných do Lodže bylo sedm vybráno k poněmčení, zbylé děti byly dne 2. července odvezeny do koncentračního tábora v Chelmnu, kde byly nejspíše ještě týž den zavražděny v plynových komorách. Vesnice, skládající se z 95 domů, byla zcela srovnána se zemí. Jméno Lidic mělo být vymazáno z mapy světa a zapomenuto, zároveň mělo posloužit jako odstrašující příklad pro každého, kdo by se chtěl postavit proti nacistické nadvládě. U Čechů měla lidická tragédie vzbudit strach, že v případě dalšího podobného aktu budou jako národ zcela vyhubeni. Ve skutečnosti se stal pravý opak: osud Lidic a jejich obyvatel si záhy začal získávat sympatie celého světa a Lidice se brzy staly celosvětovým symbolem nelidské nacistické krutosti.

V sobotu 13. června 1942 prezident Beneš pronesl v BBC projev k lidické tragédii. Projev měl podle jeho slov velký mezinárodní ohlas. Řada států se doposud stavěla k německému teroru rezervovaně či nerozhodně, ale lidická tragédie vyvolala celosvětovou vlnu solidarity. „Přinutí patrně k solidaritě všechny ostatní a pohne snad i Ameriku a Anglii udělat další rozhodné kroky vůči Němcům. Bude to mít vliv i na jednání mírové a o příměří,“ prohlásil Beneš na mimořádném zasedání exilové vlády dne 17. června, na kterém bylo přijato i zvláštní usnesení k vypálení Lidic a k potrestání všech původců nacistického teroru, počínaje samotným Hitlerem. Text deklarace byl v anglickém překladu následujícího dne zaslán diplomatickým zástupcům vlád americké, belgické, britské, čínské, egyptské, jugoslávské, lucemburské, mexické, nizozemské, norské, polské, řecké a sovětské, vysokým komisařům pro Kanadu, Jižní Afriku a Nový Zéland a komisaři zahraničních věcí Francouzského národního výboru. Londýnská vláda pak rychle vydala publikaci „German Massacres in Occupied Czechoslovakia following the Attack on Reinhard Heydrich“, kde zveřejnila nejdůležitější dokumenty související s lidickou tragédií. Státní ministr Hubert Ripka na témže zasedání mohl konstatovat, že v Americe a v Anglii způsobily Lidice překvapivě velký otřes. Záhy poté se k těmto dvěma zemím přidala řada dalších po celém světě.

─

Ve Spojených státech amerických, kde se o publicitu lidické tragédie staral i tehdy tam pobývající Jan Masaryk, jako první zareagoval ministr námořnictva William F. Knox, který 13. června 1942 prohlásil: „Zeptají-li se nás budoucí generace, za co jsme bojovali tuto válku, budeme jim vyprávět povídku o Lidicích. …A tu jest naše odpověď nacistům. Nevyhladili jste Lidice – dali jste jim věčně trvající život. Dali jste jim jméno, jež bude věčně žít v srdcích a myslích svobodných lidí všude. Učinili jste z nich symbol zápasů za svobodu – válečné volání milionů, jež si váží svobody více než svých životů. Nezastavíme tento zápas, pokud tito řezníci nebudou vyhlazeni z povrchu země, právě tak jako nacisté vyhladili Lidice. Jenže je tu rozdíl. Lidice žijí a znovu povstanou. Nacistické ideje degradace a zotročení lidské duše budou rozdrceny.“ Kromě politiků oslovila lidická tragédie širokou světovou veřejnost. Články o Lidicích začaly plnit stránky novin. Politici, intelektuálové, ale i obyčejní lidé začali projevovat své sympatie. Brzy se tak začalo ukazovat, že oběti, které lidická tragédie přinesla, nebyly marné.

