Vystudoval práva na české univerzitě (JUDr. 1901) a po krátké advokátní praxi pracoval nejprve v Hypotéční bance a od r. 1913 až do konce monarchie jako úředník Zemského výboru, v l. 1914-18 sloužil v rakousko-uherské armádě. Po vzniku ČSR byl přijat do služeb budovaného ministerstva vnitra, kde se (nejprve vrchní odborový rada, později ministerský rada) podílel mimo jiné na organizování četnictva; odtud v lednu 1921 přešel do MZV. Působil nejprve v právní sekci, po odchodu prof. A. Hobzy (viz) z ministerstva se stal jejím přednostou, od června 1924 do srpna 1928 pak zastával funkci vyslance v Řecku. Po návratu do Prahy byl zařazen jako odborový (později vrchní odborový) rada do politické sekce MZV, kde vedl (s titulem vyslanec a zplnomocněný ministr) oddělení pro Společnost národů (odd. II/4), později byl současně zástupcem přednosty celé sekce K. Krofty (viz). Od června 1933 do června 1935 působil jako vyslanec v Jugoslávii, kde se mj. podílel na realizaci důsledků Organizačního paktu MD, a kde také prožil mezinárodní krizi po zavraždění krále Alexandra (1934). Od 1. 7. 1935 byl pověřen vedením politické sekce MZV a k 1. 6. 1936 byl ministrem K. Kroftou jmenován jeho oficiálním zástupcem „v řízení vnitřní správy zahraniční služby.“ V říjnu 1937 byl ze zdravotních důvodů penzionován (jeho nástupcem se stal M. Krno /viz/), dožil zcela v ústraní. V diplomacii působil od r. 1933 i jeho syn dr. Pavel Wellner junior (1906-1961), sloužící před okupací jako vicekonzul v Mnichově, v l. 1945-48 jako legační rada v Haagu. Ačkoliv zůstal věrný novému režimu (pracoval v právním oddělení mezinárodního odboru), byl v létě 1961 předčasně propuštěn a spáchal na protest sebevraždu skokem z ochozu svatovítské katedrály.

Jindřich DEJMEK, Diplomacie Československa, Díl II. Biografický slovník československých diplomatů (1918-1992). Praha 2013, s. 262 - 263