Většinu dětství prožil v SSSR, kde jeho otec pracoval v rámci komunistického Inerhelpa. Brzy po návratu do vlasti vstoupil do KSS (1939), pracoval ve zbrojovce v Dubnici a r. 1944 se aktivně zúčastnil SNP. Od r. 1949 pracoval ve stranickém aparátu. Začínal jako tajemník (později vedoucí tajemník) OV KSS v Trenčíně, v l. 1951-52 byl na ÚV v Bratislavě, 1953-55 byl vedoucím tajemníkem KV KSS v Banské Bystrici. Od r. 1955 studoval VŠP při ÚV KSSS v Moskvě (předtím studoval 6 semestrů externě na PrF University Komenského), po návratu (1958) pak byl krajským tajemníkem KV KSS v Bratislavě. V r. 1960 byl jmenován tajemníkem ÚV KSČ pro průmysl a současně byl zvolen poslancem NS, v dubnu 1963 pak byl v rámci opožděné „destalinizace“ zvolen prvním tajemníkem ÚV KSS, s jehož jménem bylo spojeno první uvolnění („odmäk“) na Slovensku v letech 1963-64. Ve druhé polovině dekády se dostával do stále častějších konfliktů s A. Novotným, kterého také v lednu 1968 nahradil ve funkci prvního tajemníka ÚV KSČ. Ač představitel centristického proudu strany, stal se rychle jedním ze symbolů Pražského jara, přervaného v srpnu 1968 sovětskou agresí. Na jejím počátku byl AD unesen do SSSR, po nezdaru politického scénáře agresorů však byl přizván k tzv. moskevským rozhovorům a nakonec akceptoval většinu požadavků sovětské strany. Následujících sedm měsíců, kdy zůstával v čele KSČ, se snažil zachránit podstatu předcházejících reforem, v dubnu následujícího roku však byl vystřídán v čele strany G. Husákem a po půlročním působení v čele nově ustaveného federálního parlamentu byl odstaven na funkci velvyslance do Turecka (prosinec 1969). Už v srpnu 1970 byl ovšem odvolán, vyloučen z KSČ a začal pracovat jako technik Západoslovenských lesů. V listopadu 1989 se stal jedním z formálních vůdců protikomunistické „revoluce“ v Bratislavě, výraznější podporu ale jako reformní komunista nezískal. Byl kooptován za předsedu FS, kam byl řádně zvolen i 1990 a 1992 (tehdy už slovenskou sociální demokracii), zemřel na následky autohavárie. Posmrtně byla vydána jeho autobiografie: Naděje umírá poslední: vlastní životopis Alexandra Dubčeka. Praha 1994.

 

Dílo: Alexander DUBČEK, Od totality k demokracii. Bratislava 2002.

Lit.: H. MAXA, Alexander v Dubček – člověk  politice. 1990-1992. Brno 1998;  Antonín BENČÍK, Utajená pravda o Alexandru Dubčekovi. Praha 2001; L. FELDEK – K. KALLY, Alexandr Dubček: Posledná kapitola. Praha 2009; Iavn LALUHA et cons. (eds.), Alexandr Dubček – politik, státník, humanista. Bratislava 2009; Jozef BANÁŠ, Zastavte Dubčeka: Príbeh člověka, který překázal mocným. Praha-Bratislava 2011.

 

Jindřich DEJMEK, Diplomacie Československa, Díl II. Biografický slovník československých diplomatů (1918-1992). Praha 2013, s. 311