Pro získání sympatií s osudem Lidic měla samozřejmě prvořadý význam domácí média. Už 12. června řada novin v USA nejenže přinesla první zprávy o Lidicích, ale důležitý byl i postoj autorů. V nejednom případě s velkým patosem se začalo mluvit o nutnosti odplaty za Lidice, o nutnosti definitivního skoncování s nacismem. Evening Bulletin v Providence, stát Rhode Island, napsal: „Lidice! Slovo, které se stane bojovným voláním pohněvaného lidstva. Lidice! Z krve jejich mužů, ze slz jejich žen a dětí, z popelu jejich domků zdvíhá se nezměrný hněv, hněv celého civilizovaného světa, hněv, který požere – a dejž Bůh co nejdříve – vrahy. Lidice budou pomstěny. Dojde ke dni strašné a spravedlivé odplaty.“ Články obdobného vyznění publikoval Times Herald ve Vallejo v Kalifornii, Herold v Albany, stát Georgia, a co je důležitější, že samotný New York Times přinesl týž den úvodník s názvem „Nesmrtelné Lidice,“ který nepřímo vyzýval k trvalé připomínce. „Jméno Lidic že bylo vymazáno? Toto jméno žije v celém světě. Je krví zapsáno v srdci každého svobodného muže. Plane věčným plamenem na každé mapě Evropy. To, co se stalo v Lidicích, nebude nikdy ani odpuštěno, ani zapomenuto.“ Tentýž deník pak 30. června napsal, že Lidice se svou zkázou zasloužily o svobodu Evropy více, než velké město Paříž svou kapitulací, aby zachovalo své budovy. Stanislav Budín ve své knize „Věrni zůstali“ vzpomínal, že žádná událost nezapůsobila na americké veřejné mínění tolik, jako právě tragédie Lidic. „Lidice připravily americký lid pro požadavek bezpodmínečné kapitulace osy. Berlín si ani neuvědomil, co způsobil svým strašným zločinem 10. června 1942.“ Když pak byl v červnu 1942 v New Yorku pořádán průvod s tematikou „New York ve válce“, byl to právě alegorický vůz „Lidice“, vypravený místní odbočkou Československé národní rady americké, kterému se dostávalo nejvíce pozornosti. V kostelích byly organizovány zádušní mše za lidické oběti, někteří básníci, jako např. Edna St. Vincent Millay, napsali o Lidicích básně, sochař Joe Davidson vytvořil sochu s názvem Lidic, po Americe byly pořádány přednášky, schůze a konference, které významně upoutávaly pozornost nejenom k Lidicím, ale vůbec k osudu Československa.

Z hlediska trvalé připomínky měla v USA zásadní význam kampaň na přejmenování některého amerického městečka na Lidice. Kampaň zahájil New York Post. Navrhl, aby byla přejmenována česká osada Bohemia na Long Island. Proti tomu se postavily české New Yorské Listy, které oponovaly, že Bohemia je stará česká komunita a že by bylo vhodnější, aby ze symbolických důvodů byla přejmenována obec, která má německé jméno. O několik dní později zahájil podobnou kampaň i Chicago Sun, který na přejmenování navrhl obec Marquet Gardens u města Joliet ve státě Illinois poblíž Chicaga. Nakonec bylo zvoleno městečko Crest Hill v Illinois. Jeho část Stern Park Garden byla slavnostně přejmenována dne 12. července 1942 a vystoupil zde mj. Rooseveltův prezidentský protikandidát Wendell Wilkie. Stern Park Garden se stalo vůbec prvním místem na světě, které lidickou tragédii zvěčnilo přejmenováním na Lidice.

V průběhu svého druhého pobytu v USA v květnu a červnu 1943 E. Beneš neopomněl zmínku o Lidicích ani v památném projevu před oběma komorami Kongresu dne 13. května, kdy řekl: „Nehynoucí paměť mučednické vesnice Lidic nás zavazuje, abychom nikdy neustali ve světovém boji, vedeném proti silám zla a temna.“ Dne 23. května se pak osobně poklonil u pomníku lidické tragédie v Lidicích – Stern Park Garden.

