Albert Einstein si kdysi povzdychl, že žijeme ve smutné epoše, když je snadnější rozbít atom, než zničit předsudky. Dodnes na to doplácí subsaharská Afrika.

Mrzí mě, jak málo rozlišujeme mezi padesátkou jejích států. Jsem smutný z toho, že si je spojujeme jen s ebolou, malárii či cholerou. Přestože v potírání těchto nemocí nesmíme polevovat, měli bychom vnímat i kus cesty, kterou mnohé země učinily na cestě k funkčním státním strukturám a demokracii. Ano, v Africe nalezneme i hlad, chodobu a korupci. Na mnoha místech se tam ale též výrazně zvyšuje kvalita života, což v neposlední řadě dokládá mobilní revoluce. Otevírají se ale i nové kavárny, Afričané se chtějí moderně oblékat, dobře bydlet, sportovat, bavit se, cestovat. Afrika není jen rájem pirátů, pytláků a vzbouřenců. Jde také o kontinent špičkového umění, kultury a rychle rostoucích ekonomik, jež jsou otevřeny našim investicím.

Ekonomika subsaharské Afriky se za posledních deset let ztrojnásobila a tento trend má pokračovat. Není divu, že země subsaharské Afriky se zejména v posledním desetiletí dostaly do hledáčku rozvíjejících se ekonomik, jako jsou Čína, Indie, Brazílie či Turecko. Přímé zahraniční investice do Afriky vzrostly za posledních deset let o 400%. Konkurence významně boptná a roste úloha regionálních politických a hospodářských uskupení. Vzpomeňme třeba politickou a vojenskou angažovanost Hospodářského společenství států západní Afriky v Pobřeží Slonoviny a Mali, společnou vojenskou operaci Nigérie, Nigeru, Čadu a Kamerunu proti Boko Haram či obdobnou misi států východní Afriky proti al-Šabábu v Somálsku. Africké země se snaží nést větší odpovědnost za řešení problémů kontinentu, i když se stále neobejdou bez finanční, technické a odborné podpory ze strany mezinárodního společenství.

Česká republika rozhodně nestojí stranou dění v Africe. Můžeme se pyšnit hustou sítí ambasád – v Etiopii, Nigérii, Senegalu, Ghaně, Zimbabwe, JAR a nejnověji Keni. Téměř čtyři desítky českých vojáků působí ve výcvikové misi EU v Mali, dalších dvacet pět by pak mělo v rámci mírové mise OSN v letošním roce do Mali přicestovat. Afrika s rostoucí střední třídou a zmáhajícími se firmami se stává atraktivnějším a zajímavějším teritoriem i pro české exportéry. Prostor pro české firmy dodávat do Afriky téměř cokoli je nezměrný.  Brzy možná doceníme, že snad není africké země, kde by nežili absolventi českých univerzit, kteří mohli vystudovat díky vládním stipendiím. V Mosambiku je dokonce bývalým českým stipendistou i sám prezident.

Tím spíš mne mrzí, jak málo toho víme o Africe my. Zadával jsem nedávno studentům na univerzitě úkol, který znají spíše ze střední školy z hodin zeměpisu – popsat slepou mapu Afriky. Většina neuspěla. Máme co dohánět. Na sklonku května jsem si připomněl Den Afriky, který odkazuje na založení Organizace africké jednoty (dnešní Africké unie), přímo na cestě po afrických zemích. A došlo mi, jak je důležé, abychom Afriku pomohli uzdravit. Nejen potíráním nemocí, chodoby, podvýživy, násilí na ženách, nejen hašením etnických a náboženských konfliktů, ale také vzájemným obchodem a investicemi. Je i v našem zájmu, aby africké země disponovaly úrodnou půdou a dobře šlapajícím hospodářstvím.

Snažme se, aby obyvatelé afrického kontinentu, kteří mají stejné právo na důstojný život jako my v Evropě, vycítili, že má smysl na něm zůstat a neriskovat životy při přeplouvání Středozemního moře. Nedávno si na schůzce skupiny euro-středomořského partnerství jeden z mých afrických kolegů pochvaloval, že zástupcům jeho kontinetu začíná být konečně nasloucháno. Držme se tohoto trendu, zbavme se předsudků a přestaňme v Africe vnímat jen exotiku a romantiku na straně jedné, či nebezpečí a hrozby na straně druhé. Mnoho problémů se podaří vyřešit, jakmile budeme v politice i ekonomice vidět v afrických zemích rovnocenné a vstřícné partnery.