24. 06. 2009

Město Kildare by mohlo být poutním místem příznivců volné lásky a komunitního způsobu života, a proto jsem se trochu bál, zda tady opět nenarazím na onu trojici amerických hippie (viz FotoblogIII),kteří to třeba vědí také.

Kildare je malé město ve stejnojmenném hrabství na západ od Dublinu. Už sem jezdí i městský dublinský autobus, ale cesta mu trvá tři hodiny, jak jsem nedobrovolně zjistil. Mě sem přivedla především katedrála sv. Brigity (Cathedral of st Brigid) a její kult, jejímž znakem je tento slaměný kříž vázaný do jakési svastiky, která ovšem nemá nic společného s tou zneužitou. Je to znamení štěstí, radosti, prostých a drobných věcí života. Kamenná katedrála tu stojí od 13. století, ale vyhořela během Cromwellova tažení Irskem v roce 1641, postavena byla znovu ve druhé polovině 19. století tak, aby vypadala středověce. Patří protestantům, ale myslím, že sv. Brigitu uctívají i oni. 

Ona sv. Brigita z Kildare (je ještě Brigita Švédská) je spolu se sv. Patrikem, kterého mohla ještě osobně znát (za rok jeho smrti se uvádí 493), druhá patronka Irska, něco jako naše sv. Ludmila. Na rozdíl od ní však nezemřela mučednicky, ale roku 523 jako ctěná abatyše kláštera, který zde, v Kildare, založila, což se mělo stát roku 490. Ale není to tak jisté, neboť první legenda o jejím životě pochází až z osmého století. Možná také je tato křesťanská Brigid převtělením staré keltské bohyně Brigid (znamená to Mocná, Vznešená, Zářící), která měla na starosti podobný rajón - pečovala o těhotné a šestinedělky, o rodinný krb vůbec, a naučila lidi vařit pivo. To sv. Brigita už nemusela, ale zvládla prý přeměnit vodu v pivo tím, že se v ní vykoupala. No... Ale zdejší klášter byl pozoruhodný, neboť v něm společně žili mniši a jeptišky, což v západní církvi nebylo vůbec běžné, ba dokonce ženy tu snad mohly vykonávat biskupskou pravomoc a podle některých legend sama Brigita přijala biskupské svěcení, což myslím je úplné unikum. Ale celé rané irské křesťanství je unikum, ale to bych se příliš zapovídal, možná se k tomu ještě dostanu. (Připomínám jenom, že bratři ze Soluně, Cyril a Metod, na Moravu dorazili až roku 863, takže Irové mají před námi čtyřista let náskok, pak se nedivme.) 

Starší než i ta původní katedrála je ale tahle věž, jedna ze šedesáti dochovaných irských round towers, o nichž jsem psal v minulém díle. Tahle patří k nejzachovalejším a je snad ze století dvanáctého. A jako do jediné do ní lze vlézt a vylézt až na vrchol.

To jsem udělal. Jde se tam příkrým požárním schodištěm a lidé s trochu větším objemem v pase by se o to ani neměli pokoušet. To mi připomíná, že mi Tomáš Kafka vyprávěl, jak v Irsku chtěli uctít Helmuta Kohla a nabídli mu, že by se mohl podívat na paprsek jarního slunovratu ve slavné neolitické pyramidě u Newgrange, kdybyste to hledali, jenže bylo nutné projít jakousi úzkou chodbou a nebohý kancléř se tam svým úctyhodným břichem zapříčil a museli ho odtamtud dostávat popruhem. Ale německo-irské vztahy tím neutrpěly, ty jsou dobré, nepoznamenané rivalitou britsko-německou, i když na druhé straně irská neutralita ze druhé světové války je téma samo o sobě a zůstává dosud jistým irským tabu.

Když jsem se vysoukal nahoru, byly tam k mému překvapení dvě holky z Mongolska. Říkaly, že studují v Dublinu byznys, a uměly několik českých slov a pořád se chichotaly. Já jim řekl, že umím mongolsky jenom jurta, ale to ani není mongolsky, ale rusky, a myslel jsem na Petru Hůlovou, která mongolsky umí. Vypadalo to, že tam chtějí snad bivakovat, měly s sebou i svačinu, musel jsem jim říct, že strážce věže mi řekl, že za dvacet minut tady zavírá a že by bylo lepší jít dolů. Opět se chichotaly, ale uznaly to.