─

Ve Velké Británii se z oficiálních politiků k Lidicím jako první veřejně vyslovil sám ministerský předseda Winston Churchill. 14. června 1942 během oběda v Buckinghamském paláci v rozhovoru s Benešem naznačil otázku možných vojenských represálií Spojenců za Lidice, kterou hodlal přednést před válečným kabinetem. Beneš byl za takový návrh vděčný a hned večer si připravil krátký dopis, ve kterém Churchillovi poděkoval za jeho postoj a současně mu chtěl slušně připomenout možnost letecky zaútočit na dvě až tři německé lokality. To mělo posílit domácí odboj a současně jasně ukázat okupantům, jaké následky budou mít jejich případné další brutální akce. Churchill válečnému kabinetu návrh skutečně přednesl hned 15. června, když již předtím jej podpořil i ministr zahraničí Anthony Eden, ale válečný kabinet jej odmítl z důvodu, že letecký síly je nutno využít na důležitější cíle. Jako schůdnější se proto jevil návrh státního ministra Ripky, přednesený Edenovi, aby některý z úspěšných spojeneckých leteckých útoků byl následně prezentován jako odveta za Lidice. Vedle této vojenské stránky se začala rozbíhat akce jiná, jejíž dopad byl možná mnohem významnější než jednorázová vojenská operace.

V pozadí trvalé připomínky lidické tragédie ve velké Británii a posléze i ve světě stála celkem nenápadná výstava „Sedm let přátelství mezi Československem a Sovětským svazem“, kterou několik dnů po vypálení Lidic zorganizoval Československo – britský klub přátelství ve Stoke-on-Trent pod vedením Františka Hampla, německého dělníka z Československa. Dr. Barnett Stross, tehdejší kandidát za labouristickou stranu za okrsek Hanley, ohromen tragédií Lidic, ve svém projevu na výstavě vyzval k protiakci: požádal starostu Stoke-on-Trent, aby zorganizoval veřejnou demonstraci za účasti významných osobností, na kterou by byli svoláni horníci z celé oblasti s cílem, aby se zavázali vybudovat nové Lidice. „Ať je vytvořen fond na obnovu Lidic jakožto modelové hornické vesnice...“ Vždyť v Lidicích se velká část obyvatelstva živila právě hornictvím. Byli to proto horníci z North Staffordshire Miners´ Federation pod vedením tajemníka Hugh Persea a horníci z Midland Miners´ Federation, kdo jako první v průběhu konference hornických federací v Blackpoolu už 20. července na tuto výzvu zareagovali. Zde také poprvé zazněl návrh vyzvat celý svět pod heslem „Lidice Shall Live“ k vytvoření fondu na znovuvybudování Lidic.

F. Hampl poté 22. července navštívil československé MZV v Londýně a o této výzvě a o reakci britských horníků na ni informoval pracovníka československého ministerstva zahraničních věcí prof. Karla Nigrína. Současně požádal o sdělení, kdo by měl být pozván za československou stranu na velké veřejné shromáždění, plánované v nejbližších dnech ve Stoke-on-Trent. Prezident Beneš okamžitě pochopil velký politický a propagační význam této akce. 31. července věc projednal se státním tajemníkem Ripkou a dohodli se, že z československé strany se akci musí dostat maximální podpory a že se jí Beneš a Ripka osobně zúčastní. S ohledem na Spojence však bylo současně ujednáno, že akce má zůstat jakožto britská iniciativa a že československá podpora má být spíše nenápadná. Informační sekce MZV dostala pokyn věnovat akci maximální pozornost: dr. Josef Koerbel (otec M.K. Albrightové) byl pověřen, aby o projektu ve spolupráci s BBC připravil vysílání do celého světa, tiskovou stránkou propagace byli pověřeni dr. Evžen Erdély a Viktor Fischl.

