Pocházel z rodiny vojenského lékárníka, vystudoval gymnázium v Sarajevu a poté práva ve Vídni a v Praze (1912). Před vznikem ČSR pracoval jako úředník místodržitelství v Praze, v l. 1919-20 absolvoval diplomatický a konzulární kurs na PrF UK a od října t. r. působil ve službách MZV, nejprve jako smluvní a posléze řádný úředník. Zpočátku byl konzulární atašé v ústředí, od srpna 1921 pak byl legačním tajemníkem na čs. zastupitelském úřadě v Ženevě. Po návratu do Prahy v srpnu 1923 byl zařazen do odd. II/4 pro Společnost národů v politické sekci, jako expert na problematiku této mezinárodní instituce pak provázel na jeho služebních cestách do Ženevy pravidelně i ministra E. Beneše (viz). V lednu 1933 byl jmenován vedoucím odd. II/4 (a 1937 také vrchním odborovým radou), v následujícím období se opět zúčastnil jak některých řádných i mimořádných zasedání Společnosti národů (mj. na podzim 1935 a v březnu 1936), tak některých jednání čs. diplomacie s velmocemi, např. tajných čs.-německých jednání 1936-1937, kdy pro E. Beneše připravil návrh čs.-německé smlouvy o neútočení. V květnu 1938 byl jmenován prvním stálým delegátem ČSR u Společnosti národů v Ženevě, kde také prožil krizi v září 1938; po Mnichovu pak byl prvním čs. předsedou mezinárodní komise pro delimitaci hranic. Po likvidaci zahraniční služby po německé okupaci byl přeřazen jako vrchní rada do Národní a univerzitní knihovny, r. 1941 přešel do knihovny Královské české společnosti nauk. Současně se zúčastnil domácího odboje ve skupině Parsifal, která zprostředkovávala čs. exilu informace o situaci v Protektorátu, od února 1945 byl pak vězněn nejprve v Terezíně a posléze na Jenerálce. Hned v květnu 1945 se vrátil na obnovené MZV a v září t.r. byl jmenován prvním generálním sekretářem ministerstva, což mu umožňovalo výrazně ovlivňovat chod celého úřadu. Opět se zúčastnil řady mezinárodních jednání, mj. i rozhovorů čs. delegace v čele s K. Gottwaldem v Moskvě, kde Stalin vetoval čs. účast na Marshallovu plánu. Jako úředník blízký sociální demokracii byl zpočátku ponechán v úřadu i po komunistickém převratu, v polovině listopadu toho roku však emigroval přes Německo do USA. Stal se mj. členem Rady svobodného Československa, čs. exil zastupoval i ve Shromáždění porobených evropských národů (ACEN).

 

A: Městské muzeum, Jaroměř, Pozůstalost A. Heidricha; Hoover Institution Archives, Stanford, Heidrich Collection, 1 karton.

 

Lit.: Jindřich DEJMEK – Jan NĚMEČEK, Arnošt Heidrich, Historie a vojenství, 1993, č. 3, s. 142–150; Jan NĚMEČEK, Arnošt Heidrich a odboj 1939-1945. Historie a vojenství, 1996, č. 1; Olga MERTLÍKOVÁ – Věra SÍLOVÁ (ed.), Československá republika v letech 1918–1948 s přihlédnutím k životu a dílu velvyslance Arnošta Heidricha, Jaroměř 2002; Jindřich DEJMEK, Svědectví Arnošta Heidricha o československé diplomacii a sovětské politice z konce roku 1948. In: Moderní dějiny 17, 2009, č. 2, s. 139-178; Jindřich POKORNÝ, Parsifal. Osudy jedné demokratické odbojové skupiny v letech 1938-1945 s poválečným dovětkem. Praha 2009; Jožka PEJSKAR, Pocta padlým, sv. 1. Curych 1982, s. 113–123.

 

Jindřich DEJMEK, Diplomacie Československa, Díl II. Biografický slovník československých diplomatů (1918-1992). Praha 2013, s. 82