Ten den jsem měl i další sociální kontakty, což myslím není v Irsku složité, neboť lidé tu jsou velmi vstřícní, milí a jak se říká komunikativní, nechci-li přímo říct přátelští, i když se mi tak jevili. Zcela běžně vás tam lidé na potkání zdraví, dávají vám přednost, k sobě navzájem jsou velmi pozorní. Usmívat se tam na druhého je přirozenost a ať mi nikdo nevypráví, že to je jen jako a že to je povrchní. Samozřejmě, že to je povrchní, ale pořád lepší, než když na vás někdo hledí jak kakabus a chová se jako buran, i když to činí hluboce a upřímně.

Když jsem tyhle holky míjel, začaly si nejdřív něco šuškat a pak se mě jedna zeptala, jestli jsem na prázdninách, když mám baťoh. Já řekl, že jsem na prázdninách a jestli bych si je mohl vyfotit. Zapištěly yeeeh! a zformovaly se do útvaru. Ta vlevo mi připomíná Honzu Macháčka...

Já jsem si totiž vyšel kousek za Kildare do národního irského hřebčince, Irish National Stud, který se nachází asi tři kilometry za městem a dojde se tam po pěkné cestě. No, byl jsem v podobném zařízení poprvé a nebudu předstírat, že rozumím koním. Ale pohled na ně je vždy krásný a povznášející, vemte si třeba, jak se okamžitě zvedne úroveň jakéhokoli filmu, objeví-li se tam kůň. Tento hřebčinec je slavný, což mi potvrdil druhý den Tomáš Kafka, který mi řekl, že když byl u něj před pár týdny kníže Schwarzenberg, jel se sem okamžitě podívat a prohlásil, že návštěva tohoto zařízení je pro koňáka jako on v Irsku stejnou povinností jako pro milovníka umění návštěva Louvru. Hm, tak to jsem tedy cítil stejně, byť mám ke koňákovi daleko.

Před muzeem irského dostihového sportu stojí tento reálný pomník nejslavnějšímu irskému závodnímu koni, který se jmenoval Arkle (1957-1970) a byl to anglický plnokrevník. Což snad nevadí, když běhal za Irsko.

A už jsem měl toho města poněkud pokrk. Autobusy, které měly jet, nejely, ale to asi bude tím, že jsem ani za ty dny nepochopil jízdní řád, který je tu založen na jiném principu než na kontinentu, totiž na odhadech, jak dlouho asi trvá cesta z cílové stanice. Možná je to jinak, ale každopádně je to jedna z mála věcí, kterou bych doporučil Irům zlepšit. Pak ještě tu nemají turistické značky jako u nás, ale jen takové přibližné šipky. A to je asi jediná věc, ve které si myslím, že jsme před nimi.

 

Při čekání na autobus jsem se ještě trochu seznámil s tímto dobrákem. Vypadá to, že má v ruce lahev s černým pivem, ale je to coca-cola čili coke. Pít na věřejných místech se ostatně nesmí a myslím, že tady takové věci skutečně i trestají. Stejně jako můžete dostat pokutu za neuklizené psí lejno, kterých tu skutečně ve srovnání s našimi poměry je podstatně méně.

A po tříhodinové cestě po východních předměstích jsem byl v Dublinu. Vystoupil jsem u slavného Ha´penny bridge čili mostu za půl penny, neboť tolik se tu do roku 1919 vybíralo. Temple Bar se už chystal na sobotní pařbu, ženské party se již chvěly nedočkavostí, kolik toho do sebe dneska nalomí, muži se naparovali a vyhlíželi mezi nimi kořist, uklízecí čety, které zítra ráno vyrazí a uklidí stopy po tomto přírodním reji, si chystaly smetáky a hadice na těžší případy.

Já to nechal za sebou a blížil se k předměstí Liščí skála (Foxrock), kde na mě čekal Tomáš Kafka, který byl rád, že jsem nezatížil jeho úřad nějakým „konzulárním případem". Evropská unie mezitím přistoupila Irsku na garance, po kterých zde pravděpodobně projde lisabonská smlouva. Náš prezident prohlásil, že to je nedůstojné, nechápal jsem ale pro koho.

Tady by mohly moje zápisky skončit, ale přece jen jsem měl před sebou ještě jeden krátký výlet.

Na jeho počátku stála báseň, kterou mi Tomáš Kafka poslal během mé cesty na mail:

Tam u kláštera Glendalough

ve sítinu kosodřevin
tam prožil hrůzu nemalou
i místní svatý Kevin.