Starosta města Stoke-on-Trent H.W. McBrine na výzvu k obnově Lidic rychle zareagoval a věc začal okamžitě projednávat se starosty jiných měst v oblasti Midlandu. Současně navrhl iniciovat hnutí „Lidice Shall Live“ a vytvořit stejnojmenný zvláštní výbor, jehož pobočky měly vznikat po celém světě s cílem sesbírat 100.000 liber. Za účelem oficiálního oznámení vzniku takového výboru navrhl zorganizovat veřejnou demonstraci, a to na odpoledne v neděli 6. září 1942 ve Victoria Hall v okrsku Hanley.

Vlastní akce začala na radnici v Hanley, kde byl přijat prezident Beneš, který se po přehlídce čestné jednotky odebral v doprovodu radních na místo velkého shromáždění do Victoria Hall. Zde byl uvítán za zvuku fanfár ze Smetanovy Libuše. Proslovy zahájil staffordský biskup rev. Hammonds, hlavním řečníkem byl sám prezident Beneš, s projevem vystoupil i britský vyslanec u československé vlády Philipp B. Nichols, jménem hornických federací promluvil předseda Hornické federace Velké Británie Will Lawther. Aktu se zúčastnili i ministerští předsedové Belgie, Holandska, Francie, Jugoslávie, Norska a Polska. Československý armádní soubor zazpíval husitský chorál „Kdož sú boží bojovníci“. Vedle osobností veřejného života byli hlavními účastníky shromáždění horníci - zástupci místních federací. Shromáždění bylo zakončeno oběma státními hymnami. Účastníci demonstrace se na závěr usnesli, že vybudují československou obec Lidice. Současně bylo oficiálně vyhlášeno hnutí „Lidice Shall Live“. Za tímto účelem byl při úřadu starosty zřízen zvláštní výbor tohoto hnutí. Předsedou byl zvolen George Meir z úřadu starosty ve Stoke-on-Trent, čestným tajemníkem se stal předseda Czechoslovak - British Friendship Club František Hampl. Patronát nad celou akcí převzali osobně prezident E. Beneš a britský ministr zahraničních věcí A. Eden. Cílem, ke kterému se účastníci zavázali, bylo znovupostavení Lidic jakožto modelové hornické obce, současně měly být sebrané finanční prostředky použity na záchranu lidických dětí odvlečených do Německa a konečně měl být vytvořen tým architektů k přípravě projektu nových Lidic. Brzy se objevil i další nápad, a to aby v nových Lidicích vznikl i mezinárodní vědecký hornický ústav. Z původních 100.000 liber byl nakonec stanoven cíl sebrat až 1 milion liber. Ani tato enormní částka se organizátorům nezdála nereálná, protože ještě se akce ani pořádně nerozběhla a během dvou měsíců se jim podařilo sesbírat 20.000 liber. Peníze do fondu, jemuž předsedal sám starosta Stoke-on-Trent, byly vybírány nejenom na základě prvotní výzvy, ale i u příležitosti různých kulturních a společenských akcí.

Počáteční entuziasmus vedl ke snahám zřídit obdobné výbory „Lidice Shall Live“ v dalších městech. V září 1942 tajemník Československo – britského klubu přátelství ve Stoke-on-Trent Evžen Löbl navštívil Manchester, kde jednal o zřízení takového výboru, podobně k tomu došlo ve městech Cardiff, Glasgow a Leeds. K plnému rozvinutí celé akce však bylo zapotřebí nejenom podpory kanceláře ve Stoke-on-Trent, ale zejména zřízení nové kanceláře v Londýně. Věc spěchala, protože Československo – britský klub přátelství chtěl mít vše připraveno do 13. března 1943, na kdy byla plánována velká manifestace v londýnské Albert Hall, která měla projekt „Lidice Shall Live“ představit široké londýnské veřejnosti. Od československé strany se očekávala finanční podpora na zařízení kanceláří a pravidelný měsíční příspěvek ve výši až 233 liber.

