1. 2. 1878 Sučany (okr. Martin, SK)–27. 6. 1944 Clearwater (USA)

Slovenský politik a státník, novinář a publicista. Pocházel ze staré vlastenecké evangelické rodiny, politicky vyšel z okruhu hlasistů. 1896–1998 studoval práva na budapešťské universitě, 1916–1918 filosofii na universitě ve Vídni, kde dosáhl doktorátu.

Od 1921 profesor novověkých slovenských dějin na Filosofické fakultě University Komenského v Bratislavě. 1900–1902 vydavatel a redaktor Slovenského deníka, 1903–1914 Slovenského týždenníka v Budapešti. 1905–1910 poslanec uherského sněmu. Od 1906 místopředseda Slovenské národní strany, prosazoval zvláště zájmy slovenských zemědělců; od 1910 usiloval o založení samostatné slovenské agrární strany a orientoval se na spolupráci s českými agrárníky. Navázal kontakty s následníkem trůnu Františkem Ferdinandem d'Este a snažil se využít jeho protimad'arských antipatií ve prospěch slovenských národních zájmů a programu federalizace Uher. V roce 1918 přispěl k sepsání Martinské deklarace, která prosazovala spojení Slovenska s Čechy v československém státě.

1918–1938 vůdčí představitel agrární strany na Slovensku, 1920–1938 předseda jejího celostátního výboru, 1918–1938 poslanec NS. 1918–1919 zástupce čs. vlády v Budapešti, 1919–1920 a 1926–1927 ministr pro sjednocení zákonů, 1922–1926 a 1932–1935 ministr zemědělství, 1926–1929 ministr školství;

1935–1938 předseda vlády, 1936 současně krátce ministr zahraničních věcí. 1924 zakladatel a do 1934 předseda Čs. akademie zemědělské; stoupenec řízeného hospodářství v zemědělské výrobě (1934 prosadil obilní monopol). 1926 hlavní iniciátor vytvoření vlády tzv. panské koalice 30. letech vystupoval s plánem hlubší součinnosti podunajských států, zejména v hospodářské oblasti, směřující k vytvoření tzv. podunajské federace. Jako předseda vlády uzavřel 18. 2. 1937 dohodu s německými aktivistickými stranami a 1938 vedl neúspěšná jednání s představiteli Sudetoněmecké strany a Hlinkovy slovenské ľudové strany. Jeho vláda přijala 21. 9. 1938 berchtesgadenské ultimátum a 22. 9. 1938 odstoupila.

Po Mnichovu emigroval Hodža do Francie, kde 1939 založil Slovenskou národní radu jako opoziční platformu vůči Čs. národnímu výboru v Paříži, s nímž se rozcházel zejména v národnostní otázce a přístupu k česko-slovenskému poměru. 1940 odmítl funkci místopředsedy Státní rady čs. v Londýně a 1941 odešel do USA, kde propagoval projekt poválečné federace podunajských států pod patronací USA. Zemřel 27. června 1944 na Floridě (Clearwater) a byl pochován na českém hřbitově v Chicagu. Pohřební řeč tehdy pronesl ministr zahraničních věcí československé exilové vlády Jan Masaryk.

Přesně 58 let po pohřbu v Chicagu byly na základě Hodžova přání jeho ostatky převezeny z Chicaga na Slovensko, kde byly slavnostně uloženy na Národnom cintoríne v Martině dne 28. června 2002.

---

Citace:

Hodža k československé otázce
„Nehovorme o národe československom. Sme buď Česi alebo Slováci, ale nemôžeme byť Čechoslováci. Sme občania československého štátu, máme spoločné československé štátne občianstvo, ale sme dva národy.“, Milan Hodža: Slovenský týždenník, č.3, 21. 2. 1921

Hodža ke slavismu
Našemu reálnemu slavizmu najbližším úkolom je duševná a kultúrna jednota s Čechmi a politická vzájomnosť so slovanskými národami monarchie. To je náš praktický, náš reálny slavizmus, Milan Hodža: K vývoju slovenskej politiky, Pešťbudín, červen 1910