Ten světec prý byl asketa
a trpělivost sama
však pak ho vtáhla do světa
netrpělivá žena.

Ač nejspíš byla nevinná,
však tím že zahořela,
tak rozpálila Kevina,
ten mrsk´ s ní do jezera.

Budeš-li někdy v Glendalough,
vzpomeň i téhle ženy,
možná že byla otravou,
však na vraždu to není.

 

V Glendalough neboli Údolí dvou jezer je asi nejslavnější irský raně křesťanský klášter. V době, kdy se celá, před nějakými třemi stoletími ještě antikou civilizovaná, západní Evropa po „stěhování národů" těžko hrabala z barbarských poměrů, zde v Irsku rozkvetla jedinečná kultura keltských klášterů a křesťanských komunit. Na dvě až tři století bylo Irsko kulturně nejvyspělejší zemí Evropy, pouze zde pokračovala kontinuita evropské civilizace a vzdělanosti a v klášterech se předávala dál. Ty kláštery se dosti lišily od pozdějších západních klášterů svázaných přísnými regulemi (benediktini), zde se podobaly spíše školám a dílnám, otevřeným komunitám, asketickým poustevnám nebo třeba křesťanským kibucům či zemědělsko-meditativním družstvům. Zřejmě se tam na chvíli (ale nijak krátkou) uskutečňovalo cosi jako utopie o společném životě bez materiálních nároků a bez osobních ambicí, zato v radostném společném nebo individuálním vzývání díla Božího, které je všude kolem nás. Když se ocitnete v údolí Glendalough, chce se vám ho vzývat také.

Onen Kevin z Tomášovy básničky byl poustevník, žijící v šestém století, který si pro svou askezi vybral mírné návrší nad jezerem. Je tam taková puklina ve skále, kde údajně přespával. Jinak nejraději sedával pod stromem nebo si na dlouhé hodiny vlezl do ledové vody v jezeře a meditoval. V něčem se podobal sv. Františkovi s Assisi, stejně jako on se cítil nejlépe mezi zvěří, ptáčky a jinou boží havětí. Jeho nejslavnějším kouskem bylo, když do jeho dlaně, roztažené při jakési meditační poloze, snesl kos vajíčko. Kevin tedy nechal dlaň roztaženou a počkal, dokud se z vajíčka nevyklube mladý kos. V jedné legendě se píše o jeho misogynství, které mělo dospět tak daleko, že jednu dotěrnou ženu hodil do jezera, kde utonula. Inu, být poustevníkem, to není žádná legrace.

Kevinova sláva se brzy roznesla po celém Irsku, přicházeli za ním učedníci a on sestoupil z jeskyně a přestěhoval se blíž k jezeru, kde pro něj jeho žáci postavili z kamenů jakousi boudu, která zůstala stát do dnešních časů. Ty jejich kamenné chýše jsou dalším irským zázrakem a unikátem: jsou poskládány nasucho z tisíců kusů neopracovaných kamenů, které spolu drží díky jakémusi zázraku intuitivního inženýrství. Člověk si sotva dokáže představit, jak mohli ty drobné i větší kameny na sebe s takovou dokonalostí naskládat, spíš než stavbě se taková práce musela podobat meditaci nebo matematické úloze. To nejsou přitom nějaké primitivní chajdy nebo salaše, naopak evidentně těm stavitelům šlo o estetiku, o krásu, o to, aby kamenné zdi byly co nejrovnější, struktura co nejpečlivější a klenby aby se klenuly jako zmenšenina nebe.

Tak tímhle výletem do Údolí dvou jezer v pohoří Wicklow, jež se rozprostírá nedaleko od Dublinu a v horních partiích připomíná místy Šumavu, ba dokonce Krkonoše, jsem skončil svoji irskou cestu. Ani náhodou netvrdím, že jsem tu zemi poznal, jako bych si to netroufnul říct o žádné zemi, i když jsem se snažil dívat se pečlivě, otevřeně a vnímavě. Při takovém pohledu se člověk může lehce zamilovat, neboť takový pohled k lásce vybízí. Tak se mi to v Irsku zase stalo, ale to už je taková lidská přirozenost.

Můj poslední obdiv patřil těmhle rašelinám, o kterých určitě napsal několik básní Seamus Heaney, zdejší nositel Nobelovy ceny a současný irský národní básník. Představuju si báseň o jejich dávné síle, vůni a nezdolnosti. Něco takového velmi irského, něco jak tělo rašeliny.

A konec.