V roce 1943 pokračovalo úsilí o rozšíření tohoto hnutí v dalších britských městech. Asi největší událostí bylo oficiální zahájení této kampaně v Birminghamu, které se konalo 30. května 1943 na místní radnici. Hostitelem byl starosta Birminghamu William S. Lewis, za britskou vládu byl přítomen její místopředseda, člen Labouristické strany Clement Attlee a československou vládu reprezentoval její předseda Msgr. Jan Šrámek. Z dalších hostů promluvil prezident britské hornické federace Will Lawther. Hnutí „Lidice Shall Live“ se zásluhou rychlé a účinné propagace začalo šířit nejenom ve Velké Británii, ale brzy nacházelo odezvu i v jiných částech světa, zejména ve Spojených státech amerických, kde také vzniklo nejvíce těchto výborů a kde se do čela hlavního „Národního výboru“ postavil velký zastánce a přítel Československa, newyorský starosta Fiorello La Guardia. Už v říjnu 1942 byl v New York City Museum vystaven i první model budoucích českých Lidic, na němž se podílel i českoamerický sochař Mario Korbel. Lze bez nadsázky říci, že toto hnutí se ve své době stalo největším projevem mezinárodní solidarity, a to zvláště solidarity mezi horníky.

Dopad lidické tragédie, především v její propagandistické rovině byl dalekosáhlý. Z celého světa se začaly ozývat hlasy sympatií s bojem Čechů a Slováků proti nacismu. Jestliže do té doby se nacistické okupační moci a její propagandě s větším či menším úspěchem dařilo šířit obraz, že obyvatelé Protektorátu žijí spokojeným a spořádaným životem, pak právě Lidice ukázaly barbarskou tvář totalitního režimu. Ani konkrétní politické výsledky na sebe nenechaly dlouho čekat. Pozitivně se to odrazilo např. ve frekvenci, s jakou začali se svými projevy vystupovat britští politici v rámci československého vysílání rozhlasové stanice BBC. Koncem července byl odvysílán zanícený projev představitele labouristické strany poslance Arthura Greenwooda, 6. srpna stanice BBC vysílala příspěvek poslance Vernona Bartletta plný sympatií k Československu. Nakladatelství Čechoslovák připravilo publikaci „Lidice a jejich světový ohlas“ a československé vysílání BBC připravilo reportáž „Svět o Lidicích“. Společnost Crown Film Unit z podnětu britského ministerstva informací natočila film „The Silenced Village“ na motivy knihy Viktora Fischla, režírovaný Humphrey Jenningsem. Byl pozoruhodný i tím, že jeho herci byli skuteční horníci z waleské vesničky Cwmgiedd, kde byl film natočen. Do kin byl uveden v roce 1943. Později dne 12. září 1944 byla v londýnském Phoenix Theatre představena divadelní hra Emila Synka „The Last Stone. The Immortal Story of Lidice“ v režii Edwarda Stirlinga. Mnoho dalších kulturních projektů se stalo trvalou připomínkou Lidic. Nelze v této souvislosti opomenout mimořádně působivou stejnojmennou symfonii Bohuslava Martinů, přestože ji z přemíry jiné práce nemohl zkomponovat hned v roce 1942, jak na to naléhal státní tajemník Ripka.

