Vyrůstal v rodině venkovského učitele. Po absolvování klasického gymnázia v Praze vystudoval v l. 1932-37 PrF UK (JUDr. 1937), již od studií byl činný v řadách sociální demokracie. V l. 1937-39 pracoval jako úředník okresního finančního ředitelství v Praze, po Mnichově se angažoval v Národním hnutí pracující mládeže (a náležel k redakci jeho Hlasu mladých), po německé okupaci se zapojil do organizování domácího levicového odboje. Od listopadu 1939 byl až do jara 1945 Němci vězněn na Pankráci, v Hamburku a ve Waldheimu. V letech 1945-46 byl poslancem Prozatímního NS, působil též jako tajemník Dělnické akademie. V poválečné sociální demokracii náležel k reprezentantům prokomunistické levice, prosazující úzkou spolupráci s KSČ, v jejímž ÚV také – po pohlcení „své“ strany – posléze až do r. 1969 zasedal. Od r. 1948 byl opět poslancem NS (stal se místopředsedou zahraničního výboru), již r. 1947 se habilitoval spisem Mezi včerejškem a zítřkem na tehdejší VŠ politické a sociální. V letech 1949-53 vyučoval jako profesor VŠPHV v Praze, odkud přešel po jejím zrušení r. 1954 jako profesor na PrF UK. Tehdy se také začal vedle dějin moderního dělnického hnutí zabývat i teoreticky mezinárodními vztahy, i když jeho tehdejší práce (včetně později vydané monografie o Mnichovu) nesly pečeť své doby a do jisté míry i autorova tehdejšího přesvědčení.

Již v létě 1954 byl JH navržen na funkci velvyslance u OSN; nominace nebyla sice realizována, od října t. r. nicméně pracoval na MZV a v diplomacii nakonec zůstal více než jedenáct let, do listopadu 1965. Od února 1955 do června 1958 zastával funkci velvyslance ve Velké Británii, kde se mu podařilo (mj. obnovením kontaktů s částí opoziční Labour Party) oživit i politickou rovinu vzájemné relace. Od ledna 1958 do poč. r. 1962 působil na MZV jako jeden z náměstků ministra zahraničí V. Davida, do jehož působnosti náležely především záležitosti vztahů ČSR se západní Evropou a zámořím, a který se také výrazně podílel na vypracování koncepcí jejich dalšího rozvoje, r. 1961 také vedl čs. delegaci při začínajících rozhovorech v tzv. Výboru 18 pro odzbrojení v Ženevě. Od poč. r. 1962 do října 1965 pak působil jako stálý zástupce ČSSR u OSN v New Yorku, kde se mj. podílel na vypracování návrhu Právních zásad mírového soužití (jehož hl. autorem byl V. Pěchota), a kde také prožil dramatické dny tzv. karibské krize v říjnu 1962.

Od listopadu 1965 do dubna 1968 byl JH ministrem školství ve vládě J. Lenárta (vystřídal Č. Císaře, /viz/), kde se snažil postupně obnovovat alespoň část dřívějších tradic svého resortu proti předcházejícím dogmatickým koncepcím. V dubnu 1968 byl pak jmenován ministrem zahraničních věcí v nové vládě O. Černíka, jenž se měl pokusit zaktivizovat čs. zahraniční politiku při úplném respektu k dosavadním spojenectvím, tj. sounáležitosti ČSSR s východním blokem. Ačkoliv se hlavní náplní jeho diplomacie stala brzy obhajoba realizovaných reforem tzv. Pražského jara před spojenci, tyto vztahy – zvláště v relaci s Moskvou, Východním Berlínem a Varšavou – neuspěly. Klíčových rozhovorů mezi vedením KSČ a KSSS v Čierné v červenci 1968 se nezúčastnil a sovětská invaze do Československa v noci na 21. 8. 1968 ho zastihla v Jugoslávii, odkud odcestoval přímo do New Yorku, aby tu přednesl čs. „kauzu“ před OSN. Protest vyzněl z mnoha důvodů do ztracena a JH, který se pak dočasně zdržoval ve Švýcarsku, byl již v září nucen z úřadu odstoupit, když byl prý nepřijatelný pro „spojence“.

Po odchodu z MZV přešel JH formálně nejprve do Historického ústavu, v letech 1969-72 pracoval v Ústavu státu a práva ČSAV, kde sepsal mj. velkou (dodnes nevydanou) monografii o OSN, v r. 1973 byl pak penzionován. Po únoru 1977 se stal jedním z předních aktivistů protinormalizační opozice, mj. byl opakovaně mluvčím Charty 77, r. 1988 byl zvolen předsedou neoficiálního Čs. helsinského výboru atd.  Část jeho prací také vyšla v exilových nakladatelstvích. Po pádu režimu se v l. 1990-92 znovu angažoval politicky; v listopadu 1989 se objevila úvaha o jeho možném dočasném vedení FMZV, později se stal poradcem předsedy parlamentu A. Dubčeka (viz). Jeho rozsáhlé Paměti, v nichž se mj. podrobně všiml své diplomatické dráhy, nestihl zcela dokončit a byly vydány posmrtně (1997) péčí ÚMV.

 

Lit.: D. Rozehnal (ed.), Jiří Hájek – 80. Praha 1993; A. SEIFERT, Jiří S. Hájek. Praha 1999; J. DEJMEK, Velvyslanecké působení Jiřího S. Hájka ve Velké Británii (1955 – 1957), in: Pocta prof. J. Kuklíkovi, Praha 2011.

 

Jindřich DEJMEK, Diplomacie Československa, Díl II. Biografický slovník československých diplomatů (1918-1992). Praha 2013, s. 340