Život jedné z prvních velvyslankyň republiky poznamenala od mládí příslušnost k rodině odpůrců komunistického režimu; její studia přerušila perzekuce po podpisu Charty 77, následně pracovala jako zahradnice, prodavačka v antikvariátu a sanitářka. V osmdesátých letech se zúčastňovala akcí české a polské opozice v tzv. Česko-polské solidaritě, spolupracovala i s dalšími opozičními seskupeními, mj. Výborem na obranu nespravedlivě stíhaných aj. V březnu 1990 byla tehdejším prezidentem V. Havlem jmenována první postkomunistickou velvyslankyní v Polsku, kde přispěla k položení nové podoby vzájemných vztahů po pádu režimu v obou zeních, ve Varšavě zůstala posléze – po rozdělení federace – i jako první diplomatická reprezentantka ČR (do března 1994). Po odvolání do Prahy pracovala v odboru AP MZV, v l. 1995-97 byla osobní tajemnicí V. Havla, poté se opět vrátila do diplomatických služeb. Od února 1997 působila více než deset let v odboru AP MZV, jako jeden ze zástupců OBSE se mj. zúčastnila dozoru nad prvními volbami v Bosně a Hercegovině a později v Kosovu; současně studovala práva na Západočeské univerzitě v Plzni (absolutorium 2007). Od září 2007 byla českou velvyslankyní v Albánii, kde nečekaně podlehla vážné nemoci.

 

Lit.: Petr BLAŽEK, Ve službě nejen diplomatické. Paměť a dějiny 2011, č. 4, s. 113–114.

 

Jindřich DEJMEK, Diplomacie Československa, Díl II. Biografický slovník československých diplomatů (1918-1992). Praha 2013, s. 697