Ohlas lidické tragédie měl svůj vliv i na definitivní uznání základní myšlenky Benešovy politické koncepce – neuznání Mnichovské dohody a uznání kontinuity předmnichovského Československa. Počátkem srpna 1942 se sešel ministr zahraničí Jan Masaryk se svým britským protějškem Anthony Edenem. Došlo k výměně nót a ve své nótě z 5. srpna britská vláda potvrdila, co Janu Masarykovi oznámila již 16. července 1942, že totiž postavení prezidenta Beneše a československé vlády považuje za shodné s hlavami a vládami ostatních spojeneckých národů, že se dále již nijak necítí vázána Mnichovskou dohodou a že po válce nebude respektovat hraniční změny, ke kterým touto dohodou došlo. „Formálně jsme tak stvrdili“, oznámil následně A. Eden v projevu vysílaném BBC 14. srpna, „že Mnichovská dohoda je mrtva... Obnovená a krvavá nadvláda teroru, které jste právě byli vystaveni, a veliká odvaha a houževnatost, kterou jste čelíce této nadvládě prokázaly, vám získaly sympatie, respekt a obdiv celého civilizovaného světa... Jak jsem prohlásil minulý týden v Dolní komoře, akty jako zničení Lidic pozvedly svědomí lidstva a nebudou zapomenuty, až přijde čas vyrovnat účty s jejich vykonavateli.“ Britská vláda rovněž potvrdila, že Philipp B. Nichols byl jmenován vyslancem u československé vlády.

Svým dílem přispěla lidická tragédie i k přesvědčení některých velmocí o oprávněnosti poválečného odsunu Němců a také k diplomatickému uznání československé vlády, zejména ze strany zemí Jižní Ameriky. E. Beneš ve svém poselství ke Státní radě z 12. listopadu 1942 mohl proto s uspokojením konstatovat, že právě v roce 1942 bylo definitivně dobudováno mezinárodní postavení československé vlády. Přestože rozhodující přelom nastal už o rok dříve, po lidické tragédii uznaly československou vládu v rychlém sledu Uruguay, Kuba, Peru, Dominikánská republika a Brazílie, na počátku roku 1943 pak Ekvádor, Kolumbie a Venezuela a v březnu 1943 Chile.

Ohlas na lidickou tragédii ve světě nezůstal omezen jen na hnutí „Lidice Shall Live“. Byla to především Severní a Jižní Amerika, ale také Egypt, tehdejší Palestina, Švédsko, Jižní Afrika a další země, kde se projevil ohlas lidické tragédie, ať už šlo o přímou reakci na výzvu hnutí „Lidice Shall Live“ anebo o samostatné a s tímto hnutím přímo nesouvisející akce, které nabývaly různých forem podle místních možností. K poctě Lidic byly psány básně a knihy, vznikaly filmy a divadelní dramatizace, na Lidice byla přejmenována řada obcí či městských čtvrtí v Brazílii, Izraeli, Mexiku, Panamě, Peru, ve Spojených státech amerických, název Lidice dostávaly ulice, parky, byly stavěny památníky a co víc – toto jméno použilo i mnoho rodin jako křestní jméno svých dětí. V květnu 1945 Kongres Spojených států schválil rezoluci, která autorizovala prezidenta Harry S. Trumana, aby 10 červen prohlásil za „Den Lidic“. Díky všem těmto iniciativám se památka na Lidice stala nesmrtelnou.

---

© Ivan Dubovický 2012, Kancelář strategie, analýz a plánování MZV ČR
Obrazová příloha je z Archivu MZV, fond Londýnský archiv 1939-1945 - Lidice, kartony 224 a 225. Za obětavou pomoc s přípravou autor děkuje pracovníkům OAZI.

Popis obrázků:

• Obr 1.Stern Park Gardens v Illinois, USA, byla první obcí na světě, která se už 12. července 1942 přejmenovala na Lidice.
• Obr 2. Proslov prezidenta E. Beneše u příležitosti odhalení památníku a přejmenování Stern Park Gardens na Lidice.
• Obr 3. Celosvětové hnutí „Lidice Shall Live“ se zrodilo na památné schůzi ve Stoke-on-Trent dne 6. září 1942.
• Obr 4. Oznámení čsl. vlády v Londýně o účasti prezidenta E. Beneše ad. představitelů na manifestačním shromáždění ve Stoke-on-Trent dne 6. září 1942.
• Obr 5. Z podnětu Federace československých Židů v Londýně byla 12. října 1942 zahájena kampaň, aby názvem Lidice bylo pojmenováno jedno z palestinských osídlení.
• Obr 6. Zpráva Vyslanectví Československé republiky v Mexiku o manifestaci dne 30. srpna 1942 pořádané u příležitosti přejmenování obce San Jerónimo na Lidice. Mexický poslanec Alejandro Carrillo v průběhu slavnostního shromáždění řekl: „Naší odpovědí je, aby Lidice vyrostly na všech místech, u každého spojeneckého národa; aby muži a ženy všech nových Lidic byli živoucí připomínkou, skrytým důkazem, že Lidice nesmí zemřít.“
• Obr 7. Informace čsl. vyslanectví na Kubě, zaslaná prostřednictvím krajanského spolupracovníka čsl. exilové vlády v Caracasu O. Modráka, o přípravných pracích na přejmenování jednoho z havanských náměstí na „Plaza de Litice“ a ulice v Caibarién na „Calle de Litice“.
• Obr. 8. Informace čsl. vyslanectví v Rio de Janeiro o poloze obce Villa Parado v Brazílii - budoucích Lidic.
• Obr 9. Rok po přejmenování brazilské obce Villa Parado se zde narodilo první dítě, které dostalo jméno po prezidentu Benešovi – Eduardo Benes de Oliveira.
• Obr 10. Dominikánská republika rovněž patřila k zemím, které památku Lidic připomněly přejmenováním jedné ze svých obcí. Zde to byla obec Yaguate.
• Obr 11. Telegram čsl. zástupce v Ekvádoru V. Trčky o tom, že z podnětu městského radního bylo v říjnu 1943 přejmenováno na Lidice jedno z náměstí v hlavním městě Quito.
• Obr 12. Připomínka Lidic nabývala různých forem. Jednou z nich byla dětská opereta „Kouzelný klíček“, kterou v egyptské Káhiře dne 23. května 1943 předvedl dětský sbor ze školy Alvernia.
• Obr 13. Peru nikdy neuznalo Mnichovskou dohodu, přesto bylo naše vyslanectví v Limě předáno do rukou Němců. Londýnská exilová vláda poté vyslala nového zástupce ing. Josefa V. Polodnu. Z jeho iniciativy, s pomocí místních krajanů a politických představitelů byla 20. června 1943 jedna ze čtvrtí v městě Callao přejmenována na Lidice. Aktu se zúčastnil sám prezident dr. Manuel Prado (uprostřed).
• Obr. 14. Memorandum rady města Medellín v Kolumbii z 8. července 1943 o rozhodnutí přejmenovat čtvrt „Berlín“ na Lidice.
• Obr 15. Informace o pamětní slavnosti v Lidicích v Caracasu, Venezuela. Zdejší dělnické předměstí bylo přejmenováno na Lidice 24. Prosince 1943 za účasti prezidenta Isaiase Mediny.
• Obr 16. V Chile byla památka Lidic zvěčněna v roce 1944 přejmenováním jednoho z náměstí v oblíbeném lázeňském středisku Viña del Mar.
• Obr. 17. K mnoha reakcím a projevům sympatií k Lidicím patří i několik básní. Jednu z nich, věnovanou „Bratřím Čechoslovákům“, už 22. července 1942 složil v londýnském exilu žijící jugoslávský básník Bogomil Dalma.
• Obr 18. Osud Lidic byl připomínán prakticky všemi našimi zastupitelskými úřady, kde to podmínky dovolovaly. Velmi aktivní byl v tomto ohledu nás vyslanec ve Washingtonu V. Hurban, který ve spolupráci s rozhlasovou stanicí WNEW připravil v říjnu 1942 dramatizaci lidické tragédie pod názvem „We Refuse to Die“.